Obdivná i poplatná / Králova řeč
Koktavý král s koženým úsměvem a jeho lekce mluvy znamenali svým triumfem v hlavních kategoriích 83. cen Americké filmové akademie producentský comeback Harveyho Weinsteina, známého třeba Anglickým pacientem. Králova řeč se zaštiťuje tradičními hodnotami, stejně jako hierarchií britské společnosti, v níž má panovník i jásající poslušný plebs své neměnné místo. Nikoli náhodou snímek v Británii přitáhl do kina starší generaci diváků, která nebyla na filmu deset dvacet let, a vyvolal hysterii národní nostalgie. Pro nás ostatní je na tom všem nejzajímavější fakt, že film Toma Hoopera dělá z panovníka s historickou rolí dojemného outsidera. Jiří VI. byl až druhorozeným synem autoritářského otce, neměl charisma, necítil se dobře ani v aristokratické rodině, ani ve společnosti. Neuměl si užívat privilegií, ale jen povinností. A co hlavně, nedovedl veřejně vystupovat, neboť jej trápila vada řeči.
Třebaže snímek vychází z původního scénáře, evokuje inscenaci divadelní hry na plátně, která s sebou nese řadu historických licencí. Historik Christopher Hitchens vyvrátil zejména domnělou loajalitu Winstona Churchilla, jenž ve skutečnosti stranil hrdinovu staršímu bratru Edwardovi, který však musel krátce po nástupu na trůn abdikovat. Dramatu Jiřího VI. tak můžeme rozumět jako pokusu o evokaci starých dobrých časů prostřednictvím osudu plachého člověka, který se shodou okolností musel chopit trůnu a postavit se hrůze nacistické expanze. V jeho případě šlo především o to, pronést v rozhlase národní proslov k mužům odcházejícím položit život v boji proti Hitlerovi. Díky kouzlu malého osobního zápasu, jenž se propojil s velkou historií, u filmu slzí všichni čtenáři životů slavných, neboť jim připomíná je samotné.
Film charakterizují komorní scény zahalené do vybledlého obrazu, jimž dominuje herecký výkon Colina Firtha, který se naučil věrně koktat i hrát uzavřeného, citově strádajícího aristokrata. Jestli si ovšem někdo zasloužil Oscara v dovednostních disciplínách, pak to byl scenárista David Seidler. Snad i díky vlastnímu koktání v dětství obdivoval postavu Jiřího VI. a navštívil jeho manželku Alžbětu, aby ji požádal o pomoc a svolení k napsání dramatu. Ta mu prý odpověděla, aby s tím počkal, dokud nebude mrtvá. Snad doufala, že mezitím zemře i Seidler. Poslušný muž ovšem vydržel čekat i zůstat naživu, až se mu v sedmdesáti letech konečně dostalo odměny.
Drama Královy řeči se točí kolem dvou klíčových postav: koktajícího panovníka a australského imigranta Lionela Loguea (Goeffrey Rush), který je lidovým odborníkem na vady řeči i přednes. Jejich hodiny artikulace, uvolňování mluvidel a královské psychoanalýzy jsou následně samy o sobě roztomilým divadlem uvnitř dramatu. Firth s Rushem střídají v protizáběrech britské vtípky i grimasy, slyšíme tu méně známé jazykolamy, poznáváme prastaré řečové cviky a dostane se nám i trochy britského černého humoru v mezích zákona, pro nějž existuje označení „deadpan“. Chytré na tom je, že v Králově řeči se skrývá i širší společenské drama. Budoucí král se prostřednictvím Loguea konfrontuje s obyčejnými lidmi, jež vídával pouze za oknem auta. Schůzky se svérázným i břitkým terapeutem pomáhají katalyzovat jeho trauma z dětství i konfliktní vztah se starším bratrem, kterého se musí odvážit nahradit. Na druhou stranu outsiderovi Logueovi, jenž se marně snaží dostat k divadlu či být přijat tehdy xenofobní společností, se naskýtá možnost společenského uznání a životního naplnění.
Co se nepovedlo, jsou obě postavy manželek ústřední dvojice, které se nanejvýš pletou. Nelze se zbavit pocitu, že sedmdesátiletý scenárista toho moc o ženách nevěděl: dámy ve filmu představují pouhou stafáž, zatímco oba hlavní protagonisté vypadají šťastnější, když mohou být spolu. Na druhou stranu královo nerovné přátelství s Loguem, kde se několikrát převrací poměr dominance a submisivity, načrtává další pozoruhodné možnosti. Logue je králi učitelem, zasvětitelem, rádcem a panovník si díky němu osvojuje svět formální moci i autority, již si dosud netroufal žádat. S trochou nadsázky bychom mohli říct, že kdyby snímek nebyl tak asexuální a prudérní, nabízela by se genderová analýza skryté homosexuality.
Co ale zamrzí na Králově řeči nejvíc je to, jak opatrně a decentně se slibná partie společenských protihráčů z doby, kdy lidé před panovníkem omdlévali dojetím, ke konci uzavře. Logue mohl alespoň využít své intelektuální i jazykové převahy nad nemohoucím aristokratem k lepší osobní pomstičce za všechna příkoří než jenom k ponižující sázce o jeden šilink. Král se mohl pod vlivem jediného přítele naučit trochu lépe žít. Příliš brzy však převáží pocit zodpovědnosti i státotvornosti. Byť divák prožívá projev Jiřího VI. oznamující vstup Británie do války s napětím a čeká na každou vyžvejknutou hlásku do mikrofonu, pocítí ve finále zklamání. Proč to všechno nebylo odvážnější, méně korektní? Proč Logue poslední třetinu filmu jen mile odkýval, proč nevznikla hlubší analýza tehdejší společnosti?
Králova řeč tak zůstává docela krotkým, poplatným i dojemným filmem, který se straní všech kontroverzí i provokací. Není náhoda, že tak výrazně zabodoval na letošních Oscarech: sám o sobě připomíná státnický projev, který byl dopředu napsán i nazkoušen, aby mohl oslovit všechny. Na Královu řeč se v historii zapomene rychleji než na projevy Jiřího VI. za 2. světové války.