V díře mezi lyrickým dramatem a lidovou komedií / Díra u Hanušovic
Filmový debut Miroslava Krobota stojí žánrově rozkročený mezi dvěma vzájemně dost protikladnými póly: lyricko-pesimistickým dramatem o životní bezvýchodnosti a lacinou komedií utahující si z lidské přízemnosti. Oddramatizované vyprávění, akcentace prázdných prostor či cykličnost času jakoby Díru u Hanušovic řadily mezi snímky tematizující plynutí života v jeho obyčejnosti. Ovšem podbízivá tendence veškerým scénám vtisknout vtipnou pointu pomocí opakujících se komických prostředků snímek stahuje do žánru familiární české komedie. Před divákem se tak nerozkrývá mozaika svébytného společenství, ale spíš slepenec vtipných historek o moravském venkově.
Snímku bezesporu nelze upřít podmanivou atmosféru místa, kde se zastavil čas a kde lidé přežívají v nuzných podmínkách, které přijali za sobě vlastní a rezignovali na snahu cokoli měnit. Díra u Hanušovic totiž operuje s postupy, které české komedii nejsou vůbec vlastní a nalezneme je například v současné festivalové produkci dějově minimalistických filmů. Setkáme se tu například se záběry komponovanými do velkých celků a několika plánů, v nichž délku jejich trvání neudává herecká akce a které doznívají i potom, co je opustí postavy, dále pak vynecháváním dramatických momentů, o kterých se dozvídáme až ex-post z vyprávění postav, nebo důrazem na plynutí času ve všednodenních, opakujících se lidských rituálech.
Výraznou dějovou vyprázdněnost snímku, která by jinak podporovala dojem autentické výpovědi o společnosti odříznuté od okolního světa, se ovšem Krobot rozhodl nabourat podbízením se konzumentovi průměrných českých komedií. Zatímco jiné artové snímky absenci příběhu kompenzují například výraznými ambivalentními postavami či všeobjímajícím tajemstvím, které diváka stimulují k vlastním interpretacím a závěrům, Díra u Hanušovic přichází s vulgarismy a „srandovní“ mluvou vycházející z úst známých hereckých tváří navlečených do nepatřičných kostýmů. Jednání a repliky postav tak automaticky nabírají na samoúčelné komičnosti, které ze subtilního pozorování osudů obyčejných lidí činí pouťovou podívanou.
Především z důvodu absence dějových zvratů se ale Díra u Hanušovic nezavděčí ani jako kvalitní komedie. Již v úvodu filmu buduje Krobot falešné očekávání, že smrt německé hraběnky pravděpodobně rozpoutá řetězec událostí, které uvedou věci do pohybu a budou generovat humor. S příjezdem jejího bratra z Mnichova na pohřeb tak divák přirozeně očekává narušení dosavadního stavu věcí, následují ovšem jen variace scén, které již proběhly. Postavy jsou tak zacykleny ve svých hláškách a charakteristických projevech, jelikož dynamika příběhu neumožňuje žádný zásadní vývoj jejich vzájemných vztahů. A ani druhá smrt ve filmu nenaruší status quo – což je sice příznačné pro celkové letargické vyznění filmu, ovšem z hlediska komediální výstavby jde o prvek jednoznačně kontraproduktivní.
To, k čemu má film nakročeno svojí vyprávěcí strukturou a výrazovými prostředky – tedy k jistému alternativnímu vnímání filmového času, které by v divákovi mohlo vyvolat kontemplaci nad prohlubujícím se tématem bezvýchodnosti lidského osudu –Krobot spolehlivě likviduje vršením vulgarismů. Téměř žádná scéna se neobejde bez toho, aniž by padlo nějaké sprosté slovo či rádoby komická hláška typu „Hitler ist kaput.“ Přepjatá délka trvání záběrů tak vlastně ze začátku vytváří jakousi předehru pro „komickou“ repliku a následně je ponechán čas pro to, aby vtip mohl „doznít“. Film by si přitom možná i uchoval svoji precizně budovanou autenticitu, kdyby ony repliky nebyly pronášeny takovým množstvím hereckých hvězd.
Režijní nevyhraněnost snímku – ono těkání mezi jemným dramatem a vulgární komedií – tak v důsledku znamená, že Díra u Hanušovic nemůže uspokojit náročnějšího diváka vyhledávajícího netradiční formy vyprávění, ani konzumnějšího návštěvníka kin, který od české komedie očekává alespoň řetězení a vývoj komických situací.