Film, jaký Paul Verhoeven už nikdy točit nebude / Souboj
Doma v Nizozemsku natočil kontroverzního Oranžského vojáka či Turecké potěšení. V Hollywoodu pak blockbustery Základní instinkt nebo RoboCop. Když ztratil inspiraci a potažmo i zájem mezinárodního publika, vrátil se domů, aby realizoval jeden z nejlepších filmů své kariéry, Černou knihu. V Nizozemsku zůstal a jeho dalším počinem se stal ambiciózní projekt, na němž se mohla podílet také veřejnost v duchu hesla „staň se scenáristou“ a „natoč si film“. Práce na snímku Steekspel byla pro Verhoevena zkušeností, kterou – jak dal sám najevo – už znovu nechce zažít.
Zatím poslední film Paula Verhoevena je výsledkem experimentu, s nímž v roce 2011 přišla dvojice nizozemských podnikatelů a producentů, René Mioch a Justus Verkerk, z nichž první působí navíc i jako novinář a televizní komentátor. Jedná se o tzv. crowdsourcing v rámci projektu s názvem Entertainment Experience, umožňující komukoli podílet se na vzniku audiovizuálního díla. Pod záštitou tohoto projektu vznikl také snímek s názvem Steekspel (v překladu Souboj, anglický distribuční název zní Tricked, tedy Napálený či Podvedený), jehož režie se ujal Paul Verhoeven, který se podílel i na scénáři. Můžeme se ptát, proč světoznámý a uznávaný režisér souhlasil s účastí na takovém projektu. Podle všeho to pro něj byla výzva, ačkoli – jak přiznává v dokumentu o výrobě snímku – podobným způsobem film už zřejmě nikdy točit nebude.
Buďte při tom
Představme si nejprve stručně produkční pozadí tohoto experimentu. Vše začalo tím, že scenáristka a populární nizozemská herečka Kim van Kooten vymyslela šest ústředních postav a poté napsala jakousi první část scénáře – přibližně tříminutovou úvodní scénu. Zbytek, respektive dalších sedm částí, vznikalo postupně v intenzivní spolupráci s veřejností – do experimentu se zapojilo kolem 35 tisíc účastníků. Výsledné scénáře ke každému jednotlivému dílu pak byly zveřejňovány na webu Entertainment Experience, kde je mohli zainteresovaní zájemci komentovat. Těchto diskusí se už přitom účastnili i Paul Verhoeven a jeho tým, kteří spolu s dalším scenáristou Robertem Alberdingkem Thijmem ze všech příspěvků, námětů a podnětů napsali konečnou verzi scénáře každého dílu. Ve výsledku vznikly dvě verze díla. První z nich je zmíněný experiment, jehož jednotlivé krátkometrážní epizody, kde účinkují amatérští interpreti, lze zhlédnout na webu Entertainment Experience. Druhou verzi, realizovanou mimo původní plán, režíroval také Verhoeven, ale tentokrát již s profesionálními herci. Právě tato verze byla letos uvedena do kin jako Steekspel.
Filmový projekt nazvaný tehdy pracovně Entertainment Experience byl totiž nejdříve zamýšlen jen pro uvedení na internetu. V průběhu vzniku se potom hovořilo o nasazení v televizi. Projekt však nakonec získal takovou podporu a zájem, že došlo i na kinodistribuci. Jelikož se jedná o dvaapadesátiminutový středometrážní snímek, rozhodli se tvůrci připojit k němu ještě pětatřicetiminutový dokument o vzniku filmu z pohledu Paula Verhoevena Paul’s Experience (Paulova zkušenost). Snímek měl premiéru v březnu letošního roku v novém muzeu filmu v Amsterdamu, a to v budově s názvem Oko (Eye).
