Hrůza nedopovězeného otčenáše / Zmizení

Thriller, ve kterém vystupuje detektiv jménem Loki s vytetovaným krucifixem a zednářským prstenem na ruce, na první pohled vypadá jako samoúčelně vyumělkovaná, rádoby mytizující podívaná. Náboženské motivy, otčenášem počínaje a ďábelskými hady konče, můžou ve Zmizení vyznívat těžkopádně, ale u nich celé drama teprve začíná. Své první hollywoodské angažmá režisér Denis Villeneuve využil ke zneklidňující kontemplaci nad krizí křesťanské víry a důvěry ve společenské autority. Tím se kanadský tvůrce definitivně odpoutal od plané estetizace násilí, jež byla vlastní jeho Polytechnice, a úspěšně začal provokovat morálně složitými otázkami. Kromě významově zatíženého zacházení s žánrem, kdy téměř každá pátrací scéna nese znatelný podtext, zaujme Zmizení nápaditým, tématu odpovídajícím využitím filmového prostoru.

Příběh záhadného únosu dvou děvčátek, který jeden z otců, věřící survivalista Keller Dover, začne horlivě řešit na vlastní pěst, se k prostorové problematice váže hned několikerým způsobem. Ten první, nejobecnější, se týká velikosti rámování a zvoleného formátu. Kamera vedená zkušenou rukou Rogera Deakinse často snímá sychravé scenerie amerického předměstí v celcích, které upozaďují postavy a zdůrazňují okolní nehostinné prostředí. V mnohých dialozích jsou aktéři zabíráni v samostatných polodetailech, nikoli typicky „přes rameno“, a mohou tak v rámu volněji dýchat. Ledové napětí je proto imanentní většině kompozic, jelikož nevyvěrá jen z plíživého vyprávění, ale stejně tak z nebezpečných prostranství, akcentovaných starosvětským stylem a horizontálně bohatším akademickým formátem. Hororový děs z nevyzpytatelného okolí padá, kdykoli se Loki a poté Keller pouští do výslechu domnělého podezřelého, mentálně zaostalého Alexe Jonese. Až v těchto chvílích přímého fyzického střetu vynikne kontrast spojený s náhlým narušením osobní zóny.

Ostrůvky bezpečí, související s nutkáním chránit sebe a své blízké, jsou ve Zmizení zdůrazňované barvami a světlem. Hřejivé teplo zabydleného obýváku, dějiště úvodní rodinné idyly, se po únosu navrací už jen v mihotavých plamíncích pietně rozmístěných svíček. O poznání chladnější kuželovitá světla baterek se při pročesávání lesa jeví jen jako drobné, ihned mizející záblesky naděje. Naopak oslepující bílá zář nemocnice má v horečnatém závěru spásný, takřka nebeský charakter. Dostatečně jasno je i v Kellerově sklepě, kam si starostlivý otec ukládá zásoby pro případ apokalypsy.

Jsou to ovšem další, tentokrát temná sklepení – neprodyšně uzavřené žaláře, do nichž film soustředí nejvíc energie. Bez výjimky se jedná o prostory, kam postavy v zoufalství uvrhávají a zamykají jiné, protože ze své ubohé situace nevidí východisko. Rozběsněný Keller pro nemluvného Alexe buduje obzvlášť krutou zpovědnici s cílem získat informace o ztracené dceři. Místní kněz, v minulosti sám obviněný ze zneužívání dětí, se zase opíjí do němoty a v podzemní kobce skrývá mrtvolu zločince, který se mu přišel se svým hříchem svěřit. Zmizení tak v několika paralelách postupně rozkrývá pochmurný svět, který je řízen nezastavitelným koloběhem agrese a v němž je snaha o pokání odměněna dalším násilím. Snímek se přitom neuchyluje ke schematickým náčrtům primitivně jednajících individuí, ale jemnými detaily jim dodává hloubku. Stačí se zaposlouchat do modlitby, z níž zlomený Keller, konfrontovaný s vlastními činy, nedokáže odrecitovat verš „jako i my odpouštíme našim viníkům.“

V neřešitelném bludišti – prostorovém hlavolamu, vinoucím se jako stopa celým filmem – se tu metaforicky ztrácejí všichni. Také enigmatický Loki, jehož oční tik a neurotický přístup k práci naznačuje traumatickou minulost, má blíž k týrané oběti než k vyrovnanému strážci pořádku. Frustrace z neúspěšného vyšetřování ale ve Zmizení nenabývá stejných hodnot jako v Zodiacovi Davida Finchera, kde je otevřenost případu až do konce hlavní pointou. Ambivalentní závěr Villeneuvova snímku svou nedořečeností spíše dráždí k úvahám nad ústředním etickým dilematem. Osud Kellera Dovera, muže hnaného okolnostmi za kraj zákona, si totiž musí dopovědět diváci sami. Zmizení tak nepokládá jen poněkud frázovitou otázku „Kam až byste zašli?“, ale současně se ptá „Jak byste se za to potrestali?“ Na žánrovém poli věc málokdy vídaná.