Nemrtvý muž a hranice času / Přežijí jen milenci
Dílo velkých režisérů po čase nevyhnutelně padá do zvláštní pasti. Jejich svět a témata jsou s každým snímkem pevněji vtěleny v každičkém obraze následující tvorby. Po vrcholné dvojici snímků Mrtvý muž a Ghost Dog: Cesta samuraje, v nichž se Jarmuschovo ústřední téma střetu kultur coby diagnózy stavu západní civilizace vyjevilo nejotevřeněji a v nejvýraznější formě, se režisér dostal do fáze, v níž musí své téma ohledávat mnohem opatrněji, neboť takřka vše podstatné už bylo řečeno. Rozdíly, posuny a variace však nemusí nutně vést k rozředění.
Od dvou výlučně mužských světů – westernu a gangsterky –, světů, které vždy nevyhnutelně směřují ke smrti, vede Jarmuschova cesta – zpočátku nenápadně – k druhému zásadnímu tématu lidského života, jímž je láska. Ve snímcích Zlomené květiny a Hranice ovládání se projevuje zatím jen větší koncentrací žen v životě hlavního mužského protagonisty, který je tentokrát o to osamělejší, že už nemá ani kamaráda, s kterým by, navzdory jazykové či kulturní bariéře, sdílel vše podstatné.
V obou těchto snímcích se Jarmusch pokouší opustit známý terén svých vrcholných děl – tedy přepracovávání tradičních forem známých žánrů způsobem, který je v přímém rozporu s postmoderním pastišem. Ve Zlomených květinách se ústřední Jarmuschův motiv cesty vzdává svých výslovných metaforických rovin a přibližuje se všednímu životu. V Hranicích ovládání zaujímá podobnou roli jako realismus u předchozího snímku žánrová abstrakce, ve které se síť nabízejících se metafor rozpouští v čistě estetické hře.
Teprve v dlouho odkládaném snímku Přežijí jen milenci se plně manifestuje posun od smrti k lásce, respektive posun, který oba tyto zásadní milníky lidského života spojuje. Upírský žánr, jemuž je toto spojení vlastní, je však polem tematické inovace i z jiného důvodu: díky specifickému způsobu zkoumání kultury coby místa spojitosti i jinakosti. Ghost Dog i William Blake byli ztělesněními přebírání různorodých kulturních kódů a schopnosti adaptace, zároveň však byli vykořeněnými příslušníky vymírajícího druhu. Jejich současně velmi moderní a velmi staromódní přístup ke světu nemohl být jejich vrstevníky pochopen.
V tomto světle je idylická dvojice upírských milenců, jediný pár v Jarmuschově díle plném osamělých mužských hrdinů, vším jiným než snahou stárnoucího rebela o něžné a smířlivé tóny. Naopak jde o dosavadní završení tematiky vykořeněnosti a střetu kultur na pozadí apokalyptického toku dějin. Smutek, který se nepropadá do říše sentimentálnosti či patosu, je výsadou velkých tvůrců; zde se manifestuje na osudech bytostí, které, byť nelidské a nemrtvé, zůstávají jako jediné lidmi.
Adam je bezpochyby pokračovatelem tradice osamělých hrdinů. Roli tajuplné poezie revolveru či umění meče tu přebírá „prosté“ umění hry na kytaru. Zjevnou paralelu lze vidět v sekvenci, v níž Adam hraje a která je vyobrazena pomocí současného prolínání a prostříhávání obrazů stejně jako Ghost Dogův trénink s mečem. Hudebního podkladu se částečně chopil sám režisér, který hrál na kytaru dřív, než začaly být „cool“ návraty ke starému zvuku kazet a vinylů. Tolik ke zmínkám novinářů o hipsterském filmu, v nichž se navíc skrývá nepochopení vztahu upírských postav k dějinám a času. Kdo přepisoval Schubertův kvartet, pro toho kytara Gibson Supra nemůže být retro.
Úvodní záběr na otáčející se hvězdné nebe, které se plynule proměňuje do krouživého pohybu gramodesky, naznačuje důraz na cyklické pojetí času, které v jistém ohledu zmírňuje apokalyptický ráz díla. Adam a Eva jsou bytostmi nepochybně zcela odlišnými od lidí. I proto má jejich idyla tak tragický podtón – spojení dvou duší patřících k vymírajícímu druhu. Všechny drobné hrátky s konvencemi žánru či s historií – umění taktilního čtení; vtipné reinterpretace literárně-hudebních dějin – současně vyobrazují nelidskost „až příliš lidských“ postav a posilují tragičnost faktu, že upíři Adam s Evou jsou široko daleko jedinými postavami, kterým záleží na okolním světě (viz záliba ve faktografických znalostech či latinských názvech coby elegantní způsob charakterizace jejich nadlidského a přesto tak citlivého vztahu ke světu).
Kousnutím v tomto nejfantastičtějším a zároveň nejosobnějším Jarmuschově snímku vše nezačíná, ale končí. Zda je v tomto prvním upírském klišé ztělesněna naděje či tragédie, a kdo je vlastně oním titulním párem přeživších milenců, však zůstává viset ve vzduchu.