Mezi westernem, pohádkou a moralitou / Opravdová kuráž

Když se spisovatel narodí v městečku El Dorado v Arkansasu, to nejstylovější, co může napsat, je zajisté western. Charles Portis, bývalý novinář a londýnský korespondent deníku New York Herald Tribune, který se v polovině 60. let náhle rozhodl, že se stáhne do ústraní, ho v roce 1968 skutečně napsal. O jeho románu Opravdová kuráž (True Grit) se nicméně dodnes vedou spory, jestli se spíše než o western nejedná o parodii tohoto žánru.

Knihy se prodalo více než jeden a půl milionu výtisků a dlouho na sebe nedala čekat ani filmová verze Henryho Hathawaye z roku 1969 s Kim Darby v roli čtrnáctileté dívky z arkansaské farmy, jež se na indiánském území mstí za vraždu svého otce, s Johnem Waynem v roli jejího jednookého průvodce a věčně opilého strážce zákona Kohouta Cogburna, a Glenem Campbellem coby šviháckým texaským rangerem LaBoeufem. Wayne, ikona amerického westernu, si tehdy za tuto roli vysloužil na sklonku kariéry svého jediného Oskara, a dokonce si ji v roce 1975 zopakoval v nevydařeném pokračování, s nímž Portis neměl nic společného. Přestože postava Kohouta Cogburna ožila ještě v roce 1978 v podprůměrném televizním filmu, zdálo se, že filmový osud Portisova westernového příběhu se definitivně završil – dokud si ho nevybrali bratři Coenové, a to právě z úcty k autoru předlohy. Portis, který žije v ústraní v arkansaském Little Rocku, totiž vrátil do jižanské literatury atmosféru příběhů 19. století, jak je vyprávěli humoristé „starého Jihozápadu“ či klasikové typu Charlese Dickense či Marka Twaina.

Opravdová kuráž se v té době také odehrává. Od konce občanské války Jihu proti Severu uplynulo více než desetiletí, ale konflikt je stále živý, jak o tom svědčí hádka dvou obhájců pořádku a práva o tom, zda byl konfederační partyzánský kapitán Quantrill hrdina, či zločinec. Historizující pohled je však odsunut do pozadí: hlavní je dobrodružný příběh, způsob, jakým je vyprávěn, a jeho morální vyznění. Titul románu i filmu sice znamená skutečnou odvahu, ale slovem „grit“ se označuje také jižanský venkovan a někdy i Jižan obecně (často v hanlivém smyslu slova). Už v názvu se tedy skrývá víceznačnost příběhu, který se tváří jako jednoduché vyprávění o odhodlanosti a pomstě poněkud prostořeké a přemoudřelé mladé slečny, ale má daleko obecnější dosah. Už román byl vnímán jako modelový příběh se všemi patřičnými přísadami, který úmyslně balancuje na pomezí kýče. Takové příběhy ovšem dokáží velmi dobře postihnout lidské vlastnosti a vyvodit morální ponaučení. Hathawayova verze tento význačný rys předlohy potlačovala, bratři Coenové se na něj naopak zaměřili a vytěžili z něj, co se dalo.

Coenové stejně jako před nimi Hathaway nechávají vyniknout monumentální krajinu, inscenují přestřelky a vykreslují typickou atmosféru městečka Fort Smith. Tohle všechno jsme viděli už stokrát; dokonce i zvuková stopa vyvolává neustálé pocity dejà vu. Jenže Portis nechává malou mstitelku Mattie (vynikající Hailee Steinfeld) mluvit dokonale spisovným jazykem, který by se spíše hodil do některého z románů Jane Austen. A světe div se, její výmluvnost působí na protřelého obchodníka s koňmi i na drsného pistolníka. Dívka umí smlouvat, přemlouvat i leccos lidem namlouvat; třeba to, že za ní stojí slavný a výkonný právník. Jenže protože je sama vypravěčkou, jak můžeme tušit, co je vlastně pravda? Hathaway celý rámec raději zrušil a v závěru přesunul pozornost na stárnoucího Cogburna.

Další rozdíly od klasických westernů zprvu divák ani nepostřehne, ale neustále jich přibývá. Bratrům Coenovým se výborně podařilo zdůraznit pikareskní strukturu románu. Protagonisté na svém putování v indiánském území narážejí na různé bizarní postavy: na mlčenlivého Indiána, který obchoduje s mrtvolami, či na doktora oblečeného v medvědí kůži; jeden z banditů se dokonce dorozumívá výhradně zvířecími zvuky. Jeff Bridges hraje Cogburna jako Shakespearova Falstaffa, hříšníka s dobrým srdcem, který zaučuje mladého budoucího krále (v tomto případě mladou jižanskou dámu) do tajů života. Také Cogburna společnost neustále vylučuje ze svého středu, jak se ukáže už při výslechu v soudní síni (jedna z nejlepších scén filmu); i on je po splnění svého úkolu zapomenut a dostává se mu vděku teprve po smrti.

Coenové na rozdíl od Hathawaye poctivě využili všechny zdroje humoru, které jim předloha nabídla: od scény veřejné popravy, při níž bílí odsouzenci mohou svobodně pronést poslední řeč, zatímco Indiánovi je toto právo odepřeno, přes trápení Mattie s chrápající spolunocležnicí v hotelu až po scénu střeleckého souboje Cogburna a LaBoeufa, kterou Hathaway zcela vypustil. V jejich podání je příběh dokonce komičtější než u samotného Portise. Ještě důležitější je ale to, že Coenové nerezignovali na mytickou rovinu vyprávění. Mattie vstupuje do příběhu jako neohrožená pohádková postava, která na koni přebrodí divokou řeku a vyžene z domku zločince tím, že mu ucpe komín. Celou dobu opakuje, že si přeje, aby byl vrah jejího otce, Tom Rayburn, postaven před soud ve Fort Smith a řádně potrestán; dokonce je proti tomu, aby ho LaBoeuf odvezl do Texasu, kde ho hledají za vraždu senátora. Přesto nakonec vezme pomstu do vlastních rukou, a když to učiní, promění se celá atmosféra a s ní i žánr filmu.

Zpětný náraz pušky, který shodí Mattie do rokle, přichází jako blesk z čistého nebe. Je příznačné, že na zbožnou Mattie číhá v rokli právě had, který ji uštkne, a připraví ji tak o ruku, která držela vražednou zbraň. Mattie často cituje bibli a teď se může přesvědčit o síle Božího slova. Cogburn a dokonce i vůdce banditů zabíjejí jen tehdy, je-li to nezbytně nutné. Mattie však vraha svého otce zastřelit nemusela, neboť nebyla v přímém ohrožení. Bratři Coenové její čin interpretují jako morální pochybení a barvitě líčí jeho následky. Krajina, jíž Cogburn veze Mattie k lékaři, je bezútěšná a temná, ztratila veškerou malebnost a připomíná dantovské peklo. Osvětlená okna domu, kde čeká záchrana, působí jako z děsivé pohádky bratří Grimmů, a když se konečně rozbřeskne, ocitneme se ve zcela jiné době. Moralita končí, přísně a nekompromisně, už bez westernových klišé.

Ve srovnání s předchozím vynikajícím Seriózním mužem (A Serious Man, 2009) je Opravdová kuráž zdánlivě oddechovým a komerčním remakem, pouhým žánrovým intermezzem. Jenže hierarchie jednotlivých opusů ve filmografii bratrů Coenových se neustále mění a odvažuji se tvrdit, že význam tohoto filmu časem poroste. Už proto, že je tradiční, staromilský a názorně ukazuje, jak obrovská je moc slova i síla pokušení.