O zvířatech, lidech a dandysmu / Fantastický pan Lišák
Hrdinové filmů Wese Andersona jsou příliš výstřední na to, aby mohli žít v normálních společenských a příbuzenských svazcích. Jsou příliš nedospělí na to, aby mohli mít rodiny a málo dětští na to, aby žili bezstarostný život. Andersonovy komedie vždy přetékají melancholií a smutkem ve stejné míře, v níž jsou jejich univerza přeplněna detaily a vizuálními gagy. Díky práci s lokacemi a užitím hudby působí ojediněle a podobají se máločemu z filmové tvorby. Spíše se blíží světům současné umělecké fotografie či designu, v nichž je vše obdobně pečlivě inscenované a naaranžované.
Právě směs módnosti a staromilectví vytváří na audiovizuální rovině podobné napětí jako hořkosladké tóny v rovině atmosférické. Výstřednost stylu tu koresponduje s výstředností postav. Většina Andersonových charakterů jsou dandyovské typy: vzpomeňme alespoň na postavu Owena Wilsona ze snímku Darjeeling s ručením omezeným, který zde vypadá jako švihák, přestože se belhá s bandážemi na hlavě, náplastí na nose a laciným škrpálem.
Lišák v mnoha ohledech působí jako odklon od dosavadní tvorby. Jedná se o adaptaci (byť velmi volnou), jde o animovaný snímek se zvířaty v hlavních rolích a zápletka se točí okolo šťastné rodiny, nikoli kolem karikovaných vztahů a osamocených, nedospělých výstředníků či loserů. Ve skutečnosti se však díky tomu všemu prohlubují motivy prostupující celou Andersonovou tvorbou. Výjimečnost tohoto snímku spočívá v tom, kterak ze zdánlivě velmi jednoduchého příběhu vzniká dílo neuvěřitelně zábavné, ale přitom plné pnutí, neklidu a vpravdě fantastických, žánry podvracejících hrátek.
Pohádky Roalda Dahla v sobě vždy obsahují temnější podtóny, Andersonův Lišák však není pohádkou ani trochu a prvky patřící do světa bajek jsou zde zapracovány do podstatně komplikovanějšího celku. Jak napoví už hudební motivy, snímek náleží mnohem víc do světa spaghetti westernů než do míst „ za sedmero horami“. Stejně jako u Sergia Leoneho tu není kladných hrdinů a podobně jako Clint Eastwood v Hodném, zlém a ošklivém vychází i pan Lišák ze všech ošemetných situací vítězně nejen díky své síle či chytrosti, ale hlavně proto, že má styl.
Lišák je nejpodivuhodnější Andersonův hrdina, přestože má rodinu, práci novináře a oproti přepychovým „domkům pro panenky“, které většinou obývají Andersonovy postavy, bydlí vcelku skromně, neboť je chudý. Podivuhodný je už proto, že na rozdíl od hrdinů z jiných snímků není člověkem, ovšem stejně jako u ostatních zvířecích postav se u něj mísí lidské a zvířecí chování způsobem, který nemá jasná pravidla (např. uprostřed distingovaného rozhovoru se ženou Lišák odloží noviny a zhltá z talíře snídani způsobem šelmy, načež ji způsobně zapije kávou z šálku). Jediný předobraz, který vytane na mysli, je snímek Batman se vrací, který nevypráví o lidech ve zvířecích kostýmech, ale o zvířatech, která se marně snaží být lidmi. V Lišákovi sice na povrchu působí všichni jako alegorické postavy z bajek (tedy lidé ve zvířecí podobě), jenže ve skutečnosti zvířaty jsou, jak ukazuje nejlépe chvíle, kdy se Lišáka jeho žena ptá, proč se opět pustil do kradení kuřat a nemyslel na rodinu a na nebezpečí, které to přinese. Odpověď „protože jsem divoká šelma“ činí z banálně začínající scény klíčový moment. Jestliže i jiní andersonovští hrdinové obhajují právo na to být jiný – nedospělý, samotářský, podivínský –, zde se setkáváme s jinakostí velmi radikální. Zdánlivě prostá konstatace „jsem divoká šelma“ ukazuje na možnost dosti odlišných etických měřítek pro posuzování představovaného chování; směrem k přirozenosti, která není lidská.
A pan Lišák se od ostatních zvířat liší ještě tím, že je fantastický. Jde o blíže nespecifikovanou vlastnost, ale v zásadě platí, že Lišákovi jde vše, na co sáhne, a ještě u toho vypadá úžasně. Jestliže u Leoneho byly tyto momenty zdůrazňující styl nad logikou jedním z aspektů, skrze něž se ironicky vymezoval proti westernovým klišé, tady se hraje trochu odlišná hra. Svět snímku Hodný, zlý a ošklivý se dělí na „ty, co mají kvér, a na ty, co kopou“. A Eastwoodova postava má vždy po ruce spásnou hlášku či kvér. Wes Anderson ovšem kope za ty, co kopou. Jsou to právě zvířata žijící v norách, v podzemí, která se doslova vyhrabou ze všech problémů, byť proti nim stojí trojice drsných, po zuby ozbrojených farmářů. Nevítězí proto, že tak velí žánrové konvence, ani proto, že jsou to kladné postavy. Jsou prostě jiná. Naše sympatie mají díky tomu, že se chovají dle vlastní přirozenosti (byť by k ní patřilo cupovat cizí kuřata na cucky), i díky tomu, že přijímají vzájemnou mezidruhovou jinakost a navzájem se respektují.
Právě zobrazováním opravdové jinakosti je opodstatněný i „divoký“ styl snímku – počínaje animací, jež kombinuje stop-motion s realističností a konče bláznivými prvky patřícími do světa videoher či do oblastí mimo logiku. Zvířatům není nic svaté, a proto jsou fajn, ale proto také zůstanou těmi, co kopou. Svět ale potřebuje i takové tvory. A jak dokazuje Andersonův Fantastický pan Lišák: i kopat může být chic.