Námět filmu se nijak nevymyká běžným společenským satirám. Příběh se odehrává na velkolepé oslavě padesátin realitního magnáta Remca (v podání nizozemské herecké hvězdy Petera Bloka), kterou pro něj připraví jeho žena. Remcovi obchodní partneři se na slavnosti za jeho zády domlouvají, jak by se ho zbavili, dcera se svou kamarádkou šňupou kokain, dostaví se i Remcova milenka, kterou pozvala sama manželka, a na povrch vyplouvají skandály. Oslava později nabírá ještě prudší obrátky, když se na ní objeví Remcova bývalá milenka Nadja, která s ním čeká dítě. Záměrně se tak vytváří trochu uměle morálně narušené prostředí, sloužící coby výchozí platforma pro vývoj příběhu a postav.
Lidový film?
Nazývat Steekspel filmem veřejnosti, diváků nebo řekněme „lidovým filmem“ může být trochu zavádějící, jakkoli má právě veřejnost nesporný podíl na jeho podobě a realizaci. Prostřednictvím již zmíněného webu Entertainment Experience mohli zájemci posílat dokonce celé scénáře a v průběhu vzniku se zapojovat do diskusí o vývoji jednotlivých postav, do nichž ale přispívali také oni profesionální scenáristé a autoři filmu včetně Verhoevena. Podobným způsobem se takto veřejně konzultoval do jisté míry střih nebo výběr hudby. Ostatně i název filmu pochází od jedné z veřejných účastnic experimentu. I když se ve filmu Steekspel objevuje poměrně dost dějových zvratů na ani ne hodinový příběh, výsledný scénář a potažmo celý film se nijak zásadně neliší od jiných scénářů a filmů, na nichž se podílí standardní tým několika specializovaných tvůrců.
Přesto se v souvislosti se snímkem často hovoří o novém způsobu natáčení celovečerních filmů. V tomto smyslu snad může být zajímavé, že zde do jisté míry dochází k oddělení funkcí scenáristy a vlastně i režiséra od procesu vzniku uměleckého díla, jak si ho klasicky představujeme. Scenárista s režisérem musejí v tomto případě umět dobře komunikovat v rámci nových médií a dokázat „vést“ účastníky projektu z řad veřejnosti tak, aby vznikal co možná nejpodnětnější materiál, který pak bude možné co nejlépe využít či přesněji řečeno „vytěžit“. Těžko říct, zda v těchto fázích Verhoeven a jeho tým odvedli skutečně maximum. Verhoeven k tomu podotýká, že denně procházeli a filtrovali stovky až tisíce příspěvků a okamžitě vybírali, co lze použít. Člověk prý musel být neustále bdělý a neztratit povědomí o základní linii příběhu.
Smysl a význam podobného projektu však nejspíš spočívá v něčem jiném než v radikální proměně metody natáčení. Klíčový se zdá být zejména způsob prezentace a uvádění díla na internetu – výsledný produkt vlastně není úplně kompletní, neboť se o něm neustále diskutuje a tím se přetváří. Projektů realizovaných na základě podobného zapojení veřejnosti do procesu tvorby (tzv. „user generated projects“) se ostatně objevilo již několik. Takto například probíhá zfilmování románu Čarodějnice z Portobella Paula Coelha, dále lze zmínit projekt Život v jednom dni (Life In A Day, 2011) režiséra Kevina Macdonalda, kde se jednalo o kampaň spuštěnou prostřednictvím YouTube. O Verhoevenově snímku, který začal vznikat také v roce 2011, se však mluví jako o prvním projektu, který tento princip využívá pro dramatický žánr hraného filmu.
Veřejnost se pak prostřednictvím internetového portálu We Want Cinema, který je propojen s Facebookem, zapojuje také do distribuce snímku. Na tomto webu si lze předem zakoupit vstupenky na konkrétní čas a představení (včetně Steekspel) ve vybraných kinech v Nizozemí, a vytvářet tak oblíbené společenské „události“ (events), které se dále sdílejí a k nimž se připojují další filmoví fanoušci. Určitým způsobem tak dochází k podpoře návštěvnosti filmu. Otázkou však zůstává, kolik lidí využívá tuto stránku v porovnání s běžným nákupem vstupenek a tradiční návštěvou kina.
