Kroťte svoje nadšení, mikrobi / Užívej si, co to jde

Kritické reflexe i běžné referování o filmech amerického režiséra Woody Allena se od doby, co před pěti lety přesídlil z New Yorku do Evropy (tamní publikum mu údajně rozumí lépe než zkomercializované a intelektuálně zhrublé auditorium americké), podobají pátrání po esenci Allenova stylu. Pátrání je tím intenzivnější, čím více se zdá, že se Allen coby jasně identifikovatelná figura neurotického židovského intelektuála s každým dalším výletem do atraktivní lokace starého kontinentu (Londýn, Barcelona) vytrácí. Reflexe, jež většinou docházejí k lakonickému, ale nic neříkajícími závěru, že Allenovy filmy už nejsou tím, čím bývaly, jsou motivovány touhou udržet si představu o Allenovi jakožto autorské figuře. Figuře, jež je spolehlivou zárukou salónního intelektualismu a humoru, které filmoví fajnšmekři dokážou ocenit stejně dobře jako debatu o umění a sexuální liberalizaci.

Allenovská esence se zdá být ztracená, pohřbená v jeho vrcholných filmech ze sedmdesátých let jako Manhattan (1979) nebo Annie Hallová (1977), jimž vděčí za svoji reputaci i mediální image režiséra-intelektuála. Přestože filmy z Allenova „evropského“ období jsou spíše standardní, více či méně svižně natočená žánrová dílka, která postrádají intenzitu a soudržnost jeho předchozí tvorby, faktem je, že se režisér do jisté míry stal nespravedlivou obětí své vlastní image. Jeho nejnovější komedie Užívej si, co to jde (v originálu výstižnější Whatever Works) je důkazem, že si svoji pozici uvědomuje a že mu – s typickým nadhledem či povýšeností – záleží na tom, jak je jeho humor vykládán.

Koncept „užívej si, co to jde“ je stručným shrnutím filoofického postoje, který evidentně pohání Allenovu současnou existenci, zaměstnává jeho mysl a opakovaně se objevuje v té či oné podobě v jeho filmech z posledních deseti let. Allen je fascinován vášní, nevyzpytatelnými poryvy srdce a (ne)schopností následovat vlastní instinkty. Jeho postavy – ať už je to Melinda ve snímku Melinda a Melinda (2004), Chris v Match Point nebo Christina ve Vicky Christina Barcelona – se snaží najít odpověď na to, co je dělá šťastnými a co je jedinec ochotný udělat pro osobní spokojenost. Většinou nekončí s jasnou představou, co od života chtějí, či s vědomím, zda je život z podstaty tragický nebo komický, ale s tím, že vědí, co od života nechtějí. Toto téma pak na základní rovině nabízí jistou soudržnost tvůrčí etapě, jež je mnohými vnímaná jako kolekce nesourodých, tematicky i stylově roztříštěných filmů. V Užívej si... je životní přístup shrnutý do rady urvat si pro sebe kousek štěstí za každou cenu.

Metaforicky je Užívej si, co to jde dobrou židovskou anekdotou a malou rebelií režisérského veterána proti těm, kdo mu upírají právo aplikovat tuhle životní filozofii v jeho práci. Součástí Allenova vtipu na vlastní účet i na účet kritiků/diváků je přesun zpátky do New Yorku a návrat k postavě neurotického židovského intelektuála se slabostí pro mladé ženy. Oproti prototypu, který obydloval filmy jako Manželé a manželky (1992), Annie Hallová nebo Hollywood Ending (2002), je tentokrát Allenovo alter ego agresivnější než kdy před tím. Newyorský fyzik kdysi světového formátu Boris Yellnikoff je tak znechucený lidskou rasou a nesmyslností existence (lidské obecně i té vlastní), že se rozhodne spáchat sebevraždu. Samozřejmě přežije, aby mohl v ironickém gestu osudu dál šířit svoji zatrpklost a intelektuální povýšeností poháněnou nenávist k lidským imbecilům, mikrobům a kreténům (přezdívky, jimiž hrdina častuje příslušníky lidské rasy, jež podle něho selhala jako celek). Svoje názory říká každému, kdo ho poslouchá, včetně publika samotného, na něž se během filmu v brechtovském zcizujícím efektu obrací. Jeho životem zamíchá mladá naivní dívka, jež utekla provinčnosti státu Mississippi, a následně její rodiče, kteří se ji vydají hledat. Allen si pro postavu Borise vybral židovského komika Larryho Davida, který si na image neurvalého intelektuála postavil kariéru v seriálu z produkce HBO Larry, kroť se. Nikdo se pro Allenův vtip nehodil víc: Larry David tu s gustem profesionálního mizantropa chrlí bonmoty a vyžívá se ve všech patetických neurózách. Boris je allenovským stereotypem vyšroubovaným do extrému a rozehraným jako ironická figura – stojí za připomenutí, že velmi podobně se svojí filmovou persónou naložil ve snímku Gran Torino Clint Eastwood.

Borise nejde brát zcela vážně, stejně jako nemá smysl brát zcela vážně Užívej si, co to jde, jež končí nepravděpodobným optimistickým finále. Nicméně není na škodu si občas připomenout pravdivost banálních tvrzení o lidské existenci. Skoro jako by čtyřiasedmdesátiletý režisér vzkazoval, že pro něj věci fungují velmi dobře, tak jak jsou. Koneckonců za posledních třicet tři let neminul ani jediný rok, kdy by se v kinech neobjevil jeho nový film. Navzdory nářkům o mizející allenovské figuře.