Jak nezneužít lidský příběh / Philomena

Děj filmu Philomena by bylo možné na jednu stranu odvyprávět jako třeskutou komedii těžící z rozdílnosti dvou hereckých charakterů a jimi ztvárněných rolí: britský komik Steve Coogan jako cynický žurnalista, který se rozhodne napsat lidský příběh Philomeny, starší irské dámy, v obsazení oscarové Judi Dench. Stejně tak by ovšem mohl být těžkým patetickým dramatem o údělu matky, která byla v bigotní katolické společnosti Irska 50. let připravena o své nemanželské dítě a celých 50 let se jí o něm nepodařilo nic zjistit. V režii zkušeného Stephena Frearse ovšem zručně balancuje na hraně obou žánrů a navíc se mu daří reflektovat způsob, jakým se dá takový hluboký lidský příběh založený na reálných událostech vyprávět.

Tzv. „human interest story“, kterou má žurnalista Martin Sixsmith za úkol napsat, je publicistický útvar, se kterým se setkáváme i v naší žurnalistice, v níž ovšem nemá vlastní český ekvivalent (v novinářském slangu se užívá „fíčura“ nebo „story“ – odvozeniny od feature story). Jde o článek, který se zaměřuje na jeden či více lidských osudů na pozadí nějaké dějinné nebo společenské události a dává jí skrze možnost identifikace lidský rozměr. Když Sixsmith návrh napsat takovýto článek nejdříve odmítne se slovy, že jde o „eufemismus příběhu o slabošských, slaboduchých lidech pro stejně slabošské a slaboduché čtenáře,“ popisuje zároveň to, co bychom jako diváci mohli očekávat od samotného Frearsova snímku.

Philomena totiž opravdu je „poutavým lidským příběhem“, ovšem řemeslně neobyčejně zručně a civilně odvyprávěným a zároveň silně sebereflexivním. Zpochybňuje totiž samotný princip „human interest story“, totiž představu, že vyprávění o osudech konkrétního jedince, na něž jsme schopni se emocionálně naladit, nám může sloužit jako vodítko k zaujetí stanoviska vůči určitému společenskému či kulturnímu jevu. Nejvýmluvnější je tak vlastně Philomenina replika v závěru filmu, když Sixsmithovi říká: „Ten příběh se stal mě, nikoli vám!“ Sixsmith se totiž snaží své vyprávění o Philomeně pojmout jako kritiku celé katolické církve a jako zástupný cíl si vybírá sesterský řád, který kdysi Philomeně dítě vzal. Samotná Philomena ovšem nechce, aby byl její příběh takto „zneužit“, protože si stále zachovává svoji naivní, avšak neoblomnou víru.

Frearsův film nejen relativizuje vyznění celého hrdinčina příběhu, nýbrž odmítá i vyhrocené dramatické konflikty. Když například hrdinové zjistí, že syn je ve skutečnosti již několik let po smrti, Philomena se chce vrátit, zatímco Sixsmith dostane za úkol od své editorky, aby ji za každou cenu zdržel a dotáhl příběh do konce. Namísto morálního dilematu Cooganovy postavy, jíž příkaz editorky přijde neetický, nebo otevřeného konfliktu obou hrdinů, je ale situace vyřešena tím, že Philomena se z vlastní vůle rozhodne v pátrání pokračovat. Děj tak svým způsobem „promarní“ nabízející se dramatický moment. Tyto postupy nemají diváka frustrovat či pouze momentálně pobavit, ale naopak vést k uvědomění, že vyhrocené drama není pro odvyprávění Philomenina příběhu nutné.

Film samozřejmě není zcela prost emotivních scén ani humoru, který vychází převážně z povahové a věkové rozdílnosti obou hrdinů – anglického ateistického snoba a irské dámy z chudých katolických poměrů. Obojí ale předkládá ve velmi neokázalé a elegantní podobě. Zásluhu na tom má jistě scénář (na kterém se překvapivě podílel sám Coogan, který jinak spolupracuje na scénářích spíše komediálního ražení), minimalistické herecké projevy a šetrná střihová skladba, která se nesnaží maximalizovat humorný potenciál scén a naopak ho mnohdy potlačuje. Hlavní předností snímku ovšem zůstávají výtečně napsané postavy, které balancují na hraně stereotypů, ale nikdy do nich nespadají. Sixsmith není bezcharakterním žurnalistou, který by se zaprodal za cenu poutavého příběhu, stejně jako Philomena není postavou z růžové knihovny, kterou tak vášnivě čte. A proto také vyprávění nesklouzne k tomu, aby v divákovi probouzelo předvídatelné emoce. Ovšem v momentech, kdy má být příběh silný, překvapuje tím, jak v nich doopravdy silný je.