Animovaný sníh, na kterém se netančí / Až na severní pól

17. 11. 2016 / Eliška Děcká
kritika

Ženské postavy to v celovečerních animovaných filmech většinou moc nevyhrávají. Když pomineme jejich zaběhnuté monotematické vzezření à la Barbie, v jejich nitru se většinou taky neskrývá žádný poklad. Nejčastěji jim bývá vyčítána pasivita, ne příliš vysoká inteligence a omezený okruh zájmů mimo sféru potenciálních ženichů. I když se americká animační velkostudia snaží v posledních letech přesvědčit svými rozsáhlými mediálními kampaněmi veřejnost, že jejich celovečerní animace „pro celou rodinu“ je navýsost pokroková, oslavuje silné hrdinky, ženskou individualitu atd., je při bližším pohledu na ni patrné, že se jen veze na aktuální populární vlně povrchního „popkulturního feminismu“ ve stylu Beyoncé (jsem feministka, protože se vrtím polonahá před větrákem). I hlavní hrdinky megahitu Frozen Elsa a Anna jsou nakonec převážně jen loutkami v rukách svých mužských protějšků, od jejichž činů a motivací se nenápadně odvíjí téměř celý děj filmu.

A právě proto je nový celovečerní debut Až na severní pól francouzského režiséra a výtvarníka Rémi Chayého tak osvěžující a originální. Ústřední postava příběhu Saša, dospívající dívka z vyšší ruské společnosti konce 19. století, má totiž po vzoru například Mijazakiho hrdinek ve svém zorném poli i něco jiného než jen potenciálního ženicha. Bere na sebe úkol, který stojí ve středu celého filmu, a který postupně krok za krokem jako správná superhrdinka plní.

Zápletka filmu Až na severní pól se odvíjí od téměř již zapomenuté výpravy Sašina dědečka na severní pól, který se z ní nikdy nevrátil stejně jako jeho slavná a údajně nepotopitelná loď. Zatímco všichni respektovaní poradci carského dvora pátrání již dávno vzdali, Saša nalezne po důkladném samostudiu map a pohybu moře novou možnost, kde by se mohla v ledu uvízlá loď skrývat. Přes výslovný zákaz všech dospělých se sama tajně vydá na cestu.

Sašina povaha opravdu v mnohém připomíná ducha Mijazakiho hrdinek. Je odvážná, fyzicky zdatná, má jasné morální zásady, ochrana rodinné cti je jedním z hlavních motorů všech jejích činů. Podobně jako Mijazakiho postavy je však i ona mnohem komplikovanější a ve vrstvách jejího charakteru lze nalézt (stejně jako u ostatních postav filmu) i temnější či ne tak dokonalé stránky (prchlivost, naivita, pohodlnost). Jenže přesně tato mnohovrstevnatost a nejednoznačnost činí celý příběh živým.

Pocit, že má tento francouzský snímek blíže k atmosféře zmíněné tvorby studia Ghibli než k americké animaci, posiluje i výrazná role přírody v ději celého filmu. A to přírody nikterak kýčovitě přislazené či zpitvořené, ale opět ukázané ve všech svých komplikovaných podobách, včetně například agresivity a všemocnosti. Síla mořských a zasněžených scenérií je umocněna záměrně zjednodušeným, minimalistickým vizuálním ztvárněním, které si občas pohrává až s lehkou abstrakcí a geometričností. „Chci, aby se animátoři věnovali emocím postav. Nechci, aby trávili hodiny na detailech. Proto je grafický styl tak prostý,“dodává k tomu Chayé. V celovečerní animaci byl průkopníkem podobné vizuální umírněnosti irský režisér Tomm Moore se svým filmem Brendan a tajemství z Kellsu, u kterého Chayé dělal pomocného režiséra.

Možná i tato zkušenost z velkého mezinárodního animačního projektu mu pomohla v tom, aby ho osmdesátiminutová stopáž jeho vlastního režisérského debutu nezahltila, jak se bohužel často stává i velmi zkušeným autorům krátkých animovaných filmů. Specifický časoprostorově nahuštěný animační jazyk plný symbolů, nadsázek a metafor, nachází své nápadité uplatnění jednodušeji ve formě několika málo minut než hodiny a půl. Avšak o to příjemnější je sledovat z pozice diváka a příznivce animované tvorby, že se čím dál tím více autorských nezávislých animátorů přestává bát této náročné výzvy a pouštějí se do boje o nefestivalového, „obyčejného“ distribučního kino-diváka, kterému byla až donedávna servírována převážně monotematická výroba amerických velkostudií. Zatímco Elsa řešila svou krizi princeznovské identity ladným tancem a zpěvem v ledovém paláci, studuje Saša cestou na severní pól oceánografii v podpalubí velrybářské lodi. Diverzita je krásná věc a každý ať si vybere, co se mu líbí.

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Čas a trvání

107 / říjen 2016
Více