Zakletý kruh bídy / Koza

V zemi, která se už dlouhé roky brodí ve finančních problémech v téměř každém odvětví, je vždy vhodné, když tvůrce jakéhokoli produktu závislého na podpoře státu nemá zbytečné iluze či megalomanské vize a řídí se raději pořekadlem „méně je někdy více“. Při tvorbě svého hraného debutu Koza jako by si režisér Ivan Ostrochovský vzal tyto slova k srdci. Příběh romského boxera je totiž zachycený velmi úsporným stylem. Paradoxně právě jeho snímek vyvolal ve světe největší ohlasy z celé slovenské produkce letošního roku. Byl zařazen do programu Berlinale a na festivalu ve Vilniusu v sekci New Europe – New Names dokonce vyhrál.

Hned na úvod je třeba poznamenat, že Ostrochovského Koza je po boku filmů Zázrak Juraje Lehotského a Deti Jara Vojteka třetím hraným debutem bývalého dokumentaristy ve slovenské kinematografii posledních tří let. Aktuálně se navíc čeká na čtvrtý takový počin s názvem Eva Nová v režii Marka Škopa). Přechody k fikční tvorbě se zatím slovenským dokumentaristům spíše daří. Ostrochovský se podobně jako Vojtek v Dětech úspěšně vyhýbá schematičnosti a topornosti, kterými bohužel trpěl Lehotského Zázrak – film s možná až příliš velkými ambicemi konkurovat evropské sociálně-dramatické kinematografii.

Ostrochovský naopak uchopuje trendy současné realistické kinematografii mnohem osobitěji. Koza sleduje osudy romského boxera Petra „Kozy“ Baláže, který se účastní zápasů jen proto, že jeho těhotná manželka chce jít na potrat. On ji chce naproti tomu přesvědčit, že zápasením vydělá dost peněz, aby spolu mohli dítě vychovávat. Snímek působí jako surová observace člověka odehrávající se v uzavřeném bezvýchodném univerzu. Tuto atmosféru přitom Ostrochovský dokáže navodit pomocí minimálních prostředků – extrémně úsečnými, často absurdně působícími dialogy, prací s dlouhými záběry pečlivě inscenovanými s obvykle statickou kamerou. Autor využívá k absolutní oddramatizaci děje mnohé dokumentaristické postupy – kontaktní zvuk (a ne uměle působící postsynchrony používané v mnoha českých i slovenských filmech), neprofesionální herce, absenci hudby. Vyhýbá se tak zbytečnému patosu či vynášení soudů nad postavami a jejich životní situací. Ostrochovský jednoduše netlačí násilím do diváka své názory na svět, právě naopak, nechává mu velké interpretační pole možností. Zúročuje tak svou pečlivou pozorovací schopnost, vytříbenou roky natáčení dokumentů.

Zatímco jiné autory by mohlo lákat stylizované zachycení boxerských zápasů, Ostrochovský tuto diváckou atrakci redukuje na dva tři statické záběry, prakticky jen dokreslující aktuální Kozovu formu. Tyto záběry přitom vzbuzují spíše soucit s protagonistou než divácký požitek z akční scény. Film, který by se dal žánrově zařadit jako „road movie“ se věnuje spíš všedním okamžikům, ve kterých se bída jednotlivých postav ukazuje výrazněji než ve vyhrocených situacích. Specifickým prvkem filmu je nenápadný absurdní humor, který se nejvýrazněji projevuje v sekvenci s bývalým boxerem Janem Franekem, který Kozu trénuje. Stejná scéna ale zároveň dovádí ad absurdum bezvýchodnost celé situace hlavního protagonsisty, který je obklopený troskami, zloději a podvodníky bez jakékoliv šance na úspěch.

Stylistická úspornost Ostrochovského filmu navíc výstižně metaforizuje samotný motiv chudoby, který je v samotném díle prakticky všudypřítomný. Absolutizovaný pocit nemožnosti vymanit se z pomyslného zakletého kruhu bídy je v Ostrochovského díle mnohem silnější než akcent na romský původ jeho hrdiny. Snímek nesklouzává k idealistickým nebo naopak exploatačně vyhroceným dramatizacím romské problematiky prostě proto, že hrdinův romský původ vůbec nijak nezdůrazňuje. Protagonista by mohl být klidně „bílý Evropan“ a na vyznění filmu by se téměř nic nezměnilo. Zatím jediným komplexním pokusem v tomto směru zůstává vize Petra Václava ve filmu Cesta ven.