Kdo je tady kazatel? / Mistr
Pokřivené, zato však spletité vztahy dominují tvorbě Paula Thomase Andersona stejnou měrou jako ohmatávání iluze jménem americký sen. Už v samotné povaze těchto pout mezi postavami, která nelze redukovat jen na rodinná, pracovní či osobní, se odráží reflexe země, která je na nestandardním chování do značné míry založená. V napětí mezilidském se zračí napětí univerzální. Jde především o vztah mezi mocí a paranoiou, mezi svobodou a fatalismem. V těchto motivech se však neodráží jenom povaha konfliktů, které hýbou etikou, politikou či filosofií, ale také charakter amerického způsobu života.
Donedávna se zmíněné motivy objevovaly spíše implicitně v mozaikách jednotlivých osudů protagonistů, které pečlivě odrážely reálie a specifika určité (současné či poměrně nedávné) doby. Když se však ve svém předposledním snímku Až na krev vydal Anderson až ke kořenům dravého amerického kapitalismu, do hlubin ropných vrtů, které ukazují temnou a špinavou podstatu toho pravého amerického štěstí, učinil tyto prvky rázem mnohem explicitnějšími. Pokud se v příběhu nestandardního svazku ropného magnáta se samozvaným kazatelem rýsovala na pozadí takřka hororově vystavěné zápletky a snah hrdiny o nedosažitelné skloubení rodinných, osobních a obchodních hodnot upírská povaha moderního kapitalismu, nejnovější Andersonův film Mistr poodhaluje pokročilejší stadium tohoto zřízení.
Zatímco magnát Daniel Plainview vyznával poměrně jasné hodnoty, pouze si nebyl schopen uvědomit, že je není možné sjednotit, snímek Mistr prezentuje dobu, která už se mnohem více vymknula z kloubů. V Až na krev šlo o oboustrannou závislost byznysmena a samozvaného kazatele, v Mistrovi už vystupuje byznysmen, který je zároveň kazatelem. Anebo naopak. Neukotvenost poválečné Ameriky symbolizuje možná ještě výrazněji druhý z protagonistů, námořník Freddie Quell. Postavy v Mistrovi se podobně jako celá země zmítají v přiznaných i nepřiznaných nejistotách; mistr postrádá opravdovou nauku, námořník moře a země jasný směr.
Až na krev začínalo v tichu a temnotě důlní šachty, Mistr příznačně začíná jasným záběrem na rozbouřené moře. Zářící modré barvy, ještě umocněné Andersonovým rozhodnutím natáčet na 70mm materiál, předjímají, že se ocitáme ve světě, kde už nelze rozdávat ani symbolické nálepky. Hned následující scéna naznačuje, že zatímco před válkou byla vyšinutost či asociálnost stinnou stránkou tvrdé dřiny, v poválečném světě pramení podobné stavy naopak z absence hodnot a neschopnosti či neochoty pracovat.
Průmyslník se potýkal se zemí a v potu tváře doloval v jejích hlubinách, námořník se potí leda z tropického slunce a jediné, do čeho kutá, je kokosový ořech, který se má stát ingrediencí v jednom z jeho opojných koktejlů. Námořníkovo potulování nemůže zcela zákonitě najít cíl, nepomůže ani setkání s „mistrem“ Lancasterem Doddem, guruem, jemuž stál předobrazem zakladatel scientologie L. Ron Hubbard. A slovo mistr stojí v uvozovkách nejen kvůli vykreslení této postavy, ale i kvůli prostému faktu, že z vyznění celého filmu není zcela zřejmé, která z postav v tomto podivném poutu je mistrem a která učedníkem, byť se to zdá na první pohled až příliš jasné.
Anderson je tentokrát opravdu extrémně důsledný ve vykreslení postav zmítajících se ve víru podivného dominantně-submisivního svazku, u něhož není možné určit, kdo na kom a proč je vlastně závislý. Herectví, profilace postav, ale i způsob vyprávění znemožňují nalezení perspektivy. Celkový tvar je podobně odtažitý a zároveň až halucinačně působivý jako postavy a doba, o níž vypráví. Odpovídá tomu i vršení scén, které do sebe přecházejí bezešvě, zároveň však sebou u každého tohoto plynulého přechodu drobně trhneme. Scény končí bez pointy, nikoli však náhle, nejsme si jistí ani tím, co se vlastně odehrálo v nich, ani co uběhlo mezi nimi.
Ať už jsou hrdinové pod vlivem opojných substancí, vnitřních démonů, mesiášských komplexů či opravdového prozření, pohybují se ve světě, ke kterému se ztratil klíč. Anderson se přitom zcela určitě nesnaží vykreslit v negativním světle scientologickou církev, pokud totiž na něco vrhá stín, pak jde rovnou o celou Ameriku. Mistr vypráví o stavu, v němž už definitivně nejde rozdělovat svět pomocí opozic. I základní hodnota a zároveň požitek ze sledování Andersonova filmu tkví v podivné směsici vytržení a odtažitosti, jde o snímek tak přeplněný tématy a tak prostý nejen odpovědí, ale i jednoznačněji položených otázek, že neumožňuje prakticky žádnou orientaci.
Je však otázkou, jak s takovou hodnotou naložit. O Mistrovi totiž v podstatě nejde příliš uvažovat, byť je plný podnětů, lze pouze v zásadě intuitivně vycítit, že nám představuje pouto dvou lidí, které je natolik unikavé, že o něm nelze říci vůbec nic a že se v tomto poutu odráží povaha něčeho mnohem obecnějšího. Nejde v posledku o konflikt, závislost, přátelství ani nic jiného, jasně pojmenovatelného. Přesto je to něco, co nás podivným způsobem fascinuje a přitom je v porovnání s tímto stavem jistota špinavého hororového pekla se špatným koncem, jak ho prezentuje snímek Až na krev, vlastně přijatelnějším světem. Perverze, kterou nejde pojmenovat ani metaforou, totiž dokáže člověka zasáhnout opravdu niterně. Pakliže ho ovšem nemine úplně.