Ryan volá domů…/ Gravitace

9. 12. 2013 / Šárka Gmiterková
kritika

Nejnovější film režiséra Alfonso Cuaróna nade vší pochybnost dokazuje, že naplnit centrální marketingové heslo filmu Vetřelec (1979) „In space, no one can hear you scream“ nevyžaduje zvlášť bujnou fantazii, ale spíš pozorné listování učebnicí astrofyziky. Obrázky pořízené Hubbleovým teleskopem jsme si zvykli vnímat jako hypnoticky krásné a díky science známe i výjevy vesmírných turistů vydávajících se do kosmických dálav nebo čilého obchodu s pozemky na Měsíci. Gravitace však i do tak důvěrně známého, skoro zdomácnělého prostoru, jakým je oběžná dráha Země, umisťuje latentní hrozbu, a to bez obvyklých konstrukcí, které k žánru sci-fi patří – žádné galaxie vzdálené miliony světelných let, utopické vize budoucnosti nebo setkávání s netušenými civilizacemi. Jejím východiskem je katastrofický, avšak vysoce pravděpodobný scénář, který už koncem sedmdesátých let, tedy ještě v éře optimistického dobývání vesmíru, představil americký vědec Donald J. Kessler. Varuje před možností řetězové reakce způsobené narůstajícím počtem rychle rotujících úlomků smetí na oběžné dráze.

Ani sebelépe zvládnutá 3D technologie a do důsledků prokomponovaná mizanscéna (obojí představuje dominantní faktory pro pozitivní kritické přijetí filmu) by však z Gravitace neučinila tak silný film nebýt Sandry Bullock v hlavní roli vědecké specialistky Ryan Stone. Dokonce i James Cameron, velký fanoušek tohoto filmu a bytostný technokrat, se nechal slyšet, že: "... výkon Bullock je mnohem úchvatnější než veškerá technologie, která jej doprovází." Herečka do role vnáší všechny prvky, které z ní postupem času vytvořily stabilní hvězdnou osobnost – svůj výrazný "likability" faktor, sympatičnost dívky od vedle i odhodlání a výdrž její průlomové role Annie Porter ve filmu Nebezpečná rychlost (1994). Způsob, jímž ztvárňuje doktorku Ryan Stone, ale především dává zcela nové významy konceptu fyzického herectví. Minimálně v posledních deseti letech panuje výrazná tendence cenit nejvýše ty herecké výkony, které zahrnují extrémní změny protagonistova zevnějšku. Jako důležité měřítko pro posuzování autenticity a kvality herecké práce slouží drastické úbytky hmotnosti nebo naopak přibírání na váze, modulace tónu hlasu, dikce, gest; stejně jako v případě ženských hvězd vůle a ochota odsunout alespoň na chvíli vlastní zářivou osobnost stranou a radikálně zošklivit svůj zevnějšek pro potřeby role. Sandra Bullock se však při vytváření Ryan Stone obešla bez podobných praktik a její herectví je jak precizně choreografické, připomínající odhmotněný, beztížný balet, tak na dřeň fyzické.

Ústřední dvojici protagonistů minimálně do poloviny filmu pořádně nevidíme do obličeje, a to i v momentech vyhroceného napětí (jako je první příval úlomků). Později hrdinům často také nemůžeme do tváře pohlédnout prostě proto, že hledí přilby zakrývá kondenzovaná vydechovaná pára. Dech a jeho tempo tedy představují zásadní indicie, jak zprostředkovat veškeré emoce, reakce a prožitky Ryan Stone. Rytmus nádechů a výdechů, hekticky přerývaná respirace versus hrozivě zklidněná monotónní dikce následkem nedostatku kyslíku; všechny tyto hmatatelné organické projevy výrazně strukturují jak samotné tempo filmu, tak jsou jediným ukazatelem tělesně prožívaného nebezpečí. Hlas jako klíčový a zásadní herecký nástroj snad ještě nikdy nebyl tak precizně tematizován jako v případě Gravitace.

Ryan Stone lze zasadit do tradice silných ženských postav v žánru sci-fi, ať už coby pokračovatelku odhodlané Eleanor Arroway z filmu Kontakt (1997) v podání Jodie Foster anebo jako určitou parafrázi Ellen Ripley. Inspirace (anti)hrdinkou vetřelčí série prokazuje primárně vizuální stylizace Ryan ve chvíli, kdy svléká skafandr a proplouvá vesmírnou stanicí pouze v nohavičkových kalhotkách a tílku (někteří hnidopichové Cuarónovi berou právo na uměleckou licenci a poukazují na skutečnost, že správně oděná astronautka by pod kombinézou měla ukrývat spíš plenu). Na rozdíl od Ellen Ripley, jejíž ambivalentně vnímaná touha přežít za každou cenu spolu se svým monstrózním vetřelčím potomkem našla odraz také v propagaci třetího dílu série („The bitch is back“), však Ryan musí do své vůle k životu dorůst a bojovat o ni. Koneckonců, ve své podstatě Gravitace vypráví jednoduchý příběh o zázraku znovuzrození navzdory vytrpěnému příkoří.

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Reality show

90 / prosinec 2013
Více