Nasdílej mi, co máš rád, a já ti povím pravdu o životě / Life in a day

V současné kinematografii bychom jen těžko hledali jiný film, pro jehož vznik, výslednou podobu, ale i divácké přijetí a kritické zhodnocení by byla natolik zásadní produkční historie a koncepce, než Život v jednom dni. Bráno zeširoka, mohli bychom jeho kořeny hledat již v první půli roku 2005, kdy se svět internetu rozrostl o novou doménu – platformu pro sdílení videa s názvem YouTube. Ta během pěti let své existence zásadně proměnila vztah veřejnosti k formátu videa: učinila z něj významný prostředek utváření komunitních vztahů, nabourala dosavadní představy o možnostech distribuce, a tedy i o dostupnosti soukromých i „oficiálních“ videozáznamů.

Rozšířila možnosti vlastní kreativní práce s videem, ve smyslu způsobů recepce nastolila jako dominantní selektivně-fragmentární modus sledování ukázek, jakožto vizuální archiv rozšířila obzory kolektivní audiovizuální paměti… A v roce 2010 se rozhodla oslavit své páté narozeniny tím, že o sobě natočí vlastní film.

S tímto nápadem YouTube oslovila doposud spíše televizně zaměřenou produkční společnost Ridleyho a Tonyho Scottových Scott Free Productions, jež následně na projekt najala režiséra skotského původu – vnuka Emerica Pressburgera známého jako autora snímku Poslední skotský král (2006), obecně však spíše dokumentaristu Kevina MacDonalda. Zejména v jeho hlavě se pak zrodil nápad na dokument, který se bude skládat s dílčích výseků videí natočených během jednoho předem určeného dne různými lidmi na celém světě a jenž by měl ve zhuštěné podobě „budoucím generacím ukázat, co to znamenalo být naživu 24. července 2010“. Tak praví oficiální informace o filmu a jeho trailer v podobně mesianistickém tónu dodává, že se jedná o „pravdivý příběh planety Země během jednoho dne“.

Už frázemi svých propagačních sloganů vybízí tento megalomanský projekt – od základu podezřelý tím, že má při minimálních nákladech zaručen nejen zisk, ale i samospásnou auru posla lidství – k podrobnějšímu rozklíčování toho, z čeho přesně je onen mozaikovitý pravdivý příběh o planetě Zemi složen a jak se stalo, že může jako zásadní veličiny života lidstva v roce 2010 objevitelsky ukazovat vágní trojčlenku „lásky, strachu a naděje“. Pro začátek se nevyhneme informaci, že MacDonald a jeho tým na základě veřejné výzvy nashromáždili více jak 4 a půl tisíce hodin záznamu od víc jak 80 tisíc autorů, s níž také seznamují diváka v úvodních titulcích snímku. V samotném filmu však neuvádějí, že ne všechen materiál přitom natočili samotní uživatelé YouTube (jak například tvrdí ve svém promo-sloganu česká distribuční společnost Aerofilms, která Život v jednom dni prezentuje jako „filmový experiment, který dokumentuje život na Zemi 24. července 2010 tak, jak jej zaznamenali uživatelé YouTube“). V obavě, že prostřednictvím tohoto kanálu osloví především anglicky mluvící část světa, zapojili tvůrci do projektu prostřednictvím charitativní organizace Against All Odds i dobrovolníky natáčející v rozvojových zemích, jež zdarma vybavili digitálními kamerami a nazpět požadovali pouze samotný záznam. Oněch 4 a půl tisíce hodin si pak mezi sebou rozdělila početná skupina placených studentů, kteří záznamy hodnotili podle zajímavosti na stupnici od jedničky do pětky, přičemž samotný tvůrčí tým kolem režiséra Kevina MacDonalda pracoval už jen se „čtyřkami a pětkami“.

