Krásné plátno plné nezřetelných prasklin / Nebezpečná metoda
Vztah otce psychoanalýzy Sigmunda Freuda a jeho dočasného syna, dědice a věrného následovníka Carla Gustava Junga je natolik spletitý, že i objemná práce Johna Kerra Nebezpečná metoda balancuje mezi historickou rekonstrukcí a psychologickým rozborem. Vztah zprvu přeplněný úctou, pokorou, nadšením a intimitou se postupem času vyvinul ve střet nesmiřitelných protikladů. Ačkoliv Jung později odvíjel svůj nesoulad s Freudem od důvodů vysloveně ideových, klíčovou roli v jejich vztahu sehrálo mnoho faktorů: dobové politikaření v psychoanalytické komunitě, etnokulturní rozdíly, složitá osobnost obou… a žena.
Sabine Spielrein, Jungova pacientka, milenka a inspirátorka spoluurčila osudy dvou géniů, bez nichž by jeden z nejpozoruhodnějších oborů lidského poznání zůstal v čase upjaté bigotnosti jen pečlivě uzamčenými dveřmi. Z pochopitelných důvodů se aktuální snímek Davida Cronenberga zaměřuje pouze na několik vláken, z nichž bylo utkáno zprvu pevné pouto mezi ambiciózním a dobře situovaným psychologem švýcarské kliniky v Burghölzli a charismatickým vídeňským neurologem, který nasměroval studium neurózy od empirických faktů těla do nepřehledné temnoty mysli.
O Nebezpečné metodě tak můžeme hovořit jako o melodramatu – kuriózním milostném trojúhelníku, v němž se sice nehraje o srdce a tělo ženy, přesto je sexualita katalyzátorem příběhu. A pochopitelně o něm můžeme hovořit jako o Cronenbergově akademickém a snad až příliš upjatém filmu, který i v intencích jeho zklidněného „pozdního období“ vyznívá jaksi nepatřičně mírně, vyleštěně, nepatologicky. Je-li jedním z podstatných fenoménů psychoanalýzy „přenos“, nutno říci, že si režisér drží od svého materiálu patřičný distanc. I tam, kde bychom očekávali otevřené sexuální scény a perverzní náboj, nám film nabízí zrcadlení, klidnou hladinu, v níž se odráží záblesky zjitřených emocí: hysterie, sadomasochismus a posedlost „božskou bytostí“ (andělem/wagnerovským Siegfriedem) na straně Spielrein a ambivalence, šosáctvím maskovaná neuróza či sžíravá nespokojenost na straně Junga.
Svět, v němž se postavy pohybují, zaujme nápadnou stylizací. Je to v podstatě vizuální fetiš, slastná reminiscence belle époque: splývavost, elegance, harmonická souhra barev, pokorných kompozic a měkkosti. Kamera s oblibou rámuje postavy jako na pečlivě komponovaných fotografiích, s nostalgicky zamženými okraji. Jsou to obrazy místy až iracionálně krásné a zdánlivě zcela nadbytečné – Jung za zvuků zádumčivého klavíru pluje v lodi s rudými plachtami, na břehu kráska v bílých šatech, okamžik, kdy splynou mlčky v objetí, zatímco nazelenalé jezero dodává výjevu nebývalý soulad.
Idyla je však jen hladinou, která se symbolicky čeří. Zhoubná neuróza dřímá hluboko pod povrchem a jejím výrazným symptomem je Jungův apokalyptický sen v samém závěru. Pokud jsme si u „raného“ Cronenberga zvykli na to, že jsou postavy i jejich prostředí exploatovány zvenčí, teď se rozpor přesouvá do nitra. Nebezpečná metoda je do značné míry filmem o stvoření, destrukci a znovustvoření: Jungovo vyléčení Sabine Spielrein skrze „terapii mluvením“ rozvrátí jeho samotného, produktivní paternální pnutí mezi ním a Freudem přejde v iracionální zášť, bortí se i namáhavě budovaná vědecká disciplína a v neposlední řadě také „krásná epocha“ stojí nad krvavým jezerem Velké války, která se ohlašuje skličujícími předtuchami. Pod veškerou krásou a poklidem se objevují jemné (sexuální, kulturní, ideologické) praskliny, jež rozrušují pečlivě budovanou a na odiv stavěnou konstrukci.
Při všech značných zjednodušeních i historických odchylkách si dokáže Nebezpečná metoda udržet dramatickou integritu a zároveň anachronicky trvá na tom, že pohyb ukrytý v hloubi lidské mysli je strhující více než ten zjevný – ať už se manifestuje v terminologicky náročném, avšak přehledném dialogu, dopisové disputaci či výkladu snů. Ústřední herecké trio navíc vdechlo svým postavám delikátní detail – Mortensenův Freud je uštěpačný, ješitný, ale ve své otcovské pozici zranitelný, Fassbender obdaroval Junga upjatostí, rozcitlivělostí i nápadným sobectvím, Knightley překvapivě sugestivně těká mezi přehrávanými spasmaty a obtížně zkrocenou neurotičností…
Každá z postav vnáší do filmu rozdílné hledisko: Freud pragmaticky navrhuje uznat svět takový, jaký je (cokoli děláte, nezkoušejte je vyléčit), Jung trvá na nutnosti metafyzického přesahu (pacienta je třeba přivést k tomu, kým chtěl vždy být), Spielrein je posedlá destruktivním střetem protikladů, z nichž se zrodí nová bytost, odpoutaný bohém Otto Gross pak radí: nikdy nic nepotlačovat. Nebezpečná metoda zaujatě krouží kolem všech hledisek, ale žádnému se plně nepodřizuje. Je v ní kus idealismu, kreativní destrukce i (vizuální) nevázanosti. Bílou látku vyprávění občas potřísní bláto či panenská krev, střet principů však zůstává dráždivě otevřený.
Těžko říct, co by Cronenbergovu aktuálnímu počinu řekl právě guru sexuálního osvobození Otto Gross. Na první pohled se zdá, že kanadský podivín úzkostlivě potlačuje svou přirozenost. Ve skutečnosti však obsese převedl do delikátního tvaru propracované filmové myšlenky, jejíž „analytické“ sledování přináší téměř zapomenutou rozkoš z jednoduchosti, pod níž se rozevírá hluboké jezero nejistoty.