Nástrahy filmových kánonů / Případ Maďarského národního filmového archivu
Zatímco kánony či žebříčky „nejlepších“ filmových děl mají ve filmových studiích čím dál zanedbatelnější význam, filmové restaurátorství se bez nich neobejde. Restaurování filmového dědictví vždy obecně nastoluje otázky, které se týkají jeho kanonizace – výběru toho, co je vhodné restaurovat či zpřístupnit. Rozličná hlediska a volby spojené s utvářením kánonů se přitom v různých historických etapách proměňují, jak lze vidět také na příkladu Maďarského národního filmového archivu od jeho počátků až po současnost.
Nehořlaví průkopníci
Maďarský národní filmový archiv pečuje o filmové dědictví od dob svého vzniku v roce 1957. Na základě směrnic Mezinárodní federace filmových archivů (FIAF), mezi jejíž členy se už tehdy zařadil, začal zálohovat hořlavé filmové kopie na bázi nitrocelulózy. Během tohoto dlouhého „průkopnického věku“, který trval až do převratu v roce 1989, se veškerá péče omezovala de facto na uchovávání filmových materiálů a postrádala jasnější plán. Stejně jako v případě jiných východoevropských archivů se v 60. a 70. letech původní celuloidové pásy často likvidovaly z důvodu protipožární ochrany hned poté, co z nich vznikly bezpečné nehořlavé kopie. Z mnoha barevných filmů se tak bohužel zachovaly pouze tyto „záložní“ černobílé kopie.
Plánovité restaurování se začalo v Maďarsku rozvíjet teprve koncem 80. let. Z iniciativy archivu vznikla Nadace minulosti a budoucnosti maďarského filmu, jež se stala platformou pro komplexní spolupráci hned několika institucí, což se od té doby v maďarském filmovém prostředí nepodařilo zopakovat. Mezi zakladatele Nadace patřilo i Ústřední filmové ředitelství nebo všechny tehdejší domácí produkční společnosti. Prvořadým úkolem bylo systematické uchovávání a laboratorní rekonstrukce maďarských hraných filmů a zpravodajské tvorby z období po roce 1945. Tento plán měl být přitom realizován postupně, bez ohledu na filmově-historickou hodnotu jednotlivých děl. Vedle tristního fyzického stavu některých filmů sehrála v tomto rozhodnutí roli také skutečnost, že se na podpoře a práci Nadace podíleli tvůrci, jejichž kariéra se tehdy zrovna rozbíhala, a společnosti, které disponovaly právy k dílům z daného období.
Pomocí tradičních metod byla během deseti let zrekonstruována kompletní sbírka hraných filmů z období 1945-1963. Zpočátku se jednalo o zhruba padesát snímků a o něco větší počet filmových žurnálů ročně. Celkové náklady na tento proces se ovšem postupně zvyšovaly a v dané činnosti nešlo dále pokračovat. Proto se od poloviny 90. let začaly pro rekonstrukci vybírat filmy s ohledem na jejich filmově-historickou hodnotu, konkrétní poptávku či stav technického poškození kopií (zejména vysokou míru blednutí materiálů Eastman Kodak). Díky tomu se dočkala rekonstrukce i vysoce ceněná díla autorů jako Miklós Jancsó, Zoltán Fábri, Márta Mészáros, Károly Makk, András Kovács nebo István Szabó. Ze 70. let se jednalo třeba o nejvýznamnější tvorbu Studia Bély Balázse: filmy Pála Sándora, Pála Gábora, Pétera Gothára, Andráse Jelese, Gábora Bódyho, Miklóse Erdélye a dalších.
