Dál, jinam, drzeji / Rozhovor s uměleckým ředitelem festivalu v Rotterdamu
Začínal v roce 1972 jako přehlídka nových zahraničních filmů zakoupených do nizozemské distribuce a dnes mu na festivalové scéně patří pozice významné mezinárodní akce zaměřené na nové mladé filmaře a progresivní talenty. V hlavní soutěžní sekci festivalu v Rotterdamu mohou od roku 1995 každý rok až tři začínající filmaři získat cenu The Tiger Award spojenou s finanční odměnou. Letos zvítězil indický snímek Sexy Durga režiséra a básníka Sanala Kumara Sasidharana. Festival uvádí pravidelně i české snímky. Mezi držitele hlavní ceny patří Petr Zelenka za Knoflíkáře, Bohdan Sláma za Divoké včely nebo Mira Fornay za Můj pes Killer.
Druhým rokem festival vede umělecký ředitel Bero Beyer, který v kinematografii začínal ještě coby student amsterdamské Akademie umění v polovině devadesátých let jako dobrovolník-řidič dodávky právě na festivalu, jehož tvář v současnosti určuje. Předtím se věnoval i festivalové dramaturgii a produkci, mimo jiné proto, že chtěl poznat celý proces vzniku filmu. Vyzkoušel si i pozici radního v nizozemském fondu kinematografie.
Jak vybíráte filmy na festival, který se profiluje vyhledáváním a objevováním nových talentů, čímž se dostává do permanentního střetu s většími a bohatšími přehlídkami?
Rotterdam má svůj systém pečlivě vybudovaný. Zdědil jsem jej od svých předchůdců. Mapu filmového světa jsme rozdělili do několika oblastí, o něž se pak jednotlivě starají hlavní dramaturgové.
Což ale samo o sobě nestačí. Musíte přece spolupracovat vždy přímo v „terénu“, na místě, celoročně.
Ale i tady je ta struktura pečlivě připravená. Máme velkou skupinu bližších i vzdálenějších spolupracovníků, ale naší snahou je zejména to, aby v každém regionu znal každý filmař celou linii, která vede „od něj“ až k našemu festivalu. To znamená, aby věděl, když je třeba v Mexiku, že se tak jako tak dřív nebo později dostane do kontaktu s našimi zástupci pro Latinskou Ameriku. Aby věděl, že má vždy někoho, na koho se může obrátit.
Po svém příchodu jste hned zavedl čtyři sekce – Bright Future, Voices, Deep Focus a Perspectives –, které ovšem stojí „napříč“ vůči geografickému dělení světa.
Vadilo mi totiž, že ten strukturovaný systém nakonec vedl téměř k systému kvót. Program Rotterdamu má tolik slotů, že si takový systém může snadno dovolit. Že se rozhodne například, že „potřebujeme šest filmů z Japonska, pět z Francie“. To mi přišlo postavené na hlavu, protože na výběr tak aplikujeme kvantitativní, a ne kvalitativní kritéria. Zavedení příčných sekcí (vlastně nadsekcí, jež jsou ještě dále strukturovány, a rotterdamská Hlavní soutěž je nyní dílčí součástí sekce Bright Future, pozn. JF) okamžitě znamenalo nové diskuse mezi hlavními dramaturgy: každý musel vysvětlit, proč chce to které dílo zařadit do té které sekce a ne jinam.
Předtím se tedy nominovaná díla sešla až u uměleckého ředitele, který jako první mohl nahlédnout finální podobu výběru.
Dnes musí dramaturg, jenž má například na starost Latinskou Ameriku, vidět film z Dánska, který má šanci dostat se do programu, protože jeho zařazení může potenciálně ubrat pozici právě snímku z jeho regionu. A dramaturg, který vybral dánský film, musí svoje dílo obhájit. Tím tedy ubíráte zodpovědnosti každého jednotlivého dramaturga a zároveň sebe jako toho, kdo první a možná jediný nahlédne finální podobu programu. Otevíráte debatu nad celkovou podobou větší skupině. Považuji to za vůbec nejhezčí část celého výběru, protože zároveň s tím usiluji, aby ve středu zájmu stála osobnost, vkus a zodpovědnost každého dramaturga. Abych zajistil, že cítí dostatečnou svobodu a do programu vždy přivádí své favority, ale zároveň aby byl donucen k jejich obhajobě. Teprve po téhle kolektivní debatě mohu nastoupit já a rozhodnout, podle stadia jednotlivých diskusí, jestli jsme skutečně došli k finální podobě programu.
Systém kladoucí důraz na práci jednotlivých dramaturgů tedy v podstatě naplňuje „německou školu“ festivalové dramaturgie, která umenšuje role uměleckých ředitelů.
