Editorial č.58 / Záběry ze zákulisí výroby image
Se zvyšujícím se počtem hraných a také dokumentárních (reklamních) filmů o filmu, případně televizních reality show si stále více uvykáme na pohledy do zákulisí. Prolínání, rušení či jiné relativizování hranic mezi tím, co je oficiální scéna-jeviště a tím, co je za scénou (štáb, šatny a podobně), vede v důsledku jak k posilování jevu všeobecné obscénnosti (ukazování toho, co nemá být vidět), tak k hlubšímu pochopení mechanismů, pomocí nichž je konstruována filmová (mediální) iluze.
Při důkladném studiu obsahu digitálních nosičů s filmy často zjišťujeme, že výsledný čistý produkt (hraný film, jenž se snaží maskovat svou iluzivnost vtahováním do příběhu) může být tím nejméně zajímavým objektem. Někdy se i zdá, že tzv. bonusy nejsou žádným přídavkem, ale že nám hollywoodská kinematografie chce hlavně faktograficky vyprávět o svém technickém zázemí. Mnohé diváky dnes možná mnohem víc fascinuje pohled na „staveniště“ než hotovou stavbu. Technicky náročná díla ve stádiu zrodu bývají ovšem z velké části zbavená lidského elementu, přesněji herců, kteří si udělají něco málo na začátku a pak bývají dosazeni do obrazu až jako poslední. Tento trend odlidšťování kinematografie, snahy o plně digitální náhražky živých herců, počítačová vzkříšení mrtvých hvězd apod., jsou ovšem z druhé strany vyvažovány tím, kolik vzniká čistě „hereckých filmů“ či jak jsou do rolí v komiksových filmech plných speciálních efektů obsazováni stále více charakterní herci. Byl to přitom právě dřívější důraz na „silné herectví“, který do Hollywoodu přinesl fenomén pohledu do zákulisí. „Výroba hvězd“ byla dávno před výrobou triků hlavní atrakcí.
O tom, že ve filmu hraje někdo výjimečný, nás ubezpečovaly nejenom články a rozhovory v tisku, ale přímo jednotlivé, klíčové dějové scény ve filmech, které ukazovaly šíři hereckého rejstříku a hlavně momenty „rozehrávání se“: vklouzávání do role, zkoušení si různých identit, reakcí, hlasových poloh atd. Takto se proslavili hlavně absolventi Actor's Studia, James Dean a Marlon Brando, po nich například Al Pacino nebo Robert De Niro. Proslulá je například „putovní scéna“ rozhovoru se sebou samým před zrcadlem: Brando ve snímku V přístavu, De Niro v Zuřícím býkovi či Taxikáři, z poslední doby Mark Wahlbergh v Hřísném Boogie či Edward Norton ve 25. hodině. Desítky realisticky vyhlížejících snímků tematizujících obyčejné lidské problémy v sobě obsahují výjevy přihlížejícího publika či „poroty“, kdy se herec symbolicky dožaduje, abychom ohodnotili jeho výkon – odtud ono recenzentské klišé s „hereckým koncertem“.
Zábavné spojení trendu z making of dokumentů tematizujících techniku a upozorňování na herectví nabízí nedávný komiks Iron Man. Ve filmu za 180 milionů dolarů hraje ústřední roli jeden z předních, zapomenutých, „zkažených“ a navrátivších se talentů, Robert Downey Jr. Ten do poněkud umělého a psychologicky strnulého žánru vnáší vítané odlehčení a naprostou většinu filmu sledujeme, jak si Downey okázale pohrává s rolí floutka, který si ovšem zároveň buduje novou identitu superhrdiny. Sekvence s výrobou kostýmů a jejich prvními nedokonalými zkouškami naostro jsou součástí všech superhrdinských komiksů. U Iron Mana ovšem zabírají naprostou většinu stopáže, navíc se v nich různě odkazuje k jedné z Downeyho předchozích slavných, neakčních, čistě charakterních rolí – Charliemu Chaplinovi, který se v důležité části životopisného filmu stával Tulákem tím, že si zkoušel různé rekvizity a masky. Iron Man tak tematizuje Downeyho mediální image (vtipkující zhýralec), herecké chameleónství (těžce prožívané prozření a obrácení, které musí maskovat před okolím) i souboj a postupně navázaný dialog herce s moderní technologií, kdy se tělo nakonec „oblékne“ do brnění z pixelů. Právě díky této složité přípravě a zvrstvenosti různých identit, které před námi Downey rozehrává, je umožněn přechod k hrdinovi, jemuž není vidět do tváře. Pohledy do zákulisí z making of dokumentů v nás vyvolávají trochu falešný dojem, že vidíme herce bez masek, ačkoli jde jen o další vrstvu iluze a formu propagace. Filmy jako Iron Man navíc zužitkovávají mediální legendu táhnoucí se s hercem, zvyšují dojem realističnosti, ale ve svém důsledku vedou k tomu, že snadněji přijmeme dehumanizaci hrdiny.