Jak hrozná doba! Jak krásná léta! / Ostalgie jako vzpomínání na normalizaci

Ostalgie je všudypřítomná. Stačí jen zběžný pohled do televizního programu – míra normalizační produkce je završena. Milujeme ji, takže není co řešit! Normalizační seriály se objevovaly na televizních stanicích už od konce minulého století, ale opravdový boom spustila v roce 2009 vzniknuvší televize Barrandov. Žádné tabu před ní neobstálo, žádná stoka pro ni není dost špinavá, aby v ní nezalovila a neobjevila nějaký skrytý klenot (v listopadu 2011 např. seriál Muž na radnici). Barrandov spustil jakousi přílivovou retro vlnu, které se rády a ochotně poddaly i ostatní televize. V následujícím textu se pokusím fenomén ostalgie uchopit z trochu jiného pohledu než Martin Franc, který ji definuje jako „pozitivně zabarvený vztah k některému jevu z oblasti konzumu nebo přímo konzumnímu zboží spojovaného s érou zařazení země do tzv. sovětského bloku…“. Ostalgii vnímám jako specifický způsob vztahování se k minulosti založený nejen na sentimentálním vztahu k věcem, ale i na specifickém vymezení se vůči minulosti. Vymezením založeným na programovém vytěsnění neurotizujících vzpomínek. Ostalgie je růžový plášť, který si společnost obléká, aby zakryla své, poněkud nevábné, spodní prádlo. Vzpomínání na normalizační minulost se odehrává na mnoha úrovních, na veřejných fórech (politika, média) i v soukromí. Zaměřil bych se především na mediální reprezentace vzpomínání. Velmi hrubě bychom je mohli rozdělit na „popkulturní“ a „veřejnoprávní“.