Považuji za důležité, aby lidé vnímali festival jako konzistentní, srozumitelný svět: konzistentní uvnitř jednotlivých sekcí, v rámci filmového programu a nakonec v rámci festivalu jako celku. A zároveň považuji za svoji práci hlídat, aby ten systém moc nezkameněl, aby vždycky existoval prostor ke krokům dál nebo jinam. K tomu být o trochu výřečnější a drzejší – to by měl rotterdamský festival dělat.
Znamená to tedy, že rezignujete na roli uměleckého ředitele coby absolutního vládce, diktátora, v podstatě kurátora-umělce, jehož je výběr snímků dílem? Totiž na celou tu „francouzskou školu“, která je vidět hlavně v Cannes, když už tady zavádím takovéto termíny?
Rotterdam uvádí 484 filmů. Aplikovat diktátorský přístup není jednoduše strategické, protože by se tím zásadně porušilo to, co popisuji jako „zodpovědnost, talent a osobnost“ každého dramaturga. Určitou autoritativnost samozřejmě aplikuji. Nevyhnete se jí. Festival má vždy jen jednoho uměleckého ředitele a ten má být tím, na něhož se máte nebo prostě můžete obrátit, když jste s něčím v programu nespokojený. Jestli je v programu špatný film, je to moje chyba a nesu za to zodpovědnost, a vy to máte vyčítat mně. Nebudu v tu chvíli ukazovat na konkrétního dramaturga a říkat: „To byl on!“ Je to moje chyba, a tak usiluju o to, abych si stál za vším, co hrajeme. Prostě mám jen rád diskusi a rád se nechám přesvědčit.
Ale stále máte přece možnost přijít a říct: „Tenhle film budeme hrát a basta.“
Jenomže to mě nebaví. Kdybych přišel a řekl, že zařazujeme nějaký film prostě proto, že já to tak chci, jak to potom budu vysvětlovat publiku? A novinářům? Musím vždycky dokázat srozumitelně říct, proč je dobrý. Miluji film stejně intuitivně jako kdokoli jiný a rád se nechám konfrontovat, zmást i přesvědčit. To mě baví víc než diktovat. Snažím se nebýt moc direktivní, ale přitom pracuji při vědomí toho, v jaké pozici se ocitám. Když mě přesvědčíte, že ten a ten film má cenu, jdu do toho. Jestli mě nepřesvědčíte, prostě tou cestou nepůjdeme. A basta.
Za poslední léta se radikálně změnila role festivalů jako takových. Před deseti lety byly platformou, na níž bylo možné uvidět film, který jinak vidět nešlo. Ale dnes se topíme v oceánu audiovizuálního obsahu, je všudypřítomný, bombarduje nás odevšad.
Ale o to větší smysl festivaly mají! Přestali jsme být společnostmi, které prostě jenom byly schopné zajistit přesun plechovek 35mm filmů náklaďáky z bodu A do bodu B. Teď jsme tím, kdo vybírá a sestavuje a kdo má tu moc tvrdit: „Existuje celý ten oceán audiovizuálního obsahu a vy ho můžete úplně klidně ignorovat, zato se ale zaměřte na tenhle pramen, nebo na tenhle, nebo tady...“ A publikum tak učiní a učiní tak právě proto, že jsme řekli, že je to dobré, protože naši lidé a naši kolegové řekli, že je to dobré. A s tím se pojí další zodpovědnost.
Festival využívá značku, kterou si vybudoval dříve svojí schopností přinést zajímavé filmy novým způsobem.
Teď víc než kdy dřív si musíte být vědomi skutečnosti, že pokud nejsme schopní pro nezávislý film – říkám raději „nezávislý“ než „artový“, protože je to přesnější v souvislosti s distribučním systémem – najít a udržet publikum, pracujeme špatně. Jsme jedni z mála, kdo mají díky svojí předchozí proslulosti stále ještě možnost a schopnost úspěšně sezdávat dva krajně nepravděpodobné snoubence: vysoce inovativní kinematografii na jedné straně a široké publikum na straně druhé. A já vím, že to jde. A navíc i dobře, protože publikum skutečně přichází, přestože si možná říká, že je to trochu moc náročné a chce to trochu sebezapření. Zároveň ale ví, že nakonec přijde odměna v podobě něčeho nového, čerstvého a upřímného. A divák také ví, že díky nám se nemusel k něčemu takovému dobrodit nějakým kanálem plným audiovizuálního „průjmu“, že je tu někdo, kdo to udělal za něj.
A jde to prostým kopírováním starých postupů a užitím zavedené značky?
