Oscara, nebo život / Revenant: Zmrtvýchvstání
Alejandro González Iñárritu se postupně stává odborníkem na umělé vytváření událostí zasluhujících mediální pozornost a mnoho Oscarů. Zatímco předloňský Birdman svou marketingovou kampaň stavěl na kultu celebrit, kterému se prostřednictvím příběhu vyhaslé herecké hvězdy zároveň vysmíval, film Revenant: Zmrtvýchvstání je nelítostnou demytizací zrodu moderní Ameriky, jejíž vlastní natáčení získalo mytologické parametry.
Příběh amerického trappera Hugha Glasse, který se snaží přežít útok rozzuřené medvědice, extrémní mrazy nebo pád z útesu, nelze oddělit od příběhu o překročeném rozpočtu, mrznoucích hercích a syrových bizoních játrech. Kromě toho, že příměry k „pekelným“ natáčecím podmínkám, v jakých dříve vznikala Apokalypsa, Nebeská brána nebo Fitzcarraldo, odvádějí pozornost od textu ke kontextu, nepůsobí ani moc přesvědčivě. Jak rozhovory s tvůrci, tak výsledný film zesilují pochyby, zda Revenant nebyl natočen nikoli navzdory rozmarům přírody, ale právě kvůli nim. Iñárritu, kameraman Emmanuel Lubezki a představitel hlavní role Leonardo DiCaprio nám hlavně ukazují, že i daleko od civilizace zvládnou natočit film, jenž se technickou virtuozitou vyrovná Birdmanovi, realizovanému v mnohem lépe kontrolovatelném prostředí.
Naturalismus Revenanta je ale především výsledkem pečlivé přípravy. Díky důmyslné choreografii může Lubezki plynule přejít od detailu tváře ke kompozičně úchvatnému celku a zpět, aniž bychom ztratili přehled o akci v záběru. Sebevědomá práce kamery ovšem nejen vtahuje do nehostinné divočiny, ale zároveň prozrazuje manýristickou touhu předvést se nad rámec potřeb vyprávění. Některé náladotvorné záběry, ukazující americkou krajinu spíše krásnou než divokou, připomínají krajinky Alberta Bierstadta nebo Thomase Morana. Péče o estetickou úroveň a napodobování mytologické sebeprezentace Američanů narážejí na touhu ukázat dobývání Západu bez jakéhokoli sentimentu.
Sklony ke stylistické přepjatosti jsou přitom podřízeny klasické formální výstavbě na úrovni menších i větších celků. Revenant je striktně lineárním dobrodružstvím, jehož precizně rytmizované vyprávění nás od začátku připravuje na krvavý závěrečný duel, poctivě zužitkovává každý motiv a zodpovídá většinu otázek. Mystické flashbacky a snové sekvence přes svou myšlenkovou plytkost pomáhají budovat melodramatický rámec, do něhož Iñárritu přímočarý příběh vsadil. Neztrácíme tak ze zřetele, že Glasse pohání touha po klidu, jakým jsou prostoupeny úvodní záběry. Paradoxní prostředek k dosažení harmonie ovšem představuje spektakulární násilí. Iñárritu, vždy fascinovaný emocionální i fyzickou bolestí svých postav, tím dovádí do krajnosti zakládání westernových narativů na násilných střetech.
Od klasických westernů se Revenant zároveň odchyluje kritickým vykreslením dané éry. Jestliže teorie hranice amerického historika Fredericka J. Turnera tvrdí, že se „typické povahové vlastnosti“ amerického národa utvořily na Divokém západě, podle filmu jsou Spojené státy zemí bezohledných pragmatiků, jimž tvrdě prosazovaný individualismus neslouží k posílení svobody a demokracie, nýbrž k obhajobě kapitalismu. Bílý muž navíc přírodu přímou akcí a zdravým rozumem nekrotí, ale musí se jí podřídit. Glass je pro svou křehkost a zranitelnost po dvě třetiny filmu buď neschopný jakéhokoli pohybu, nebo odkázaný na milosrdenství druhých. Podobně bezmocného mužského hrdinu nabídl poslední Šílený Max, v němž alternativu k ničení představovaly ženy. V Revenantovi jsou to Indiáni.
Glass svou vnímavostí vůči indiánské spiritualitě připomíná hrdiny „squaw man“ westernů jako Malý velký muž nebo Jeremiah Johnson, jež rovněž tematizovaly kulturní či náboženské rozdíly mezi domorodci a přistěhovalci. Zatímco ale v 70. letech takto koncipované filmy zrcadlily aktuální společensko-politickou situaci a zapadaly do cyklu progresivních žánrových revizí, v případě Revenanta duchovní nadstavba zanechává navzdory svému dramaturgickému významu pachuť neupřímného boje za sociální spravedlnost, který má omlouvat béčkový námět. Snaha natočit podívanou zároveň fyzickou i metafyzickou tak vyznívá podobně pragmaticky jako jednání ústředního padoucha. Motivací tvůrcům akorát nebyly peníze, ale pozlacená soška.