Dysfunkční bromance po dvaceti letech / Správní chlapi

28. 9. 2016 / Ondřej Pavlík
kritika

„V televizích nevzniká moc mnohovrstevnatých projektů, na všechno tam mají šablonu,“ zdůvodňoval Shane Black v nedávném rozhovoru, proč jeho film Správní chlapi nakonec neskončil jako seriál. Každý, kdo se byť jen trochu ponořil do současné záplavy vyspělých televizních dramat, musí při čtení takového výroku nevěřícně kroutit hlavou. Ironické přitom je, že řada prestižních seriálů se Blackovu poslednímu snímku ve stylistické vyspělosti a zmíněné mnohovrstevnatosti nejen vyrovná, ale mnohdy jej i předčí.

Vyčítat Správným chlapům monotónní výstavbu scén a rutinérskou kameru možná není tak úplně fér. Black nikdy nebyl vizuální umělec – na přelomu osmdesátých a devadesátých let proslul jako osobitý scénárista, který do tehdy populárního konceptu testosteronového akčního filmu vnesl nakažlivou chemii parťáckých dvojic, jejichž největšími zbraněmi byly přesně mířené hlášky. Pokud ale Poslední skaut vyčníval nad Smrtonosnou zbraní bombastickou, až k sebeparodii vykroucenou poetikou režiséra Tonyho Scotta, dvojice ryze osobních Blackových snímků Kiss Kiss Bang Bang a Správní chlapi naopak splývá v jeden bezkrevný audiovizuální tok a naplno odhaluje autorovy slabiny.

Titulní správní chlapi, tedy soukromé očko Holland March a nájemný vymahač Jackson Healey, jsou kvintesenciálními „blackovskými“ hrdiny – drsňáckými nekňuby, kteří jsou tak trochu na dně, při práci za sebou nechávají pořádnou spoušť a moc nerozumí ženám. Máme tak co dočinění s aktualizací téměř mytického archetypu populárního amerického bohatýra, „městského kovboje“, který má svůj literární prapůvod v kriminálkách drsné školy Rosse Macdonalda nebo Raymonda Chandlera. Správní chlapi jsou ale zároveň důkazem, že Black by měl od svých milovaných hard-boiled detektivek konečně zvednout hlavu. Způsob, jakým je přepracovává, se totiž za poslední tři dekády změnil jen minimálně.

Holland a Jackson si k sobě hledají cestu skrz klasickou úvodní změť kopanců a nadávek, které se s postupně vznikajícím kamarádstvím zmírňují ve šťouchance a jemnější narážky. Parťácká chemie mezi Ryanem Goslingem a Russellem Crowem ale rozhodně nezpůsobuje bůhvíjak silné jiskření. Přispívá k tomu i fakt, že zatímco v minulosti se Blackovy hrdinské dvojičky zakládaly na výraznějších rasových, věkových a třídních rozdílech, v novém snímku mají oba bílí, podobně staří „chlapi“ hodně společného.

V případě Správných chlapů ovšem nejsou na vině ani tak studioví bossové, jako spíše nehlídané tvůrčí projevy ze řetězu utrženého Shanea Blacka. Ten se ještě víc než jindy odvážil do krajnosti dovést jedno ze svých zlatých scénáristických pravidel: nepředvídatelnost. Dekonstrukce kriminálního žánru totiž v Blackově podání znamená, že se detektivové tak trochu bezmocně potácí od jedné choulostivé situace k druhé, na jakoukoli důležitou stopu narazí omylem a přitom mezi zuby procedí hodně „veselých“ bonmotů. Klikaté pátrání po zmizelé dospívající Amelii a ztraceném pornofilmu tak ve Správných chlapech provází nekonečná řada překvapivých odhalení, náhlých kotrmelců a ran padlých mimo zamýšlený cíl. Na jednu stranu tak vznikl na hollywoodské poměry značně atypický film, jehož události nejsou propojené kauzálně, nýbrž prvkem náhody. Na stranu druhou má tato hraniční forma vypravěčské podvratnosti až kontraproduktivní účinek. Důsledně aplikovaná nepředvídatelnost se brzy sama o sobě stává vysoce předvídatelnou, takže i těm nejzběsilejším veletočům nakonec chybí razance.

Případ Shanea Blacka tak v diskuzi o současném Hollywoodu obrací na hlavu vžitou tezi, že autorští tvůrci trpí pod diktátem franšízových zakázek a že naopak vzkvétají, když mohou realizovat svoje vlastní menší projekty. Třetí pokračování marvelovského Iron Mana mezi Blackovými režijními počiny zatím jednoznačně vítězí hlavně proto, že obstarožní duch devadesátkového buddie movie se tady provokativně nabourává do moderní komiksové adaptace. Správným chlapům podobné srážky zdánlivě neslučitelných žánrů a tradic citelně schází. A přestože by to jejich duchovní otec velmi nerad slyšel, navzdory původnímu námětu nejvíc ze všeho připomínají nevýrazné pokračování dávno zrušeného seriálu.

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Film v říši středu

106 / srpen 2016
Více