Popkulturní křik bombonosné vrány / Čtyři lvi
Britský „mediální terorista“ Christopher Morris natočil snímek o „skutečných“ teroristech. Snímek, který velmi dobře funguje jako černá komedie o pomatených muslimských radikálech, však ve skutečnosti vypovídá o něčem jiném: o moci a vlivu médií, což je téma, které prostupuje celou Morrisovou televizní a rozhlasovou tvorbou. Není těžké kritizovat jej za to, že množství vtipů je přehnaně slapstickové povahy a stěžovat si, že dramatické momenty nepůsobí věrohodně vzhledem k vykreslení protagonistů (jejich mentální rozhled spadá spíš do ranku parodie). Jenže to by nesmělo být toto napětí základní zbraní celého filmu; zbraní údernější než bombonosná vrána, kterou tu můžeme vidět v akci.
Už první dvě scény naznačují, podle jakého klíče se bude hrát. Nejprve sledujeme snahu o natočení videa povolávajícího do zbraně, během níž se zdá, že přinejmenším tři ze čtyř členů buňky bojovníků džihádu jsou postiženi oligofrenií či jinou duševní poruchou. Zesměšňující pohled je vzápětí vystřídán situací u rodinného stolu, kde „mozek“ celého týmu Omar komentuje výsledek této snahy se svou ženou a malým synkem: hovoří o atentátech zcela samozřejmě, jako kdyby tu probírali tatínkovy všednodenní aktivity (oba rodiče jsou arabové, kteří ale žijí v nejmenovaném městečku v Anglii a pracují jako zdravotní sestra a operátor bezpečnostních kamer). Zmatení perspektiv i paradoxy pak dále rostou. Omar poučuje synka o „správném“ pohledu na svět pomocí Disneyovek a podobně využívá popkulturu i při snaze vysvětlit jejich poslání Wajovi - nejjednoduššímu členovi týmu. Nově přibyvší spolubojovník Hassan zase ve fundamentalistických videích frázuje stylem rapera Tupaca.
Pomocí kulturních referencí se též hbitě špičkují postavy mezi sebou, což vedle potvrzení jejich nábožensko-politické dezorientovanosti poněkud problematizuje rozsah jejich mentálních obzorů. S postupem času přestávají být protagonisté jednorozměrnými karikovanými figurkami a začíná vyvstávat rozdílnost jejich (jakkoli pošahaných či radikálních) pohledů na svět. A také se začínají hlouběji řešit vztahy mezi nimi, s čímž ve filmu sílí optika nejen západních, ale též zcela neradikálních hodnot, jako je přátelství. Protagonisté získávají na sympatičnosti a jedinou radikálnější veličinou tak zůstává povaha humoru, dostávající stále krutější a absurdnější rozměr. Dramatických momentů přibývá a je čím dál jasnější, že snímek má být nevybíravou satirou; je však stále méně zřetelné, proti komu je vlastně namířena.
Styl snímání využívající ruční kameru, náhlé střihy a poměrně rychlé zoomy představuje další zneklidňující prvek. Tyto dokumentaristické rysy (upomínající na britkom Kancl, v němž se osciluje mezi dokumentem a reality show) posilují realističnost snímku a taktéž odkazují k systému kamer, v Británii všudypřítomných. Celkové záběry s dlouhými nájezdy na detail, z nichž některé jsou v režimu nočního vidění, zřetelně naznačují, že skupinka je pod stálým dohledem – podobně jako jiní britští občané. Po většinu snímku však není jisté, komu tento pohled patří a proč se dívá, a stejně jako u většiny věcí ve filmu se i tady ukáže, že dosavadní náznaky sváděly na nesprávnou stopu.
Postupně víc a víc vysvítá, že ani Omar nemá zcela jasno v důvodech chystaných činů: v rámci komunikace uvnitř buňky sice působí konzistentně, avšak je to on, kdo si se svou ženou tropí legraci ze svého bratra – jediného opravdového muslima, vnímajícího své náboženství vážně (příznačně jde o nejzesměšňovanější postavu snímku). Po rozbrojích ve skupince je Omar zcela po americku přesvědčen v rodinném kruhu, že se musí vrátit a dokončit poslání. Následná přátelská objetí a pohled na skupinku vyrážející do akce a prozpěvující si ve své dodávce Dancing in the Moonlight působí poměrně mrazivě. A to hlavně proto, že díky podání tyto scény nevyznívají výsměšně, nýbrž posilují sympatie k hrdinům táhnoucím za jeden provaz.
Ten provaz však rozhodně není konopný, a když se přejde od slov k činům, umělá vlákna vachrlaté ideologie se brzy začínají drolit. Závěrečné scény z maratonu ukazují pravou povahu protagonistů. Dávno je jisté, že kromě Waje tu nikdo netrpí mentálním handicapem, a že pomatenost slov i činů (tedy hybatel toho nejkomičtějšího z celého snímku) má příčiny jinde. Předmětem satiry je totiž v tomto filmu mnohem větší měrou západní způsob života: všichni jsme oběti komunikačního šumu, nestálé a nejasné povahy mediálních obrazů a svůdného popkulturního hédonismu. Není však jisté, která strana se na tyto příčiny může víc vymlouvat.
V hromadě třeskutých gagů to může lehce zaniknout, každopádně závěrečné scény definitivně potvrzují podvratnost a promyšlenost Morrisova přístupu. Teroristé se dokonale vyznají v západní (pop)kultuře, na níž útočí, zatímco její neznalost na straně policistů vede k úmrtí nevinných civilistů. A jediný zdárně dokonaný atentát je proveden zcela vědomě ve jménu našich západních hodnot. Jak nutný a přitom zbytečný čin...