Svědectví z okraje společnosti / Epizoda ze života sběrače železa

Tvrzení, že nějaký snímek vznikl „podle skutečných událostí“, zákonitě vyvolává podezření. Je totiž jasné, že mezi „pravdivým“ příběhem na plátně a pravdou o zfilmovaných událostech budou rozdíly, které mohou výrazně ovlivnit důvěryhodnost předkládaného vyprávění i naše hodnocení zachycených situací. Pomocí rozdílu mezi příběhem a událostí také vymezujeme hranice mezi kategoriemi jako dokument versus fikce, realismus versus žánrová schematičnost, nestrannost versus manipulativnost. Nový film Danise Tanoviće Epizoda ze života sběrače železa je pozoruhodný – vedle toho, že přináší svědectví o životě sociálně vyloučených – zvláštním koncepčním rozhodnutím, které samo o sobě staví problém „skutečného příběhu“ do nečekaného světla. Tvůrce totiž obsadil hlavní role osobami, které prožily skutečné události, podle nichž snímek vznikl.

Zápletka filmu i jeho styl dodržují konvence realistického dramatu: Nazif a jeho rodina žijí v chudinské komunitě a živí se sběrem starého železa. Jeho těhotná manželka Senada má zdravotní potíže a Nazif ji odveze do nemocnice. Lékaři zjistí, že plod v jejím těle zemřel a musí být vyoperován. Odmítají ale operaci provést, protože Senada nemá zdravotní pojištění a Nazif si nemůže dovolit zákrok zaplatit. Celý snímek je natočený oddramatizovaným pozorovatelským stylem v civilních prostředích. Avšak díky tomu, že na plátně sledujeme tytéž osoby, které stejnými událostmi prošly, a nacházíme je v totožných prostředích, se „autenticita“ snímku posouvá do výrazně nových rovin oproti typickým realisticky stylizovaným fikčním filmům.

Těžko například posuzovat, jak dobře Nazif, Senada a jejich děti hrají sami sebe. Podobně ošidné je hodnocení toho, jak jsou ve filmu inscenované jednotlivé situace. Epizoda totiž právě v těchto ohledech může působit až příliš tlumeně a snad i neohrabaně – ve filmu nedojde k žádné ostřejší otevřené konfrontaci v podstatě mezi žádnými dvěma postavami, na Nazifovi nejsou znát žádné proměny vnitřního napětí, celý sled dramatických událostí se odehraje s podivně rutinním nádechem. Tvrzení, že „takhle přesně se to ale doopravdy stalo“ tu ovšem výjimečně může sloužit jako určité ospravedlnění, a to jen díky tomu, že film rekonstruuje dané události s jejich skutečnými účastníky. Nejde přitom ani tak o to, že jinak by si tvůrci museli nutně vymýšlet. Spíš je tu ve hře fakt, že událost a svědectví o ní mají tytéž zprostředkovatele, kterým je samotný Nazif a jeho rodina.

Ostatně o celé Epizodě lze říci něco podobného, totiž, že členové rodiny ve filmu nefigurují jako herci a ani v plném smyslu jako postavy, ale v první řadě jako „důkazy“ autentičnosti Tanovićova filmu. V tomhle rozhodujícím ohledu má také Epizoda mnohem blíže k dokumentu než k fikci. Jejím smyslem totiž jako by nebylo ani tak vyprávět jako spíš ukazovat. Události kolem Senadina potratu a operace jsou zinscenovány zcela věcně, bezmála jako ekvivalent popisného komentáře. Podstatnější než co a jak se ve filmu děje, je jednak to, že se to vůbec děje, a kde se to děje. Podobně jako u dokumentu i tady je rozhodující, že se předá nějaká informace otevírající určitý problém (otázka placeného zdravotnictví a sociálně vyloučených) a že je existence tohoto problému doložena (zde osobou Nazifa a jeho rodiny).

Epizoda ale přitom zdaleka nevyčerpává jen tím, že pochopíme sdělení, které chce předat. Svědectví, jehož dokladem jsou ústřední protagonisté, totiž neleží ani tak v událostech, které film rekonstruuje, ale spíš v celé jejich životní situaci. Nejpůsobivější ze snímku jsou příznačně právě pasáže, které se netýkají hlavní zápletky, ale sledují rutinu každodenního života. Snímek ostatně věnuje těmto kvazidokumentárním pasážím, kde Nazif rozbíjí auto, bloumá po skládce nebo se snaží v třeskutém mrazu nastartovat auto velkou pozornost. Dílo tu spontánně a bezprostředně ukazuje, že přímo tito konkrétní lidé přímo takto doopravdy žijí. Hrůzu nahánějící situace ohrožení života, do které se dostanou, je jen jednou vyhrocenou rovinou celkového obrazu alarmující bídy. To, na co se Tanovićův snímek nejsilněji soustředí, je portrét života sběrače železa a ne jen jedné jeho dramatické epizody.