(Ne)smyslná rozkoš zmaru / Grandhotel Budapešť
Zahajovací film letošního Berlinale je po okraj naplněn stylovou zábavou, podmanivě rozvernou vynalézavostí, precizním řemeslem, kultivovaným humorem a hvězdami našlapaným obsazením – tedy vším, co režisér Wes Anderson dlouhodobě zosobňuje. V tomto ohledu Grandhotel Budapešť náležitě saturuje nároky velmi různorodého diváctva včetně berlínské poroty (Velká cena). Oproti Andersonovým předchozím defilé roztomile nefunkčních rodinek (Až vyjde měsíc, Darjeeling s ručením omezeným, Taková zvláštní rodinka), je ale Grandhotel netradičně zasazen do velmi signifikantních historických událostí, které vzbuzují i očekávání jiného druhu.
Nezastíraná vášeň k extrovertním hrdinům přiměla Andersona sáhnout k exkurzům do hotelového prostředí už v Takové zvláštní rodince a Hotelu Chevalier. Tentokrát ovšem zvolil rekreační zařízení coby azyl roztodivných postaviček, jejichž bizarní rozmary a osudy utváří spletité předivo příběhu, za středobod celého filmu a hotel tu ve druhém plánu představuje jakousi archu (ne)smyslně zanikající kultury.
Strastiplný osud pana Gustava, správce luxusního hotelu imaginární středoevropské republiky (Ralph Fiennes v roli dokonalého gentlemana zahrnujícího své hosty veškerou péčí včetně té intimní), a jeho pravé ruky pikolíka Zera je strukturován jako sled neuvěřitelných příhod, které následují po nečekaném skonu hraběnky, jež svému šarmantnímu milenci odkázala obraz nedozírné hodnoty. Postavy nostalgicky dobrodružné tragikomedie jsou ve stylu raných grotesek charakterizovány především zevnějškem, ke kterému jejich další verbální (ač vybroušený) a mimický (byť působivý) projev už zásadní doplňující informaci nepřináší.
Rozložení do několika časových rovin, především let třicátých, v nichž se větší část filmu odehrává, a let šedesátých, kdy je příběh vyprávěn, odkazuje - zdálo by se - ke stěžejním kulturním zlomům moderní euro-atlantické civilizace. Alegorická linie, se kterou se takové příznakové zasazení asociuje, je ale na rozdíl od obdobně komponovaného snímku Obsluhoval jsem anglického krále systematicky potlačována autorovou eruptivní imaginací a jeho infantilní vášní k různým fetišům. Anderson totiž potenciálně plodný kontext přetavuje do skrumáže efektních kulis a stylových vychytávek (dobově příslušná změna formátu, svícení, designová proměna dekorací, etc.), které soustavně upozaďují otázku po vlastním sdělení filmu. Ta nicméně neodbytně vyvstane nejpozději po doznění kozáckého hitu Kamarinskaja v závěrečných titulcích. Spojení kultovní písně ruských mužiků s obsahem Grandhotelu totiž působí stejně nahodile a samoúčelně jako překombinovaně zmnožené zarámování příběhu, ke kterému aktualizace v 60., 80. i současných letech nepřidává smysluplný význam a zůstává jen další záminkou k manýristické exhibici.
Anderson potrhle přebíhá od postmoderních ekletických hrátek přiznaných vizuálních i textových citací k latentnímu přesahu a končí iritující doslovností asociující adolescentní čtivo (ne nadarmo jsou jeho filmy často děleny do kapitol a mnohé z nich jsou stylizovány jako obrazový doprovod již sepsaného děje). Samotné vyprávění je příliš vykonstruované na to, aby se do něj divák nějak zásadně emočně projektoval a celý film tak vybízí hlavně k opájení se spektakulárními scénami. Ostentativní vymazlenost jednotlivých inscenačně strhujících scén nesporně dokazuje řemeslnou potenci režiséra i jeho stálého kameramana (Robert Y. Deoman). V druhém plánu ovšem Andersona usvědčuje v bytostném (nebo obsesivním?) zaujetí k otázkám jak na úkor obsažnějšího co. Za těmito otázkami pak vyvstává další, ještě fatálnější - proč, kterou lépe si neklást, chcete-li si prostě (stejně jako nihilistickým arthousem znuděné, resp. mainstreamově orientované publikum) užít příjemný večer. S trochou ironie by se nicméně dalo říct, že vše, co nám film může poskytnout, je bezezbytku obsaženo v jeho plakátu s dokonale vycizelovaným panoramatem monumentálního hotelu na pozadí zasněžených vršků psychedelicky přízračných hor a nebem obsypaným omračující plejádou hollywoodských es.