Úvod: Das Kino

V posledním tématu roku 2014 navazujeme na workshop Cinepuru „Německá kinematografie zblízka“, realizovaný v říjnu ve spolupráci s Česko-německým fondem budoucnosti a Goethe-Institutem v Praze. Mezinárodní pojetí workshopu nás přimělo k tomu, abychom v tematickém čísle tentokrát poskytli prostor nejen domácím, ale i německým publicistům, a získali tak lepší přehled o podobách současného německého filmu.

Na úvod si položme otázku, jíž si hned v následujícím textu klade i Thomas Brandlmeier: je vůbec možné mluvit o nějakých specifických, progresivních trendech, které by stavěly německý film do popředí současné evropské tvorby? Při detailnějším průzkumu bychom dospěli k závěru, že situace německé kinematografie se blíží jiným vyspělým západoevropským kinematografiím, jejichž umělecký kredit spočívá především v úspěchu jednotlivých režisérů či v kritickém ocenění samostatných děl. Vedle toho najdeme i v německé kinematografii lokálně orientovanou, divácky populární žánrovou produkci, která zpravidla nepřekročí hranice státu svého vzniku, v případě Německa někdy ani spolkové země, s níž je svázána. V tématu tedy neusilujeme o klasický obraz „národní kinematografie“ s jejími jasně odlišitelnými rysy. Jde spíše o průřez výše naznačeným nadnárodním modelem, jehož je Německo dobrým příkladem. Texty se věnují dílu významných auteurů, zabývají se kontinuitou současné tvorby s jejími historickými tradicemi a zkoumají i fenomény, spojené čistě s německým prostředím. Někteří z autorů se dotýkají také záležitostí infrastruktury filmového průmyslu, kde lze hledat kořeny aktuálního stavu německé tvorby.

Thomas Brandlmeier připravil pro Cinepur nástin vývoje německého filmu posledního desetiletí, v němž se pokusil rozčlenit současnou produkci do reprezentativních proudů a témat. Následující texty se vracejí k tzv. Berlínské škole, jejíž příslušníci se před několika lety postarali o všeobecné oživení zájmu o německý artový film. Čestmír Lang a Anna Tyszecka se zamýšlejí nad Trilogií přízraků Christiana Petzolda a zmiňují také jeho nejnovější a údajně nejpůsobivější dílo Phoenix. Ondřej Pavlík se zaměřuje na tvorbu Petzoldovy spolužačky z berlínské filmové akademie Angely Schanelec a posuzuje ji detailněji v kontextu konvencí uměleckého filmu. Jeho text pak doplňuje rozhovor Markéty Giblové, uskutečněný při režisérčině návštěvě Fresh Film Festu. Téma pokračuje mým příspěvkem o posledních dvou životopisných snímcích Margarethe von Trotta, které je možné chápat jako ukázky prolínání německé filmové současnosti s minulostí, konkrétně s tradicemi Nového německého filmu. Příklad žánrové tvorby, spjaté s německým prostorem a zaměřené primárně na domácí publikum, představuje Josef Grübl v článku o novodobých bavorských heimatfilmech. Závěrem nahlédneme do zákulisí německého produkčního systému, abychom celé téma zakončili optimisticky – podle předběžných odhadů Karstena Kastelana čeká německou kinematografii snad zajímavá budoucnost.