Podle mě mají teď festivaly ohromnou moc a s velkou mocí přichází zodpovědnost, a to je odpověď na vaši otázku. Musíme teď pečlivě sledovat celý proces vzniku díla, které se do výběru dostalo, a zároveň i všechno, co se děje potom. Vědět, jak se vyvíjelo na začátku, jak se financovalo, jestli mu pomohly prezentace, „pitchingy“, „networking“, jaké instituce se podílely na vzniku a kolik jich bylo. Pokud film získá štempl „Rotterdam“, „Berlinale“ nebo „Cannes“, festival nese díl zodpovědnosti za jeho budoucí cestu světem. Nejoblíbenější období festivalového roku – hned po vlastním festivalu – je právě fáze, kdy mohu sledovat, jak se naše filmy – ne všechny, ale mnohé – dostávají do běžných kin. Protože teprve s tím vidíte, proč to všechno děláme a že (nebo jestli) to děláme dobře.
Pokud takto uvažujete u nových filmů, co potom vaše retrospektivní programy?
To mohu ilustrovat přímo na letošní přehlídce tvorby Jana Němce. Není pochyb, že lidé by měli vidět jeho dílo, že by nikdy nemělo být zapomenuto a mělo by se promítat pořád znova a znova. To, co děláme pro jednotlivý nový film, děláme i pro celou retrospektivu: činíme všechno pro to, aby pak mohla pokračovat, aby se vědělo jak o autorovi a jeho významu, tak i o možnosti vystavit, čas od času, jeho dílo.
A když se dotkneme obvyklé výtky, že kinodistribuce je čím dál víc ohrožována novými mediálními platformami, kde je tu místo pro filmový festival?
Hrozbou nejsou nové mediální platformy. Hrozbou je rezignace na apel na široké publikum. Hrozbou je nechat se vmanipulovat do pozice něčeho příliš exkluzivního, pro příliš vybrané publikum. Tím se marginalizovat a ve výsledku tak uškodit filmům, o které jste tolik stáli: uvedete je tak, že je nikdo nebude chtít ani mít šanci vidět. Protože neseme zodpovědnost a pozorně sledujeme celý „život“ našich filmů, známe celý proces, víme, jak díla přecházejí z kin do dalších mediálních platforem, a víme i to, že ty platformy neubývají, spíš naopak. Víme tedy „že“, ale hlavně „jak“ jedno ovlivňuje druhé a že každá ta fáze má v procesu svoje místo. Že sál pro 300 nebo 500 lidí nenaplníte jen tak, lusknutím prstů, stejně jako že si většinou nevystačíte s prostým uvedením na YouTube. V případě Vlka z Královských Vinohrad Jana Němce byl rotterdamský festival tak trochu koproducentem. Dramaturg Jevgenij Gusjatinskij snímek viděl nedlouho po Němcově smrti, ve značně hrubé verzi před dokončením. I tak ale film přijal do výběru a filmový štáb bez režiséra tím polil živou vodou. Dost podstatně tak ovlivnil samotné dokončení filmu.
Vy jste na post uměleckého ředitele přešel z pozice producenta. Jaká je role festivalu právě z pohledu producentského?
Vždycky mě trochu mate to rozdělení. Jako by vedle pohledu producentského byl ještě další pohled filmařský. Producent je filmař, takhle obecně bych vnímal i ten „pohled“.
To nijak nepopírám, ale když už jsme u toho, jaká je role producenta mezi ostatními filmaři?
Producent je dnes mnohem víc než jen člověk, který dokáže sehnat peníze na film. Producent musí porozumět, co je jeho filmový projekt ve skutečnosti zač. Musí být schopen bránit vizi režiséra, vylíčit, v čem je kouzlo příběhu, ale taky kouzlo a unikátnost toho, že ten příběh vypráví právě daný autor. Producent musí umět určit, co z látky je možné – a třeba – zvětšit nebo posílit a co lze naopak tlumit, zmenšit nebo vypustit. Musíte dokonale porozumět smyslu celého toho pachtění se za výsledným filmem, a proto musíte být u filmu od úplného začátku až do jeho úplného konce a ještě dál.
Což dělá takový roztomilý rým k tomu, co jste předtím říkal o festivalu: že má sledovat vznik filmu od začátku do konce.
Abychom posílili „autorské“ vnímání producenta, rozhodli jsme se, když jsme loni zmenšovali počet míst Hlavní soutěže na osm, že polovinu finanční odměny věnujeme režisérovi a druhou producentovi. Dnes se každý, kdo vstoupí do příprav filmu v rané fázi, a může to být třeba sales agent nebo poskytovatel finanční podpory, v podstatě stává koproducentem a v souvislosti s tím si často osobuje právo na zásahy do obsahu filmu. Ale zase: s mocí přichází zodpovědnost. S mocí je tak třeba naučit se nakládat opatrně a nedopustit, abychom dílo, o které se máme starat, zničili.