Úvod k tématu: Digitalizace

Film je od svého vzniku definován dynamikou mezi intencemi jednotlivých tvůrců a technologickým pozadím média, jež jim je umožňuje vyjádřit. Filmaři jsou závislí na finančních možnostech produkčních společností; na citlivosti materiálu, kvalitě objektivů a hmotnosti kamer; na idealismu, chytrosti a odvaze distributorů; na kapacitních možnostech sítě kin, strategii televizních dramaturgů a poskytovatelů home videa; na obětavosti promítačů, citlivosti domácích obrazovek a míře rozšíření nejrůznějších typů přehrávacích přístrojů.

Digitalizace filmu – odklon fotografických obrazů, jež vznikají chemickou reakcí při kontaktu světla a filmového pásu, k záběrům generovaným komputačním procesem – nepřináší jen filosoficky znepokojivou skutečnost, že filmové obrazy už v budoucnu nebude možné považovat za světelné otisky reality. Spolu se změnami ve způsobu natáčení filmů, souvisejícím přechodem od 35mm kopií k projekcím z digitálních nosičů i mnohem snadnější šiřitelnosti snímků, jež se proměnily v soubory dat, se zdá digitalizace proměňovat celou povahu filmu jako média a kinematografie jako průmyslu. Projeví se tyto – pro návštěvníky kin zatím nepozorovatelné – změny i v povaze filmu coby umění?
Právě těmito otázkami začíná úvodní reflexe Dennise Vettera...