Podle toho, co ve výsledném filmu nakonec zbylo, je patrné, že v MacDonaldově výběru (z předvýběru) se protínala dvojí logika. V prvé řadě se zaměřil na několik svéráznějších charakterů, k nimž se film průběžně vrací a jejichž příběh tak postupně rozvíjí. Současně ve všech záznamech sledoval pravidelnosti zdánlivého globálního chaosu – schémata a rutiny každodennosti napříč jednotlivými kulturními tradicemi, jež lze snadno, ať už s komickým či paradoxním efektem, srovnávat. Tyto repetitivní činnosti pak kumuloval v monotematických montážních sekvencích, složených z dílčích variant vstávání, umývání, chůze, jídla apod. Rytmus filmu, a zvlášť rapid-montážních sekvencí, velmi silně podpořil hudební složkou filmu, pro niž Matthew Herbert a Harry Gregson-Williams vytvořili kompozice z reálně natočených zvuků. Celkové uspořádání materiálu podřídil MacDonald nepřekvapivě vývojové logice dne plynoucího od rána do noci, prokládané sekvencemi odpovědí na (v podstatě banální) anketní dotazy, na něž měli tvůrci videí v průběhu natáčení odpovědět.

Práce s anketními otázkami je přitom pro film v mnoha ohledech klíčová. MacDonald se svých přispěvatelů ptal, co mají rádi, čeho se bojí a čemu se smějí, a měli také ukázat, co mají právě v kapsách. Díky tomu se mu do mnohých z příběhů podařilo dostat závažnější témata, nalézt v nich drobné zápletky a řazením otázek od lásky přes smích a kapsy až ke strachu také gradovat film v dramatické křivce. I pomocí anketních otázek se tak MacDonald vcelku přímočaře snaží abstrahovat již zmiňovanou esenci globální každodennosti – odhalit ve střípcích banalit opory života. Tímto postupem tak jednoznačně přiznává inspirační vazbu své koncepce Života v jednom dni na britský sociologický projekt tzv. „Mass Observation“ (Pozorování mas), běžící již od konce 30. let 20. století, a jednoho z jeho propagátorů, dokumentaristu Humphreyho Jenningse (mimochodem, v roce 2000 natočil MacDonald o Jenningsovi televizní dokument).

Přestože se o Jenningsově práci nejčastěji píše jako o poetickém dokumentu, s ohledem na jeho umělecká východiska a sepětí s hnutím „Mass Observation“ je pro jeho přístup příhodnější označení etnografický surrealismus. Skupina vědců, kteří v rámci projektu „Mass Observation“ shromažďovali materiály z každodennosti Britů (formou odpovědí na anketní otázky, výzvami k účelovému zakládání deníků, natáčením filmových záznamů z veřejných míst aj.) a vytvářeli komplexní archiv pro pozdější seriózní výzkumy i zájmové vyhledávání, byla personálně těsně spjatá s tehdejšími londýnskými surrealisty, kteří chápali vědu jako součást, ne-li předpoklad uměleckého díla. Dokumentování každodennosti pro ně bylo způsobem poznání jejích rozporů, jež pak mohli propojovat do uměleckých koláží. Tímto surrealistickým hledáčkem pak nahlíželi jak tabuizované stránky lidské intimity, tak veřejné rituály typu korunovace Jiřího VI. 12. května 1937 – všechny projevy lidského chování stavěli na roveň a hledali asociativní (rytmické, tvarové, významové) vazby v nahodilostech spletitého univerza života jednotlivce i společnosti.

S podobnou ambicí patrně k projektu přistupoval i MacDonald. I on jako by chtěl antropologický materiál použít k vytváření montážního filmového eseje – ostatně díky nahodilému výběru dne 24. července 2010 do svého filmu dostal například motiv měsíce v úplňku, ale i tragické záběry neštěstí na berlínské Love Parade –, ve výsledku ovšem nebyl tak docela důsledný. Problém jeho filmu tak spočívá v konfliktu ambice a nevyhraněnosti – neobstojí ani jako sociologická sonda, ani jako umělecký experiment, ani jako hloubavě-hravá esej. Chce být vším, avšak vším v populisticky reklamním stylu. Zcela zbytečně se ohání velikášskými slůvky „planeta Země“ či „pravdivý“ příběh a nechává si podtrhnout nohy jedním ze svých klíčových prvků – výše probíranými anketními otázkami. Ty, jakkoli dobře plní funkci vnitřní páteře filmu a dovolují vypichovat detaily každodennosti, selhávají jako nástroj pro sdělení závažnější myšlenky. Jinými slovy: ptám-li se lidí, co mají rádi, čeho se bojí a čemu se smějí, jak mohu nenatočit film „o lásce, strachu a naději“? A co jsem se dozvěděl víc?