Cenzura jako dědictví / Archivy, demokracie a švédský filmový průmysl
Bavíme-li se o dědictví a o roli, jakou v jeho utváření sehrávají archivy, vybaví se primárně uchovávání a péče o zásadní historická díla. Archivy přitom tradičně vnímáme coby instituce, které jsou založené na demokratických principech a které mají zpřístupňovat tato díla veřejnosti. Zabýváme se však stejnou měrou i tím, co v dědictví chybí a co před námi archivy potenciálně skrývají? Náleží do tématu filmového dědictví také cenzura a výstupy její praxe? A nefungují nakonec i archivy jako svého druhu cenzurní instituce?
Film se za sto dvacet let existence stal jednou z hlavních forem uměleckého vyjádření s výrazným globálním, národním a individuálním dopadem. Filmové dějiny představují „dědictví“, klíčový koncept kulturní a archivní politiky. Dědictvím pak rozumíme budování „domova“, rétorické a politické pozice, z níž se utvářejí společenské a národní identity. Tento domov je postaven na základech společenské paměti, jež může být exkluzivní, nebo inkluzivní. Otevřená, nebo uzavřená. Tento domov, z něhož formulujeme historii a formujeme identitu, tvoří velmi křehký materiál, stejně jako jsou fyzicky pomíjivé filmy a stejně jako se soustavně přepisují národní identity a dějiny.
Dědictví bývá nejčastěji chápáno jako jakýsi rezervoár – historická minulost, jež se skládá z množství materiálních děl, projevů, praxí. Má však i další významy: dědictví znamená také to, co charakterizuje národ, region, komunitu, ba dokonce i jednotlivce. Ve filmové kultuře dědictví typicky odkazuje ke kánonu velkých děl zvláštního významu v národních dějinách či identitě, existuje rovněž koncept světového filmového dědictví. Místem pro konstrukci a uchování takového dědictví je archiv. Co kdybychom ale k dědictví přistupovali nikoli jako k souboru kanonických děl, nýbrž jako k součtu všech děl a materiálů včetně těch, které byly z kultury či národa vyloučeny? Copak dědictví nezahrnuje i kulturní projevy, které byly odmítnuty, vymazány, zakázány a potlačeny?
Zkoumáním cenzury coby dědictví můžeme ve konceptu filmového dědictví odhalit praskliny, trhliny a různorodé vrstvy, z nichž se skládá. Michel Foucault ve své studii o Nietzschem vysvětluje, že dědictví „není akvizicí, vlastnictvím, které se rozrůstá a upevňuje, ale nestabilním uskupením mezer, trhlin a heterogenních vrstev, které křehkého dědice ohrožují zevnitř či zdola.“./1 Ať už jsou dědicové křehcí, nebo ne – důležitou otázkou při zkoumání filmového dědictví konkrétní skupiny, regionu či národa zůstává, co vše dané dědictví vylučuje a opomíjí. Taková perspektiva nám umožní pohlédnout na téma dědictví kriticky, neboť ukazuje, že dědictví je vždy exkluzivní a selektivní: vylučuje některé politické pozice, historie, projevy nebo jednotlivce. Symptomatickým přístupem k dědictví lze kritičtěji zkoumat zároveň i archiv, konkrétně jeho selektivní a politické funkce, materiální a technologické podmínky, jež se podílejí na vytváření dědictví.
Dědictví tudíž vždy závisí na cenzuře, jež je ve svém principu nejednou paradoxní: podněcuje touhu po jejím obcházení a současně po zpřístupnění toho, co se stalo objektem jejího výkonu. Cenzura shromažďuje a uchovává vše nechtěné a zakázané a přesně tyto projevy také archivuje. Pokud je cenzura v mnoha ohledech paradoxní, poukazuje zároveň na paradoxy konceptu dědictví, které vymezuje hranice a odlišuje „naše“ dědictví od toho „jejich“.
Kdo ano a kdo ne
Jak poznamenal německý mediální archeolog Knut Ebeling: „Archiv neshromažďuje realitu minulosti, ale zapisuje realitu budoucnosti. […] Činí zvenčí rozhodnutí o tom, co se smí, nebo nesmí v budoucnosti považovat za fakta./2 V tomto ohledu archivy minulost neshromažďují a neuchovávají, nýbrž vytvářejí. Činí tak výběrem dokumentů a událostí, které se stanou součástí minulosti, a v důsledku i těch, které do minulosti zařazeny nebudou. Konečným cílem výběru je vytvořit minulost, která nastaví pravidla a podmínky pro budoucnost – neboli zkonstruovat dědictví, které bude aktivně regulovat a formovat budoucí kroky.
