Filmy, které musíte vidět v kině / MFF Karlovy Vary 2017
Mezi gratulacemi věnovanými letošnímu vítězi karlovarské soutěže, historickému dramatu Václava Kadrnky Křižáček, se samozřejmě nejčastěji opakoval fakt, že český film dostal Křišťálový glóbus naposledy před patnácti lety, kdy ho vyhrál Petr Zelenka s filmem Rok ďábla. Kromě toho ale některé zprávy zdůrazňovaly, že Křižáček je film určený pro velká plátna a že na obrazovkách ztrácí hodně ze svého kouzla. Obojí jsou podstatné komentáře, které se vztahují jak k české kinematografii, tak k pozici filmových festivalů jako takových.
To, že od roku 2002 žádný český film v hlavní soutěži v Karlových Varech nevyhrál, může souviset s tím, jaké domácí snímky se vůbec dostaly do nominací. Téměř každý rok se v soutěži objevil jeden až dva domácí tituly, nicméně obvykle nešlo o nijak zásadní nebo výjimečně ambiciózní díla. Největší stálicí je Jan Hřebejk, který od roku 2003 soutěžil celkem čtyřikrát (s filmy Pupendo, Kráska v nesnázích, Líbánky a majoritně slovenskou koprodukcí Učitelka). Filmy Vratné lahve a Kuky se vrací tu uvedl Jan Svěrák, jehož novinka Po strništi bos mimochodem letos nesoutěžila a v předpremiérách ji uvádí až na začátku srpna Letní filmová škola a Slavonice Fest. Kromě nich se v soutěži objevili třeba Mistři, Karamazovi, 3 sezóny v pekle nebo Polski film.
V roce 2015, kdy se začalo mluvit o ambiciózních domácích debutech, reprezentovala český film v hlavní soutěži dvě relativně konvenční dramata – Kobry a užovky a Domácí péče. I kvůli tomu je pro český film zařazení Křižáčka do hlavní soutěže a jeho následné vítězství potenciálně dobrá zpráva. Kadrnkův film totiž jednoznačně spadá do současné vlny filmů inspirovaných trendy artfilmu soustředěného kolem okruhu mezinárodních festivalů (Já, Olga Hepnarová, Rodinný film, poslední filmy Petra Václava). Cena z Karlových Varů může tomuto minimalistickému historickému dramatu pomoci cestovat po tomto okruhu a zároveň by mohla podnítit dramaturgy k tomu, aby do soutěže vybírali radikálnější a s festivalovou kinematografií více spjaté české filmy. Obojí je samozřejmě důležité také proto, aby podobné filmy u nás vůbec vznikaly. Vary jim navíc mohou výrazně pomoci i svým mediálním vlivem. Divácky extrémně nevlídným Křižáčkem se dokonce pyšní i Česká televize, která ho po jeho ocenění začala propagovat speciálním videospotem zařazovaným přímo do vysílání.
To, že se o Křižáčkovi mluví jako o filmu, který je třeba vidět na plátně, je argument, který dobře rezonuje s nejdůležitější událostí letošního festivalu v Cannes, totiž s kauzou Cannes versus Netflix. V téhle v mnoha ohledech přefouknuté aféře poněkud zanikl jeden fakt. Totiž to, s jakými filmy Netflix do soutěže přispěl. The Meyerowitz Stories (New and Selected) Noaha Baumacha a ještě výrazněji Okja Bong Joon-hoa nejsou typické autorské artfilmy pro cinefilské publikum. Netflix spíš svými snímky navazuje na jeden podstatný aspekt současných quality TV seriálů. Vytváří kultivovaný mainstream se středními rozpočty určený pro dospělé publikum a realizovaný s důrazem na drama a propracované scénáře. Ambiciózní televizní seriály se vrátily k žánrům jako gangsterka, western nebo rodinné drama, které jsou v hollywoodské mainstreamové kinematografii plnící programy multiplexů čím dál okrajovější. Zejména zápletka Bongova rodinného fantasy filmu vypadá spíš jako námět, který pochází ze Spielbergova Hollywoodu osmdesátých let než jako dílo, které by mělo soutěžit s nejnovějšími filmy Michaela Hanekeho a Andreje Zvjaginceva. Zároveň to ale není ani produkt, jenž bychom si snadno představili v nabídce multiplexu vedle nejnovější superhrdinské podívané z Marvel Cinematic Universe nebo animovaného snímku od Pixaru. Je to typ filmu, který dnes nachází svůj nový domov na VOD kanálech, který počítá s velkým množstvím platforem od domácího kina po displeje chytrých telefonů.
