Editorial
V únoru a březnu se přes nás přehnala vlna filmových cen. I když můžeme mít celkem oprávněné pochybnosti o tom, co vlastně jednotlivá ocenění říkají o kvalitě vítězných filmů, na filmové soutěže a ceny se dá mnohem střízlivěji a podnětněji dívat také jinak. Ocenění jsou totiž události, které mají v lepším případě důležitý společenský dopad a jsou součástí toho, jak se kinematografie a lidé kolem ní prezentují navenek pro ty, kteří se filmem zabývají nanejvýš jako příležitostní diváci. Ceny dávají lidem návod, které filmy mají považovat za kvalitní, ale také vyzdvihují konkrétní tvůrce a reprezentují filmový průmysl či filmovou kritiku jako takovou. Letošní Oscary byly z hlediska skladby nominovaných filmů stejně konzervativní jako řadu let předtím a nejlépe se to projevuje na vítězství vypočítavého Revenanta v kategoriích režie, kamera a mužský herecký výkon v hlavní roli a naopak v absenci Šíleného Maxe v jiných než řemeslných kategoriích. Řadu oscarových kandidátů včetně novinky Alejandra G. Iñárrita ostatně kriticky hodnotíme v tomto čísle.
Snad ještě zajímavější bylo dění kolem kampaně #OscarsSoWhite. Námitka, že v hereckých nominacích najdeme jen samé bělochy, toho sice vypovídá hodně málo, nicméně pod hlavičkou „bílých Oscarů“ se podařilo v médiích rozdmýchat debatu o rasismu v Hollywoodu a potažmo v celé Americe, což už naopak výpovědní hodnotu má. To, že se z nudné konzervativní hollywoodské ceny letos stala společensky aktuální a významná událost, ještě umocňuje nanicovatost obou nejsledovanějších tuzemských cen. Ceny české filmové kritiky rozebírám v glose a Český lev na tom nebyl o moc líp. Z obou rozpačitých ceremonií se zdá, jako bychom v dnešním českém prostředí měli co dělat s „kinematografií bez příběhu“.
Z dalších článků v čísle upozorňujeme na oba texty věnované filmu Saulův syn – vítěz nejen loňské ankety Cinepuru, ale také Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film roku – , zejména na ten od Jana Koláře, který proti tomuto univerzálně opěvovanému dílu vznáší podstatné a relevantní námitky. Významnou událostí na české scéně byla také volba nového děkana FAMU, které se věnuje Vít Janeček. Na té zahraniční propojil aktuální společenské otázky, politiku a kinematografii s větší intenzitou, než bývá u této přehlídky zvykem, festival v Berlíně. V aktuálním čísle najdete report z Berlinale od Aleše Stuchlého. V tematických textech tentokrát vracíme kritický pohled umělému oku současné filmové kamery. Kampaň #OscarsSoWhite, debata kolem Saulova syna nebo třeba i nečekaně společenskokritická novinka Quentina Tarantina ukazují, že psaní o obrazech může leccos říkat i o skutečném světě.