Jacques Derrida ve slavné úvodní větě knihy Archive Fever tvrdí, že „arché je, jak známo, zároveň výrazem pro počátek i autoritu“. Derrida tedy archiv vnímá jako řád budoucnosti skrze produkci minulosti. Cornelia Vissman však v publikaci Akten poznamenává, že arché není nezpochybnitelným etymologickým základem pojmu archiv. Další možností by mohl být výraz arca, odkazující na uzavřený prostor, zapečetěnou krabici, sejf nebo vězeňskou celu. Původ konceptu archivu by tudíž mohl spočívat rovněž v „uzamčení“ či „uschování“. Tím se dostáváme buď k významu příkaz, rozkaz, nebo schování dokumentů a souborů před veřejností. Anebo ještě lépe – vytváření autority a vládnutí prostřednictvím cenzury.
Jestliže archiv určuje podobu budoucnosti, je úzce spojený také se soudní, legislativní a výkonnou mocí konkrétní země. Odpověď na otázku, kdo všechno má do archivu přístup, byla často vnímána coby podmínka demokracie. Před nedávnem se ostatně při příležitosti výročí 2500 let od otevření ústředního archivu v Aténách slavilo současně i výročí demokracie. I když v době založení athénského archivu uměl číst jen zlomek obyvatel, originály byly nedostupné a úředníci zapůjčovali pouze přepisy, přístup veřejnosti k vybraným částem archivu se obecně pokládá za zrod demokracie./3
Ebeling však ve své práci dokazuje, že mnoho vlastností připisovaných archivu (například právě vnímání archivu coby základu demokracie) je nutno poupravit či dokonce zcela přehodnotit. Archivy totiž můžeme definovat i skrze jejich praxi opomíjení nebo vyloučení. Tyto „mezery“ potom určují a jsou určovány tím, co lze v danou dobu říkat a také vidět a slyšet. Archiv tudíž organizuje tvorbu minulosti prostřednictvím výběru, jinými slovy, prostřednictvím cenzury. Pokud archiv považujeme za záruku demokracie, znamená to, že demokracie je podmíněna a založena na cenzuře.
Míra otevřenosti archivu je pak podle Ebelinga přímo úměrná jeho schopnostem sledování. Demokracie tradičně spojovaná s archivem je při dnešním přístupu k internetu také založena na sledování. Internetové sítě se vyznačují schopností ukládat stopy každé transakce, webové navigace i fyzického pohybu jednotlivce. Příslib absolutní demokracie, spjaté s internetem, má tedy svou odvrácenou stranu v absolutní míře sledování a kontroly.
Příliš brutální a dráždivé
V roce 2011 zanikla po sto letech švédská Rada pro klasifikaci filmů (Statens Biografbyrå). Cenzurování filmů pro švédská kina a video-distribuci pozbylo praktického smyslu v době, kdy se šíření audiovizuálních materiálů odehrává převážně prostřednictvím globálních sítí a internetových databází. I přes některá sporná rozhodnutí se rada ve Švédsku těšila široké podpoře. Archiv rady přitom může posloužit jako příklad propojení mezi cenzurou a archivy.
Archivní sbírka obsahuje téměř padesát hodin filmových materiálů a přibližně 144 000 cenzurních karet. Pokud byla z filmu vystřižena některá scéna, nalezneme na cenzurní kartě obvykle stručné a lakonické zdůvodnění daného cenzurního zásahu v souladu s tehdejšími pravidly (jedním z tradičních kritérií bylo „brutální a dráždivé“). Právní rozhodnutí se vždy zaznamenávala v písemné podobě a tyto popisy – jakási metadata (data o datech) vztahující se k vystřiženým částem filmů – tvoří samostatný archiv ke všem krokům rady. Archiv rady se tak skládá z dokumentů, které umožňují porovnávat audiovizuální materiál s příslušným písemným vysvětlením, přičemž výsledky bývají plné nesrovnalostí či rozporů. Z velkého množství příkladů lze zmínit třeba detailní záběr na revolver zasunutý do vaginy, popsaný jako „hrozba použití zbraně vůči ženě“. Tento konkrétní popis můžeme interpretovat coby případ autocenzury samotného cenzora. Zároveň je však dokladem toho, že z písemného vyhodnocení mnohdy vyplývají jiné skutečnosti než z obrazu a že slouží k potlačení a regulaci dění v obraze. Filmový obraz, zvuk a písmo vždy nutně sdělují odlišné aspekty události. Texty cenzorů navíc demonstrují fakt, že slovní popis obrazu a zvuku se vždy řídí výběrem: některé obrazové a zvukové prvky jsou zdůrazněny, jiné naopak zamlčeny. Slovní popis znehybňuje pohyb a vyřazuje vše, co se do daného pojednání nevešlo.
