Hotel, řeka a kytara / Mekong Hotel
Ačkoli bývá Mekong Hotel označován za jakousi nezávaznou bokovku Apichatponga Weerasethakula, dá se na něj dívat i jako na dosud nejsubtilnější ztvárnění témat a postupů, které se kontinuálně opakují v jeho tvorbě už od celovečerního debutu Tajemný předmět o polednách. V obou případech se ostatně jedná o zvláštní spojení dokumentu a fikce, kde v centru zájmu jako by stálo napětí mezi vyprávěním a výpovědí. Už na začátku Tajemného předmětu sledujeme ženu, která popisuje tragickou událost svého života, a vzápětí ji režisér zpoza kamery vybídne, aby vyprávěla vymyšlený příběh. Její fiktivní historku pak během filmu rozvíjí řada různých vypravěčů, kteří si po svém přivlastňují a upravují její dosavadní průběh až do naprosté rozklíženosti a nesoudržnosti vyprávění jako celku.
Mekong Hotel zase vychází z Weerasethakulova filmového námětu s názvem Zahrada extáze, kde hlavní hrdinkou měl být ženský démon, který před svou dcerou tají svůj nadpřirozený původ. Ve výsledném filmu je několik scén zkoušek tohoto filmu, které jsou rozeseté mezi záběry ze zákulisí, kde spolu spontánně mluví samotní herci a režisér. Oproti Weerasethakulovu debutu je tu hranice fikce a dokumentu ještě zrádnější, protože scény zkoušek a dokumentární pasáže od sebe nejsou nijak oddělené, ale zasazené souřadně vedle sebe. Už tohle prolnutí fantaskního vyprávění a civilních improvizovaných dialogů může budit dezorientaci v divácích, kteří neznají genezi snímku. To, že různě informovaní diváci budou rozumět Weerasethakulovu filmu naprosto rozdílně, přitom zcela odpovídá režisérově metodě a tématům, která ho dlouhodobě zajímají.
Autor sám prohlašuje, že chce své filmy konstruovat analogicky k fungování lidské mysli, která také operuje nesouvisle a nahodile. Ve své hrané tvorbě od Slastně tvá po Strýčka Búnmího zpracovává především autobiografické motivy, které v rozhovorech často vztahuje k fenoménu paměti a vzpomínání (např. Světlo století i Strýček Búnmí obsahují konkrétní motivy spojené s nemocí Weerasethakulova otce). Na druhou stranu tvůrce přebírá motivy místních mýtů a pověr, které dodávají jeho dílům fantaskní ráz. V těchto rovinách se znovu vrací napětí mezi dvěma typy narace přítomné už v úvodu Tajemného předmětu, totiž fikčním příběhem jako čímsi univerzálně sdíleným, srozumitelným a přístupným různým interpretacím oproti osobní výpovědi, která je naopak vždy čímsi do značné míry privátním, nepřenositelným, nedosažitelným pro plné pochopení a zároveň jednoznačným a nepřístupným variabilním interpretacím.
Weerasethakulovo pozorování osazenstva hotelu Mekong nacházejícího se na hranici Thajska a Laosu mění směr své pozornosti od paměti, vzpomínek a mýtů k současnému dění. Vedle prostředí, jemuž dominuje rozvodněná řeka Mekong, je dalším (pro režiséra kuriózním) jednotícím prvkem celého filmu hudební podkres znějící pod většinou scén. Ten sestává z unylého drnkání na akustickou kytaru, které je uvozeno hned v první scéně, kde sám tvůrce přátelsky rozmlouvá s kytaristou, svým osobním přítelem. Rozhodnutí filmaře, který prohlašuje, že hudbu neposlouchá a raději má přirozené zvuky prostředí, zaplnit většinu stopáže filmu kytarovým doprovodem dává smysl právě v tomto ryze osobním rozměru. Nejde ale o žádnou intimní zpověď ani narcistní sebeprezentaci. Podstatné tu totiž nejsou ani tak autobiografické detaily, ale spíš unikavost jejich smyslu. Podobně jako v Tajemném předmětu stavěl režisér jednotlivé vypravěče před rozklížené torzo příběhu o chlapci s chromýma nohama, jeho domácí učitelce a podivném objektu, nechává v Mekong Hotelu před koláž složenou z fragmentů duchařské historky, sběru civilních konverzací a záběrů na tekoucí řeku stanout samotného diváka.
O to pozoruhodnější jsou v tomto esotericky směřovaném díle jeho zřetelné politické přesahy, výrazné už v Tajemném předmětu. Weerasethakul reflektuje politické dějiny i přítomnost Thajska právě prostřednictvím osobních výpovědí, ke kterým nedává divákům žádný širší kontext. Chování státu k obyvatelům v situaci blížících se povodní nebo napjaté dějiny vztahů Thajska a Laosu jsou v Mekong Hotelu tematizované jen v několika dialozích týkajících se konkrétních problémů nebo v několika úsečných historkách. Oblast veřejného mínění je tu úplně vynechána, zůstávají pouze ryze osobní zážitky a zájmy tváří v tvář politickým rozhodnutím vycházejícím z neurčité anonymní moci.
Příznačný je nakonec i několikaminutový bezdějový záběr na tekoucí řeku Mekong, kterým celý Weerasethakulův film končí. Nejde tu ani tak o přihlášení se k současné kinematografii pomalosti, ale spíš o dovršení vědomí, že jako diváci pouze přihlížíme něčemu, co je důležité pro někoho jiného. Oproti ostatním režisérovým filmům je Mekong Hotel nesrovnatelně skromnější, vystačí si pouze s jednou lokací, několika málo aktéry a akustickou kytarou. Nejde však o přísnou formální askezi, ale spíše o ponechání maximálního místa nejen výpovědi samé, ale také zprávě o její nesdělitelnosti.