V dobré tradici unreal TV / Hrdinové
Potěšující zprávou pro českého televizního diváka může být fakt, že se stále zkracuje doba mezi zámořskou premiérou těch nejúspěšnějších seriálů a jejich uvedením na tuzemských obrazovkách. U seriálu s tak silným diváckým ohlasem, jakým jsou Hrdinové, je roční prodleva příjemným překvapením. O tom, že jsou skutečně televizní událostí, svědčí i to, že jsou podle statistik serveru TorrentFreak suverénně (ilegálně) nejstahovanějším pořadem poslední doby. Když se pokusíme zformulovat možné příčiny tohoto úspěchu, může se vše zdát až banálně jednoduché. V televizním průmyslu je samozřejmě úspěch vždy do velké míry nahodilý a žádný zaručený recept navzdory názorům odpůrců televize nikdy neexistoval, přesto lze některé podobnosti Hrdinů s předešlými úspěšnými seriály označit za minimálně vybízející k úvaze.
Hrdinové jsou v pořadí dalším seriálem, který intenzivně pracuje s individuální i společenskou paranoiou z globálního nebezpečí a blížící se apokalypsy, zacílené na západní kulturu a její hodnoty (což lze vnímat v návaznosti na tzv. post 9/11 trauma). Součástí této paranoie je i nejistota samotných aktérů, jakou roli vlastně ve hře o osud světa hrají, nejistota, zda jejich akty vedou k záchraně či zkáze, a především uvědomění, že nakonec nepůjde o individuální hrdinství, ale o schopnost semknout se ve společném boji za stejný cíl. Tento motiv globální zodpovědnosti, která překračuje etnika, hranice, politické názory i osobní zájmy, je zcela zásadním tématem současné politické agendy. A hraje zásadní roli i v současné atmosféře paranoie definované ekologickými hrozbami budoucnosti, které se týkají činnosti nadnárodních koncernů stejně jako každého řidiče či paliče plastových lahví.
Navzdory svým abnormálním schopnostem navazují hrdinové úzký vztah s běžným divákem i díky tomu, že se jedná o „prosté typy z lidu“, které své schopnosti získané navzdory své vůli začínají zjišťovat a nakládají s nimi nejdříve značně neobratně. Tento poněkud moralizující obsah apelující na zodpovědnost je naštěstí pro seriál zaobalen do komiksového žánru, jehož nejpopulárnější formy se obecně pohybují na hranici spasitelského patosu a toto moralizování uvádějí do přiměřeného kontextu. Z tradice komiksu vychází samotná konstrukce hrdinů vládnoucích nadpřirozenými schopnostmi, jednou z postav je přímo malíř komiksů. To, že v rámci jím malovaných komiksů obdrží hrdinové své zásadní úkoly („Zachraň roztleskávačku, zachráníš svět!“), vede diváky k vnímání celého fikčního seriálového světa v intencích komiksových příběhů. Na komiksovou estetiku odkazuje i grafika titulků, obligátní „to be continued“ na konci dílu, a dokonce i umístění překladu dialogů japonských postav se objevuje po vzoru komiksových bublin v prostoru.
Oproti tradici tištěného „superhrdinského“ komiksu zapojují Hrdinové velké množství hlavních postav, přičemž většina z nich má ve svých abnormálních schopnostech opěrné body v historii komiksu (Claire/Wolverine, Nicky/Hulk, Peter Petrelli/Rouge atd.). V nasazení většího množství hlavních aktérů, kteří zaujímají v příběhu rovnocennou důležitost, seriál příkladně následuje Ztracené, kteří formu kolektivního televizního hrdiny zásadně inovovali.
U modelu vyprávění vycházejícího ze zapojení více než desítky hlavních postav, u nichž divák postupně odkrývá jejich skutečné schopnosti, mikrohistorie, motivace a identity, bychom zřejmě očekávali pozvolné naplňování výsledného mozaikovitého tvaru. Dynamiku celému příběhu ale dává prvek, který pro televizní dramatiku v poslední době nejvíce zviditelnil seriál 24 hodin: časově vymezený úkol, tzv. deadline, kterým je v tomto případě apokalyptická vize malíře Izáka, kterou musí hrdinové odvrátit, respektive nezpůsobit.
Tvůrci seriálu tedy vzali ověřené postupy a je jen škoda, že řada nápadů se do výsledné podoby seriálu nedostala. Autor seriálu Tim Kring původně plánoval pojmout kolektivního hrdinu jako neustále se proměňující otevřenou strukturu, která se bude průběžně měnit, ale silná vazba diváků na postavy jeho uvažování nasměrovala do více tradičních vod. Bohužel doposud nebyl z důvodu scenáristické stávky realizován ani jiný poměrně odvážný krok – souběžné vysílání spin-off série Heroes: Origins, představující nové postavy, z nichž by diváci měli vybrat ty, které se připojí k hrdinům mateřských Hrdinů.
Hrdiny můžeme také zařadit do nové a stále sílící skupiny televizních dramat, pro které Rhonda Wilcoxová uplatňuje nově vymezenou žánrovou kategorii nazvanou „unreal tv“. Do ní řadí seriály, které pracují se sebereflexními postupy, uvědomělou žánrovou hybridizací a zapojují nereálné prvky ve snaze obohatit příběh o skryté vrstvy nesoucí symbolické významy, tedy symbolicky reprezentovat důležitá společenská témata. Kořeny žánru nachází už v 60. letech v seriálu Twilight Zone, který uděloval společenské lekce (jako důsledky mccarthismu či konzumerismu), z u nás uvedených seriálů pak Wilcoxová zmiňuje třeba Akta X, z jejichž mnohých vícevrstevných motivů můžeme jmenovat průběžně se objevující postavu „kouřícího muže“, který symbolicky přenáší potřebu urputného hledání utajované pravdy na každodenní praktiky průmyslových korporací. Vzhledem ke své konstrukci se často seriály spadající do „unreal tv“ zaobírají tématem poznání, nejasností identity, hledáním pravdy a vztahem zdání vs. realita. Definice žánru „unreal tv“ je přes své rozšíření možná trochu neurčitá, zmínka o něm nás ale minimálně vede k uvědomění si jednoho ze sílících trendů současné televizní kultury. Populární televize stále více počítá s divákem schopným chápat dvojí kódování, vnímavým k sebereflexním textům a vědomým si souvislostí populární kultury.