Poněkud složitější situace nastala s domácí tvorbou realizovanou před rokem 1945. Podle Györgyi Vajdovich mohou různé filmové dějiny sepsané především v 60. a 70. letech evokovat dojem, že maďarská kinematografie vznikla až v roce 1945. Z filmů natočených před rokem 1945 vyzdvihují tyto publikace pouze na benátském festivalu oceněný snímek Istvána Szőtse Emberek a havason (Lidé v Alpách, 1941) nebo pár jiných zásadních děl jako Ítél a Balaton (Balaton soudce, 1933) Wernera Hochbauma, Tavaszi zápor (Jarní bouře, 1932) Pála Fejöseči Hippolit, a lakáj (Lokaj Hypolit, 1931) Istvána Székelye. V takto formovaném kánonu pak zcela chybí snímky z němé éry, přičemž Vajdovich shledává hlavní příčinu této absence v jejich neobjevenosti, respektive ve zničení kopií./1 V letech 1912-1930 vzniklo bezmála šest set maďarských filmů, z nichž se pouhých 14 dostalo do vlastnictví tehdy ustaveného filmového archivu. Nynější počet dochované domácí němé produkce činí 51 filmů a 35 filmových fragmentů.
Před rokem 1989 se praxe restaurování zcela neslučovala s hledisky filmově-historického kánonu, jaký se začal uplatňovat (nejen) v Maďarsku později. Zatímco z období po roce 1945 se dočkalo rekonstrukce celkem 310 filmů, z období před rokem 1945 se na „záložním“ materiálu zachovalo jen 110 zvukových a 35 němých filmů. Od druhé poloviny 90. let se však pozornost restaurátorů zaměřila na mnohem ohroženější snímky vzniklé před rokem 1945. Na rekonstrukci filmů jako János vitéz (Hrdina Jan, 1938),Hegyek alján (Na úpatí hor, 1920) či A tizennegyedik (Čtrnáctý, 1920) tehdy poskytla finanční podporu mezinárodní Nadace Lumière. Tyto a některé další snímky se díky tomu pravidelně objevují na programech mezinárodních festivalů a v retrospektivních cyklech spřátelených archivů.
Píseň o neexistující strategii
Digitální technologie nastoupily v maďarské archivní praxi před deseti lety. Od roku 2004 lze sledovat čím dál větší důraz zejména na digitální mastery kopií pro televizní vysílání, ačkoliv současně pokračuje tradiční uchovávání celuloidových materiálů. S odstupem bývá nejednou patrné, že rekonstrukce provedená před deseti lety v tehdy nejvyšší možné kvalitě už dnes neobstojí – nejen pokud se podaří objevit úplnější verzi či kopii již restaurovaného díla, ale také vzhledem k rychlému vývoji restaurátorských technologií. S cílem zpřístupnit filmové dědictví byl v roce 2005 v rámci projektu NAVA (Hungarian National Audiovisual Archive), zahájen digitální přepis stovky filmů a bezmála šesti set filmových žurnálů. Volba titulů se řídila jejich edukativním významem a znovu se zaměřila na kinematografii doby státního monopolu.
Výběr neobsahoval jen díla vyhovující stávajícímu kánonu „národní kinematografie“, ale také snímky určené široké veřejnosti se zvláštním zřetelem k adaptacím – historickým kostýmním filmům jako Egri csillagok (Jágerské hvězdy, 1968), A kőszívű ember fiai (Synové muže kamenného srdce, 1965) či historickým satirám A tanú Pétera Bacsóa (Svědek, 1969) nebo A tizedes meg a többiek (Desátník a ti druzí, 1965). Tyto filmy byly zpřístupněny na internetu, pro univerzitní instituce, školy a sídla NAVA formou „kina v knihovně“. Tehdejším cílem digitalizace bylo zpřístupnění materiálů širokému publiku, nejednalo se tedy o digitální restaurování například v zájmu obrazové kvality – celý projekt bylo nutné stihnout za tři měsíce.
Rapidní rozvoj technologií charakterizoval následující léta. Od roku 2008 začaly vznikat mastery pro HD televizní vysílání. V letech 2011-2012 bylo třeba znovu digitalizovat dvacet šest nejžádanějších filmů ve formátu 16:9. Dosud se povedlo digitalizovat 274 celovečerních filmů za uměle nastavenou nízkou cenu (průměrné výdaje na jeden devadesátiminutový film činí 300 000 forintů), od roku 2012 se rekonstrukce provádí v archivu i s pomocí vlastního přepisovacího systému Spirit Telecine nebo Da Vinci color grading. Tyto technologie archiv aktuálně využívá pro samostatný digitální mastering filmů, což vyžaduje čas a důraz na detail. Takto proběhla například rekonstrukce filmu George Hölleringa Hortobágy (Hortobáď, 1937) či reklamních snímků průkopníka maďarské animace Gyuly Macskássyho.
