Opice jsou taky jenom lidi / Zrození planety opic

Historie ovládnutí Země druhem inteligentních opů je velkým příběhem v pozadí původní Planety opic Franklina J. Schaffnera, který má podněcovat diváckou fantazii a završit moralistické vyznění díla. Elegance závěru prvního dílu opičí série spočívá v tom, že vše potřebné k tomuto příběhu odhalí v jediné scéně s troskami Sochy svobody. Věta „Tak jsme to nakonec dokázali“ říká všechno podstatné, další informace už jsou odsouzené jen k tomu, aby moralitu prvního filmu umocnily nebo učinili doslovnější. Přesně to dělá Zrození Planety opic, stejně jako dvojice pokračování původního filmu nazvané Útěk z Planety opic a Dobytí Planety opic, jež se rovněž pokoušejí vyprávět přímo o opičí revoluci.

Celá pentalogie z šedesátých a sedmdesátých let je především moralistním komentářem dobové politické a společenské situace, přičemž opice slouží jako tvárný symbol střídavě pro lidskou pošetilost, pro zvířata odsouzená trpět lidským zacházením i pro utlačované, kteří se rozhodnou povstat proti většinové společnosti. Naproti tomu Zrození Planety opic i Burtonův remake z roku 2001 už na mravokárství doby rezignují a soustředí většinu pozornosti na další zásadní motiv celého snímku – totiž na speciální efekty. Jako moralita zůstává Zrození Planety opic jen přímočarým a obecným ponaučením o opicích, které jsou sice humánnější než lidé, ale snesou také jen určitou míru ponižování a útisku, než jejich vrozená smířlivost vezme za své. Snímek je ostatně natočen i vyprávěn stylem, který připomíná hrané rodinné filmy studia Walta Disneye. Najdeme tu figuru nelidské bytosti, s níž se snadno ztotožní dětští diváci (šimpanz Caesar), popleteného dědečka (tady analogie platí pouze vnějškově – stárnoucí otec hlavní postavy má Alzheimera, takže vystupuje také coby tragická figura), hrdinu, který řeší morální dilema rozpínající se napříč jeho zaměstnáním i soukromým životem, a jeho partnerku, jež o všechny mateřsky pečuje.

Co se vizuálních efektů a jejich smyslu týče, kráčí snímek ve stopách svého předchůdce z konce šedesátých let důstojně. Filmy na téma evoluce tradičně patří k dílům, skrze něž hollywoodští tvůrci demonstrují a komentují vývoj filmových triků. Od Hoytova Ztraceného světa a Cooperova a Schoedsackova King Konga můžeme vidět dinosauří a opičí linii klenoucí se až k Jurskému parku a Zrození Planety opic. Patří sem i první Planeta opic uvedená ve stejném roce jako jiná triková klasika s lidoopy, Kubrickova 2001: Vesmírná odyssea. Oba tyto snímky jsou produktem vrcholného období klasických maskérských a mechanických efektů, přičemž je příznačné, že zatímco starší filmy s mechanickými monstry (typicky japonské kaidžu či snímky Raye Harryhausena) se zpravidla snažily zformovat stvoření cizí vůči člověku, která proto mohla sloužit za atrakci lidským divákům (případně šlo o ambivalentní, často tragické bytosti na pomezí lidského a nelidského jako King Kong či Netvor z Černé laguny), Kubrick a Schaffner svá monstra člověku připodobňovali. Jejich filmy totiž vznikly ve fázi, kdy speciální efekty byly už tak přirozenou součástí filmů, že neměly funkci divácké atrakce, ale stávaly se rovnocennými partnery herců.

Hlavní herecká hvězda Zrození Planety opic, digitální lidoop Caesar, stvrzuje, že i v oblasti počítačových efektů je nakonec cílem jejich evoluce antropomorfizace čehokoliv. Opice polidštěná prací desítek počítačových animátorů už není ani tak zázrakem filmařské techniky, jako spíš komentářem ke smyslu současných filmových triků. V době, kdy studio Pixar propůjčuje lidské rysy lampám, krysám, rybám, robotům nebo autům, není přesvědčivá ukázka toho, že opice jsou taky jenom lidi, nic ohromujícího. Rezonuje v ní ale evoluční kontext, který vytvořil mezi opicí a člověkem zvláštní blízkost. Jakmile zmizí údiv z pouhé přítomnosti bytostí sestrojených filmovými triky a tato chimérická stvoření se stanou stejně samozřejmou součástí mizanscény jako herci, nastupuje zájem o to z nich herce učinit. Fascinace cizím se promění ve vytržení z toho, nakolik jsme schopni z cizího vymodelovat něco, v čem rozeznáme sebe samotné. Předzvěst soumraku lidstva v závěru Zrození Planety opic pak můžeme číst jako předznamenání konce éry živých herců, kteří by do budoucna mohli být zcela nahrazeni ansámblem počítačově vytvářených antropomorfních monster.

Zrození Planety opic navazuje na opičí filmy šedesátých a sedmdesátých taktéž svým podezřením, že celá evoluce opice v člověka (rovnající se jednomu z nejstarších filmových triků – totiž kvalitativní proměně jedné věci v druhou), je ve skutečnosti také iluzionistický trik. Respektive, že k ní nedochází spontánně, ale zásahem zvenčí – ať už skrze tajuplný mimozemský monolit, který si 2001 půjčuje z Clarkovy povídky Hlídka, skrze cestování časem použité v Útěku z Planety opic či lidský lékařský experiment ve Zrození Planety opic. Pomineme-li Kubrickovo dílo, které směřuje k umocnění člověka na druhou, dospěje moralizující rámec série o Planetách opic k paradoxnímu závěru, že tím, kdo polidšťuje opici, je ve skutečnosti člověk.