Manžel, otec, pejskař a vrah / O patro níž
„Je to svinstvo,“ komentuje Sandu vraždu sousedky, „ale jak se říká, patří to k životu“ dodává vyšetřovatel. Stejný bonmot charakterizuje i morální poklesek hlavního hrdiny, který v Munteanově antithrilleru O patro níž snad ze strachu z oplétaček, snad z lenosti, zamlčí důležité svědectví.
Milující otec, dobrý manžel a náruživý pejskař Sandu Pătraşcu působí navýsost dobromyslným dojmem. Svým ordinérním zjevem, shrbeným postojem a neforemným bříškem, které shazuje ranním během a dopuje žloutkovými řezy, je prototypem středostavovského padesátníka euroatlantického prostoru. Auru spořádaného sympaťáka nediskredituje ani jeho vykutálená rodinná živnost spočívající v registraci automobilů, a předpokládající protřelost i absenci některých morálních imperativů. Sandu – v lakonicky civilním podání Teodora Corbana – nicméně postrádá jakoukoli úlisnost, a nějaké to nevyhnutelné předbíhání a uplácení mu vlastně není těžké odpustit.
Když jednoho dne zaslechne hádku smilnících sousedů Laury a Valiho, která o něco později vyvrcholí vraždou, jeho bezproblémová a rutinní existence vezme za své. Rozzuřený Vali, který narychlo opouští byt milenky, se dovtípí, že jejich spor neušel zvídavému sousedovi. Poté, co je Laura nalezena mrtvá a Sandu s udáním otálí, rozhodne se ho pravděpodobný vrah vynalézavě trýznit svou neodbytnou přítomností. Pronikne do rodiny, syna si obmotá kolem prstu, zalíbí se matce a poškodí pověst firmy. S výjimkou psa tedy ohrožuje vše, co je Sanduovi drahé. Ten nicméně až do chvíle, než je vyprovokován k odvetě, sice nerad, ale poslušně přistupuje na nekalé hrátky, jejichž předmětem se stal.
Morální pasivita stran odpovědnosti za to, co se děje o patro či dvě níž, je vlastní jak ústřední postavě, tak i jejím tvůrcům. Trojice scenáristů, kterou kromě režiséra doplňuje, stejně jako v jeho předchozích titulech Papír bude modrý (2006) a Úterý po Vánocích (2010), tým Razvan Radulescu a Alexandru Baciu, záměrně nerozkrývá Sanduovy duševní pochody. Kamera hrdinu sice téměř neopouští, ale snímá jej skoro výhradně v odtažitých celcích a polocelcích. Pocit rostoucího ohrožení a přiznané averze vůči Valimu se tak cele odehrává v rovině gest a důmyslně odstíněných detailů.
Moment zlomu, kdy se Sandu z hybatele děje stává loutkou v rukách předpokládaného vraha, je příznačně situován do auta – domény Sanduovy živnosti. V den, kdy jede vyřídit registraci Valiho vozu, ho poprvé vidíme v roli spolujezdce. Smýkán nárazovou jízdou taxíku na nepohodlném zadním sedadle začíná ztrácet půdu pod nohama. Tentokrát Sandu hravě nepoletuje mezi jednotlivými přepážkami, ale škobrtá na každém postu. Nezaplacené pokuty, hodinové zpoždění, prošlá technická – nic nejde podle obvyklého scénáře. Rvačka, kterou situace vygraduje, sice Sanduovi navrátí pocit vlastní důstojnosti, snad mu pomůže i ochránit rodinu, ale nijak neřeší vlastní morální problém.
Koncentrovaný scénář umocňuje tento závěr paralelním příběhem. Osud otce totiž prožívá i jeho syn Matei, ovšem ve virtuálním světě, kde tráví většinu času. Náměsíčný puberťák, kterého ve snu děsí ztráta hesla, dochází klidu až v rodičovském objetí s vítězným zvoláním „Já se jmenuji Pătraşcu“. Nabytím identity celé rodiny snímek vrcholí, otázka proč Sandu neohlásil policii důležité svědectví, zůstává ale nezodpovězena. Takový je autorský koncept i hlavní problém filmu.
Muntean funkčně rozpouští nabízející se thrillerové postupy, díky čemuž posiluje dimenzi obyčejnosti postav a poznatelnosti jejich života. Skutečné drama ale nad tématem jen těká. Plíživé ohrožení není fatální jako ve 4 měsících, 3 týdnech a 2 dnech, ani tristně humorné jako v Smrti pana Lazaresca (v obou titulech figuroval Radulescu jako scenárista či poradce), ale hlavní emocí, kterou evokuje, je roztrpčení nad přičiněným diskomfortem. I nebezpečí, které by v případě udání Pătraşcům mohlo hrozit, je spíš hypotetické. Vali totiž není zlověstným maniakem, ale spíš klasickým loserem a potížistou. Film zároveň není obžalobou měšťáctví, které touží po klidu nehledě na jeho cenu, ani diagnózou konformní degenerace lidí morálně zdecimovaných socialistickým rájem. Je čistou observací, která ovšem v kontextu novovlnných rumunských filmů působí trochu nevyhraněně.