Paulova zkušenost
Pro Verhoevena samotného se stal jeho zatím poslední film mnohem významnější, než původně předpokládal. V tomto směru o něm mluví jako o autoportrétu a v dokumentu ho s nadsázkou nazývá „14 a ½“, protože výsledek nakonec dopadl trochu jinak, něž se zamýšlelo. Prvotní nápad byl vybrat pro každý díl dva až tři nejlepší scénáře a z nich vytvořit jeden výsledný scénář. To se však ukázalo jako zcela nemožné. V každém scénáři se objevily zajímavé jednotlivé nápady, ale ani jeden scénář se nedal použít samostatně jako celek. V této fázi přivolal Verhoeven ke spolupráci právě Roberta Alberdingka Thijma, který se profesionálně věnuje především televizní tvorbě, a společně začali procházet veškerý materiál. Verhoeven měl v tomto případě snad ještě větší pocit zodpovědnosti než při realizaci běžného filmu: „Měl jsem dojem, že když z projektu v danou chvíli odejdu, tak se to celé zhroutí.“ Sestavování příběhu naznačeným způsobem se ukázalo jako mnohem obtížnější, než kdyby Verhoeven vymýšlel celý syžet sám.
Například druhý díl scénáře nakonec vznikl z přibližně padesáti dílčích scénářů, přičemž zhruba třetinu děje doplnili Verhoeven s Thijmem, aby udrželi linii příběhu. Ve filmu se navíc vyskytují pro Verhoevena typické motivy, například výrazná nahota, která ale nikdy nepůsobí samoúčelně. Je přitom zajímavé, že asi nejvýraznější z podobných „verhoevenovských“ scén není režisérovým nápadem, jakkoli zde jeho filmy zřejmě poskytly primární inspiraci. Jedná se o sekvenci, v níž dcera oslavence zjistí, že její bratr Tobias má v počítači různě vylepšené fotky odhalených ženských poprsí a u všech má dosazenou tvář její kamarádky. Kamarádka pak překvapí Tobiase, když se před ním svlékne, aby si ji tedy mohl konečně vyfotit.
Verhoeven si však na druhou stranu nebere v dokumentu servítky a otevřeně kritizuje úroveň zaslaných scénářů. Patrně proto se také v průběhu vzniku scénáře rozhodl natočit snímek ještě jednou „více po svém“, ačkoli prohlašuje, že Steekspel není „jeho“ dílem. Jakkoli dokumentární film o filmu poskytuje nesporně zajímavý vhled do zákulisí projektu a vzniku filmu, jedná se skutečně doslova pouze o „Paulovu zkušenost“. Chybí zde totiž hledisko kohokoli jiného, kdo se na snímku podílel, nemluvě o hlavním spoluscenáristovi R. A. Thijmovi.
Samotný snímek nicméně zaznamenal úspěch třeba na newyorském festivalu Tribeca, kde kritika ocenila právě spolupráci s veřejností, celkový charakter projektu jako takového, včetně výsledné podoby hraného filmu. The L. A. Times paradoxně označil Steekspel za tzv. „Vintage Verhoeven“ („klasického Verhoevena“). V dubnu získal projekt Entertainment Experience, z něhož snímek Steekspel vzešel, Mezinárodní digitální cenu Emmy (International Digital Emmy Award).
Z pohledu čistě filmového zážitku má Steekspel řadu kvalit. Paulu Verhoevenovi se podařilo skvěle využít, co se mu nabízelo, a zúročit bohaté filmařské zkušenosti. Jeho schopnost režijní intuice, vedení herců a neotřelosti se ani tentokrát nikam nevytratily. Je to vlastně poctivý a dobrý film, při jehož sledování by vás nenapadlo, že vznikl tak, jak vznikl. Přesto mě napadá, jestli právě to není špatně? Každopádně je jisté, že žánr společenské satiry se Verhoevenovi zalíbil a jako další film plánuje natočit velkou nizozemskou komedii.