Mezi základní požadavky patří také to, aby se klíčová díla národního filmového dědictví restaurovala co možná nejkomplexněji, což se ukázalo jako výzva hned v roce 2004 při práci na jednom z prvních velkých projektů – prvním maďarském barevném filmu Ludas Matyi (Matyáš, pasáček hus, 1949), jenž měl už v době svého vzniku špatnou kvalitu barev zaviněnou testovacím kamerovým negativem Gevaert. Během digitální rekonstrukce v Maďarské filmové laboratoři se pomocí skenu zvukové stopy podařilo nicméně zachovat původní hlas hlavního hrdiny Imreho Soóse, kterého během rekonstrukce v roce 1961 předaboval Gábor Csíkos.
Jiný velký projekt představovala v roce 2008 rekonstrukce nejpopulárnějšího zvukového filmu z období před rokem 1945, technicky mimořádně poškozeného snímku Hyppolit, a lakáj (Lokaj Hypolit). O čtyři roky později byl u příležitosti stého výročí vzniku restaurován taktéž velice poničený film Michaela Curtise Tolonc (Nežádoucí, 1914). Skenování proběhlo ve 4K, postprodukční úpravy ve 2K. V totožném rozlišení byly restaurovány také dva snímky Istvána Szőtse – Emberek a havason (Lidé v Alpách, 1942) v roce 2014 a Ének a búzamezőkről (Píseň o pšeničných polích, 1947) v roce 2015. Ve stejné době byl restaurován i film Szegénylegények (Beznadějní, 1966) Miklóse Jancsóa, jenž byl letos promítán v prestižní sekci Cannes Classics a celkově se dočkal digitalizace již třikrát – nejprve v roce 2004 v SD, v roce 2011 ve full HD a naposledy letos, kdy se konečně přistoupilo ke kompletnímu zrestaurování.
Dodnes však zůstává nenaplněna filmově-historická úloha dostupnosti jednotlivých filmů, a to kvůli rozcházejícím se zájmům jednotlivých institucí. Stejně tak se dosud nepodařilo prosadit strategii péče o maďarské filmové dědictví podobající se někdejší strategii Nadace minulosti a budoucnosti maďarské kinematografie. Podstatné je zahájení dlouhodobého programu, který by zaštítil každoroční kompletní rekonstrukci filmového materiálu v rozsahu 5 až 8 hodin (tedy 3 až 5 celovečerních filmů) a jeho digitální uchování. Na výběru filmů by se archiv předem dohodl s vysokoškolskými institucemi či odbornými filmovými organizacemi. Předpokládá se, že seznam by měl zahrnovat sto hraných a stejný počet krátkých a dokumentárních/animovaných snímků./2
Jakkoliv existuje snaha o otevírání filmových kánonů, v Maďarsku nicméně stále neexistuje jednotná strategie uchovávání filmového materiálu. Navíc je čím dál tím obtížnější získávat finance ze ztenčujících se státních zdrojů. Maďarský systém tedy spočívá i nadále na „projektech“. Tím klíčovým by v nadcházejícím roce mělo být zrestaurování kinematografických děl z roku 1956 k šedesátému výročí zlomu v dějinách země.
Autorka působí v Maďarském národním filmovém archivu.
Poznámky:
1/ Vajdovichová, Györgyi (2009): Az egyszerű néző cirkuszi szórakozása. Metropolis, č. 3, s. 46-57.
2/ Gelencsér, Gábor (2009): A kánon joga. Metropolis, č. 3, s. 74-84.
[foto: Egri csillagok, r. Zoltán Várkonyi, Maďarsko, 1968]