Korzáři z plastelíny na vlnách digitálna / Piráti
Přestože na první pohled se může zdát, že narativní linka, jež vychází z předlohy Gideona Defoea, je až hloupě jednoduchá, podstatné těžiště snímku leží úplně jinde. Je jím právě vtipné „znevážení“ pirátského světa, kdy se samotný Kapitán vzhlíží v idealistických příbězích plných lupu, krásných žen a slávy. Humor Pirátů tak vychází nejen ze samotných situací a dialogů, ale také z prostředí, v němž se postavy pohybují a které skýtá neobyčejné množství vtipných odkazů a hříček. Humorný arzenál je rozkročen mezi dadaistickými frky (jedním z členů posádky je ryba), až k vtipům pro zasvěcenější diváky (například John Merrick aneb Sloní muž, Darwinův pokus o polidštění opice a mnohé další).
Bukanýrské historky patřily mezi texty, kterých se kinematografie chopila již ve svých počátcích. Elementy pirátského subžánru se v průběhu let zdánlivě neměnily – s podobnými prvky se setkáváme už u Černého piráta (r. Albert Parker, 1926) s Douglasem Fairbanksem, u Pána sedmi moří (r. Michael Curtiz, 1940) s Errolem Flynnem i v desítkách adaptací Ostrova pokladů.
Každý žánr či subžánr časem zastarává a nová doba si jej může přivlastnit všelijak, ať už skrze žánrovou hybridizaci (například animovaná Planeta pokladů, r. Ron Clements & John Musker, 2002), parodii (Žlutovous, r. Mel Damski, 1983) nebo přes zdůraznění původních žánrových prvků v ještě bombastičtější podobě, která zakrývá původní naivitu. Tak činí nejúspěšnější pirátská série posledních let, tetralogie Piráti z Karibiku (r. Gore Verbinski, 2003–2007; r. Rob Marshall, 2011), která se ovšem stala proslulou především díky postavě, která původní koncepty žánru příliš nenaplňuje. Kapitán Jack Sparrow (Johnny Depp) je spíše dobovou alternací současného rockového hudebníka, který se stále pohybuje v somnambulním rauši a mimoděk dokáže být neuvěřitelně zábavný.
Nejnovější animovaný snímek studia Aardman s názvem Piráti staví své žánrové ozvláštění na dvou pólech zpracování pirátských příběhů. Na jedné straně využívá nostalgii a přitažlivost původních zápletek, na straně druhé se jim láskyplně vysmívá. Příběh Pirátského kapitána (v originálu Hugh Grant, v českém znění pak Ivan Trojan), který se s věrnou posádkou a obtloustlým papouškem plaví po všech mořích, kde zálibně přepadává nebohé námořníky, je neobyčejně jednoduchý. Kapitánovu celoživotní vizi výhry slavné soutěže o nejlepšího piráta se dosud nepodařilo uvést ve skutečnost. Při posledním pokusu se však Kapitán potkává s nesmělým vědcem Charlesem Darwinem, jenž v jeho obtloustlém papouškovi odhalí exemplář dávno vyhynulého ptáka dodo. Cesta do Londýna, kde má dojít k odhalení v Královské vědecké společnosti a k následnému setkání s královnou, je nevyhnutelná.
Přestože na první pohled se může zdát, že narativní linka, jež vychází z předlohy Gideona Defoea, je až hloupě jednoduchá, podstatné těžiště snímku leží úplně jinde. Je jím právě vtipné „znevážení“ pirátského světa, kdy se samotný Kapitán vzhlíží v idealistických příbězích plných lupu, krásných žen a slávy. Humor Pirátů tak vychází nejen ze samotných situací a dialogů, ale také z prostředí, v němž se postavy pohybují a které skýtá neobyčejné množství vtipných odkazů a hříček. Humorný arzenál je rozkročen mezi dadaistickými frky (jedním z členů posádky je ryba), až k vtipům pro zasvěcenější diváky (například John Merrick aneb Sloní muž, Darwinův pokus o polidštění opice a mnohé další).
Vizuální stránka, z níž humor také často vychází, je neobyčejně kouzelná. Studio Aardman se po čistě digitální Velké vánoční jízdě (r. Sarah Smith & Barry Cook, 2011) opět vrací ke klasické plastelínové animaci, kterou však šikovně doplňuje digitální pozadí. Celá prostředí, jako části Londýna či Krvavého ostrova, kde se odehrává pirátská soutěž, vznikly plně v režii počítačových tvůrců, oba typy animace se však daří zcela beze švů kombinovat. Po digitálně se vlnícím moři pluje loutková pirátská loď; jednotlivé plány obrazu jsou na sebe napojovány pro zdůraznění dojmu větší hloubky při sledování ve 3D. Zároveň si však animace postav uchovává svůj „rukodělný“ dojem zdůrazněný jistou trhaností. Výtečně tak z hlediska klasické animace vypadají „honičkové“ scény, z nichž vyčnívá především úprk opičáka Boba domem Charlese Darwina, kde je velká část interiéru zdemolována řítící se vanou, v níž se hromadí „pronásledovatelé“.
Piráti nejsou parodií v pravém slova smyslu, spíše v souznění s předchozím „plastelínovým“ snímkem Aardmanu Wallace a Gromit: Prokletí králíkodlaka (r. Steve Box & Nick Park, 2005) představují láskyplný pastiš, v němž jsou jednotlivé prvky žánru zesíleny až do absurdní komiky. Jestliže se v Prokletí králíkodlaka tvůrci vyžívali především v hororu, thrilleru a akčním filmu, pak Piráti jdou spíše cestou zaplnění plátna nikoli situacemi navazujícími na žánrové odkazy, ale bohatými drobnými vtipy, jichž si při prvním zhlédnutí často ani nelze všimnout. Režisér Peter Lord zároveň nikdy nesklouzne k pouhému vršení vtipných detailů, ale plně využívá i verbální vtip knižní předlohy.
V rámci čistě počítačově animovaných filmů, které se objevují v české distribuci, působí ruční plastelínová práce Pirátů překvapivě živějším dojmem. Ve snímku jsou znát nejen letité zkušenosti studia, sympatizující přístup k „vlastním“ postavám, ale také radost z vyprávění a schopnost přenést nadšení i na filmové plátno. A to rozhodně není samozřejmost.