Filmová paralýza
Začátek března ukázal, že jistá míra paralýzy nepostihuje jen tuzemskou filmovou tvorbu – o čemž se dlouhodobě píše –, ale i tuzemské, s kinematografií spojené instituce. Konkrétně cenu Český lev.
Členové ČFTA rozdali nevídaným kobercovým náletem většinu cen historickému snímku Masaryk, pokusu o portrét československého velvyslance v Londýně během Mnichova. O tom, že je to rozhodnutí absurdní, nemá smysl se příliš rozepisovat, protože už o něm bylo napsáno dost. Akademici provedli fantastického Copperfielda, když šmahem víceméně nechali zmizet českou produkci uplynulého roku. Což je paradoxní dvojnásob, protože na ni mají ze své podstaty upozorňovat. Vznikl ale dojem, že nic jiného zajímavého tu loni nevzniklo. Hotovo. Nazdar. Velké dobové bijáky vpřed, ostatní není kinematografie. Nemá ani smysl se vracet k taktickému úkroku distributora, který sehrál s Akademiky partii stylem šach-mat po dvou tazích a protlačil snímek mezi nominovatelné, přestože měl širokou premiéru až po Lvech. Jednání distributora je čistě pragmatické a kromě toho, že všichni vidíme ohýbání pravidel, distributor není hlavní problém. Smysluplnější je se ptát, co konkrétně snímek Masaryk přináší nového, podnětného, zajímavého – myšlenkově i filmařsky –, když už má štempl na výjimečnost. A nebo, jakou hodnotu, řekněme etickou či občanskou má, protože jde, koneckonců, o dílo, které reflektuje české dějiny a má tedy nějaké ambice přispívat k uvažování o nich i o „nás“ jako o Češích. Jak na tom v tomto ohledu Masaryk je, rozkrývá článek Jaroslava Pinkase věnovaný fenoménu Mnichova ve filmu na s. 25 – 31.
Pro mě bylo osobně nejtristnějším momentem Českých lvů vyhlášení kategorie nejlepší studentský film. Událo se jak z rychlovlaku, jakoby si na ni organizátoři vzpomněli jen z povinnosti. Přilepili ji k tom, co skutečně něco znamená. Jistě se dal nějaký čas vyšetřit na rozverných prostřizích, kde si nominovaní hráli se soškou, a říct o filmech i o jejich autorech decentně víc. Myslím, že upozorňování na talentované mladé české tvůrce není bez významu. Právě naopak. I v tomto čísle Cinepuru tak přinášíme profil „český talent“. Kamila Boháčková tentokrát psala o dokumentaristce Květě Přibylové (s. 32). Talenty české tvorby sledujeme dlouhodobě a jejich profily jsou pravidelně doplňovány na webu cinepur.cz.
Na sklonku loňského roku jsme otiskli na pokračování text Víta Janečka věnovaný FAMU. V minulém čísle vyšla reakce současného děkana školy Zdeňka Holého. A v tom aktuálním dialog pokračuje odpovědí Víta Janečka. Pokud vás dění na přední filmové škole, která má podstatné slovo v tom, jak vypadá český film, zajímá, nalistujte si s. 12–13. Užijte si nový Cinepur alespoň tak, jako začátek jara.