Tom Cruise ve smyčce / Na hraně zítřka
Nejnovější počin Douga Limana, který má sice za sebou první díl bourneovské trilogie, ale v posledních letech se podepsal pod průměrné až podprůměrné tituly jako Jumper nebo Fair Game, už při letmém pohledu vzbuzoval spíše obavy než napjaté očekávání. Kromě režiséra tomuto dojmu určitě dopomáhal i představitel hlavní postavy Tom Cruise, který je přes některé pokusy o charakternější role (Magnolia) i úctyhodnou schopnost dělat si z vlastní osoby sofistikovanou legraci (Tropická bouře) stále vnímaný spíš jako svalnatý „cukrouš“. Jeho role podplukovníka Billa Cage ale opět potvrzuje jak všestranným hercem ve skutečnosti je.
V Na hraně zítřka se mu daří, v kontrastu s banální až brakově působící zápletkou, vytvořit poměrně komplexní postavu. Cageova image slizkého vojenského agitátora z první části filmu je sama o sobě metaforou Cruiseovy přehnané působící suverénní vizáže. Poté, co se Cageovi podaří získat schopnost návratu v čase při boji s mimozemskou rasou Mimiků, se ale jeho charakteristika výrazně změní. Na ploše sto třinácti minut (pro blockbuster poměrně skromné) se Cruiseovi daří zformovat z plytké postavy nezdravě sebevědomého a „vychcaného“ reklamního agitátora plnohodnotného kladného hrdinu, se kterým nakonec může divák bezvýhradně sympatizovat. Tohoto efektu dociluje pomalou, velmi citlivou změnou mimiky a gest postavy.
Stejný podíl na přesvědčivosti výsledného díla však má i sofistikovaná Limanova režie. Ten do popředí před akcí staví právě propracované vyprávění. Jeho verzi principu časové smyčky se daří celkem funkčně vyhnout (dnes už možná mírně ohranému) repetitivnímu stylu, jak ho známe z filmů Na Hromnice o den více nebo Zdrojový kód. Jestliže tyto dva filmy pracují s jednou opakující se událostí převážně tak, že ji dokola na celé ploše filmu opakují a variují, Na hraně zítřka naopak mnohokrát vynechává scény, které divák už viděl a soustředí se na události, které na ně navazují, případně byly v předešlé smyčce vypuštěny. Díky podobným nápadům je Limanův film mnohem svěžejší, dynamičtější než většina filmů zabývajících se časovými smyčkami, navíc díky tomu nesklouzává k zbytečné repetitivnosti a po celou stopáž drží svižné tempo.
Způsob, kterým Na hraně zítřka zachází s motivem přeskakování v čase, mnozí kritici přirovnávají k hraní akčních videoher, při němž si hráč může uložit určitou pozici ve hře a po smrti postavy pokračuje opět z uloženého místa (případně se hra ukládá na určitém místě automaticky). Hráč tak získává oproti soupeřům výhodu díky tomu, že už ví, jak se bude situace vyvíjet. I Bill Cage se vždy po smrti probouzí na tom samém (uloženém) místě a je oproti ostatním obohacený o znalosti podobné těm, jaké má hráč počítačové hry. Může tak předvídat některé kroky protivníků, ale na to, aby je porazil, musí stále zvyšovat svoje schopnosti (skills). Užívat si Cageův výcvik, jeho zlepšování a následné řešení komplikovaných úloh se tak do jisté míry podobá požitku, jaký pociťujeme při hraní hry. Nicméně právě neschopnost simulace herní interaktivity ve filmu daná rozdílem obou médií už položila mnohé adaptace herních hitů na lopatky. Liman však paradoxně odlišnosti filmu využívá ve prospěch divákovy pozornosti. Daří se mu to hlavně pomocí zmíněného vynechávání repetitivních scén a tím i větší svižnosti, ale i díky drobným detailům, jako je například větší nepředvídatelnost jednání Cageových protivníků. Ani divák ani „hráč“ (Cage) si narozdíl od hry nikdy nemohou být jistí, jak se situace vyvine, čímž zůstáváme v permanentním napětí. Na hraně zítřka tak díky funkční kombinaci herních a ryze kinematografických atributů dokáže naplnit požadavky kvalitního diváckého letního blockbusteru. Čekat od něho něco víc by však bylo stejně naivní jako jeho premisa.