Archiv rady pro klasifikaci filmů vznikl v souladu s demokratickou archivní zásadou, že jeho rozhodnutí by měla být dostupná veřejnosti. Rada proto na vyžádání zpřístupňovala cenzurovaný materiál, který byl zároveň uchováván. V několika případech představují vystřižené scény jediný zachovaný materiál z jinak kompletně ztracených snímků. Právě takové paradoxy závisejí na úzkém propojení cenzury a archivu. Úřední orgány spoléhají na archivy s ohledem na svá rozhodnutí a zásahy i kvůli umožnění přístupu veřejnosti a kontrole jejich výkonu moci. Archivy zase provádějí jistou míru cenzury či alespoň výběru, aby mohly působit jako nástroje státní správy.
Alternativní dědictví
Povinností rady bylo též uchovávat popisy vystřižených scén a vlastní rozhodnutí, což naznačuje, že cenzura se netýká pouze regulace ze strany úředních orgánů, ale funguje i na úrovni jednotlivých archivních postupů: způsobu zapisování, ukládání, metadat, indexování nebo v přístupu k dokumentům. Metadata hrají z hlediska přístupnosti selektivní roli. Vyhledání dat se neobejde bez indexování. Metadata indexování umožňují vyhledávat na základě určitých kritérií a kategorií, zatímco jiné z vyhledávání vylučují. Metadata – v tomto případě popisy nevhodných motivů a rozhodnutí rady – mají v archivu největší moc. V archivu rady se metadata stávají primárním archivovaným materiálem, neboť obsahují informace o učiněných rozhodnutích. Archiv cenzurovaných scén pak představuje doplněk k metadatům – fyzický důkaz popisů a rozhodnutí, který zaznamenává, proč rada dospěla k příslušnému závěru.
Radu pro filmovou klasifikaci nahradila Mediální rada, jejímž úkolem je rozdělování filmů pouze podle kategorie věku. Máme tedy důvod radovat se po zániku cenzury z vítězství demokracie? Skladují a zpřístupňují dnes archivy vše? Může dnes dědictví volně utvářet kdokoli a může zahrnovat cokoli chceme? Jistěže ne – v době, kdy výsada archivování stále častěji spočívá v rukou soukromých společností, bychom se měli obezřetně tázat na jeho demokratické principy. V digitálních databázích ukládají algoritmy každý výsledek hledání v Googlu vázaný na adresu daného přístroje, naše osobní profily určené pro cílený marketing zase tvoří hlavní zdroj příjmu pro Facebook. Neviditelnost a nepřístupnost těchto programů a algoritmů digitálního archivu vyžaduje přehodnocení jednoduchého rovnítka mezi zpřístupněním archivu a demokracií.
Pravidla pro ukládání a nezařazování dat do těchto „archivů“ nepodléhají žádné demokratické kontrole či dohledu, jsou naopak patentově chráněným obchodním tajemstvím. Na rozdíl od národních archivů a zákonů, které definují jejich povinnosti, neexistuje žádný ústavní princip veřejného přístupu k vlastnictví Googlu.
Přesně tento princip kdysi přiměl Radu pro filmovou klasifikaci k založení archivu schraňujícího zakázaný filmový materiál a k vedení podrobné písemné dokumentace, čímž vzniklo alternativní dědictví švédské kinematografie. Internet sice nabízí zdánlivě neomezený přístup k „obsahu“ archivů, neposkytuje však přístup k určujícím principům tvorby tohoto obsahu, které jsou dost možná zásadními archivními principy dnešní doby. V důsledku je tak obtížné protestovat proti projevům cenzury – neexistuje dovolání, když se cenzuruje samotná cenzura.
Poznámky:
1/ Foucault, Michel (1977): Nietzsche, Genealogy and History. Language, Counter-Memory, Practice, New York: Ithaca, s. 146.
2/ Ebeling, Knut (2007): Die Asche des Archivs. In: Didi-Hubermann, Georges – Ebeling, Knut: Das Archiv brennt, Berlin: Kadmos, s. 56–57.
3/ Tamtéž, s. 126–132.
[foto: Thriller - drsný film, r. Bo Arne Vibenius, Švédsko, 1973]