(Sebe)prezentace ve třech jednáních / Steve Jobs
Ze všech zúčastněných tvůrců se na výsledné podobě filmu Steve Jobs projevuje nejvýrazněji rukopis jeho scenáristy Aarona Sorkina. Původně náhodná zakázka, kterou přijal od Universal Pictures, se zpětně jeví jako přirozené rozšíření Sorkinovy série svérázných biografických portrétů (od Soukromé války pana Wilsona a The Social Network po Moneyball), v nichž jsou charaktery mnohdy stále ještě žijících protagonistů představovány skrze několik málo okamžiků, které prožili. Všechny proto místo životopisných dokumentů připomínají spíše shakespearovské divadelní hry.
V případě Steva Jobse je teatrální stylizace nejvýraznější. Nejenže se film rozpadá do tří stejně dlouhých a zřetelně oddělených „jednání“ zachovávajících vedle jednoty místa a času i stejný půdorys, stejnou skladbu a dokonce i stejné pořadí vstupujících aktérů. Kromě toho jejich děj tvoří výhradně kumulované repetitivní série dialogických soubojů, jejichž dikce, rytmus i duchaplnost působí přirozeně jen mezi divadelními kulisami. Všechny se ostatně odehrávají na jevišti a v zákulisí sanfranciské Opery a Symphony Hall, v nichž Jobs v letech 1984, 1988 a 1998 slavnostně představoval první generaci Macintoshe, počítač NeXT a nakonec i iMac.
Diachronní linie vymezená starty dvou (z perspektivy filmu) mimořádně neúspěšných a jednoho triumfálně úspěšného produktu ovšem namísto výrazného narativního oblouku představuje jen pomocný rámec pro trojí symetrické „testování“ maniakálního charakteru muže, který je posedlý sám sebou a svými představami o vlastním životním poslání. Jobsův strach ze ztráty absolutní kontroly, autonomie a prosazení vlastních konceptů se vine jak koncepčním spory o tom, zda vytvářet otevřený či uzavřený počítačový systém, tak mocenskými boji s vedením Applu. Nejvýrazněji se ale projevuje v opakovaných střetech titulní postavy s jeho úhlavní nemesis – dospívající dcerou, kterou narozdíl od dokonalého počítače nelze kontrolovat a jejíž existenci by právě proto Jobs ze svého života raději vytěsnil.
Víc než o skutečném zakladateli Applu vypovídá tento portrét o Sorkinově umanutém průzkumu vlastních témat. Všechny projekty, na nichž se autorsky podílel, spojuje téma inscenace, přetvářky a identity; ve všech si jejich protagonisté musejí nasazovat masky a osvojovat nepřirozená gesta, která po nich vyžaduje specifická komunikační a performativní situace – soudní líčení, politické jednání nebo televizní vysílání. Všechny Sorkinovy postavy neustále hrají, obrazně i doslova: jejich životy sestávají z ustavičného předstírání a jejich tváře srůstají s nacvičenými grimasami, díky nimž sklízejí ovace a ztrácejí svou původní identitu. Jobs, jehož úspěch je úzce spojen s uměním (sebe)prezentace a jehož totožnost je v očích většiny světa provázaná s produkty, které vytvářel, se v tomto ohledu jeví jako dokonalý sorkinovský hrdina.
Problém Steva Jobse ale spočívá v rozporu mezi Sorkinovským konceptuálním, analytickým scénářem a režisérským přístupem Dannyho Boyla. I Boyle je posedlý teatralitou, ale narozdíl od Sorkina jej na ní nezajímá dialektika pravdy a lži, nýbrž spektákl. Místo aby manipulativní techniky divadla, brandingu a marketingu odhaloval, ochotně a poučeně je aplikuje. V jeho zběsile ubíhajícím „recitálu“ není ani jedno hluché místo, a proto – jako v každé správné prezentaci – ani prostor pro otázky. Zatímco Sorkin má tendenci mediální zkratky dekonstruovat, Boyle je zesiluje a využívá. Oproti antinarativnímu pojetí scénáře, které klade důraz na cyklický charakter lidské existence vymezené opakovaným řetězce stále stejných chyb a konfliktů, nabízí Boyle divákům dokonale namazaný stroj na emocionální hygienu – houpačku, jež kmitá od znechucení hlavním hrdinou až k závěrečným slzám dojetí, které příznačně nevyvolá vyprávění nebo vhled do komplikované psychiky muže, který z počítačů učinil součást popkultury. Iluze soucitu, jež se publika zmocňuje v posledních záběrech filmu, je jen výsledkem virtuózní montáže ikonických obrazů a replik, jež mají potenciál stát se univerzálními memy, sestříhaných v rytmu popové hymny od The Maccabees.
Stevu Jobsovi by se Steve Jobs jistě líbil. Jeho skutečným autorem totiž není nikdo jiný než on sám a jeho marketingový tým.