V situaci narůstajícího množství atraktivních filmů a seriálů pro obrazovky je možné, že právě „filmy, které je potřeba vidět na velkém plátně“, začnou mít zásadní význam pro okruh festivalů spojených právě s promítáním filmů v kinosálech. Mimochodem, snad žádný jiný film v Cannes nepropojil různé tendence současné kinematografie tak komplexně jako neprávem vysmívaný maďarský Měsíc Jupitera, fascinující konglomerát vyprávění, které je na půl cesty mezi mytologickými pohádkovými narativy hollywoodských dramat a jejich hyperbolizovanými variacemi z dílny evropských tvůrců jako Luc Besson, ztvárněné extrémně exhibicionistickým stylem založeným na ohromující souhře komplikovaných kamerových pohybů a opulentní mizanscény.
Křižáček je v celé letošní karlovarské soutěži jediný film, který je do takové míry koncipovaný jako zkušenost absolvovaná ideálně v kinosále. Kompozice obrazů rozvržené pro velký projekční formát, volba akademického ořezu, dokonce i jeho ztuhlé, záměrně zdržované tempo počítá s divákem usazeným v kině bez možnosti obraz zastavit, zrychlit nebo přerušit. V jistém smyslu je to zároveň čirá antiteze Měsíce Jupitera, který se snaží o extrémně odvážnou a svým způsobem vratkou syntézu evropské a hollywoodské filmové tradice. Kadrnkův film je naopak historický nejen kvůli svému zasazení do středověku, ale i co do použitého stylu. Je to až urputný následovník evropské spirituální kinematografie rozpínající se od Roberta Bressona po Bélu Tarra, se kterými má Křižáček společného určitě víc než s domácí linií historických filmů šedesátých let (František Vláčil, Oldřich Daněk), jež by mohl svým námětem připomínat. Dokonce se nabízí otázka, jestli největší spiritualita, kterou tento příběh o stáří pátrajícím po unikavém mládí vyzařuje, není spiritualita cinefilská – představa kina jako chrámu, kde filmové médium teprve realizuje svůj plný potenciál, který na nejrůznějších obrazovkách zůstává nenaplněn. Je to samozřejmě staromódní představa, ale kina a filmové festivaly jsou staromódní instituce.
Letošní soutěž byla výrazná i tím, že se u filmové kritiky setkala s nebývale pozitivními ohlasy. Zejména bosenské terapeutické drama Chlapi nepláčou nebo film dotýkající se genocidy ve Rwandě Ptáci zpívají v Kigali. To je skvělá zpráva pro domácí reputaci festivalu. Zároveň ale fakt, že se skupina Čechů píšících o filmu víceméně shodne na tom, že karlovarské soutěžní tituly jsou „kvalitní“, neříká nic o tom, zda je karlovarská přehlídka „vlivná“, to znamená, zda zařazení do její hlavní soutěže přináší vybraným filmům nějakou prestiž. Karlovy Vary možná modelují svoji profilaci k tomu stát se „objevitelským“ festivalem filmů od začínajících tvůrců zejména ze středoevropského a východoevropského regionu. To je extrémně silná ambice, zvlášť v situaci, kdy právě tenhle region začínají ostře sledovat mnohem vlivnější přehlídky (nové filmy z Bulharska Bez Boha nebo Glory uvedené v Locarnu). Také pozice debutů je dlouhodobě extrémně nevýhodná v silně tradicionalistickém a hierarchizovaném festivalovém prostředí, ve kterém se prestiž daného snímku odvíjí v podstatě od dvou základních kritérií – přítomnost v soutěži co nejuznávanějšího festivalu a záštita co nejopěvovanější autorské osobnosti. Zároveň je to asi nejlogičtější volba, pokud Karlovy Vary chtějí být součástí pyramidy festivalového okruhu, to znamená reprezentovat vysoce elitářský a estétský náhled na filmové umění.
Do této konstelace navíc letos poprvé vstoupil Netflix jako reprezentant té linie audiovize, která festivalům přímo konkuruje – populárních filmů a seriálů pro dospělé určených pro všechny možné typy obrazovek s výjimkou filmového plátna. Celý evropský artový film je přitom dlouhodobě do značné míry modelovaný v opozici vůči hollywoodské kinematografii a tohle vzájemné vymezování bude v nějaké podobě pravděpodobně pokračovat i ve vztahu k produkci Netflixu. Argument „tento film musíte vidět v kině“ tak zřejmě zůstane v oběhu a dost možná ho budeme slýchat častěji, ať už v konzervativním smyslu reprezentovaném Křižáčkem, nebo v experimentálnější poloze, o jakou se pokouší Měsíc Jupitera. Karlovy Vary by s ním měly počítat a uvažovat při výběru titulů do hlavní soutěže i v těchto dimenzích a ne jen na ose debutů, regionů a společenských problémů, kterými se zvolené filmy zabývají.