Prázdninový editorial č.53
Mé srpnové filmové zážitky nebyly příliš valné, pominu-li Hitchcocka reprízovaného v televizi a mile infantilní zábavnost Transformers vyvolávajících ve mně svou strojovou funkčností jak radostný údiv, tak i lehké mrazení z takové precizní vypočítavosti efektů (nejen speciálních). Největší cinefilní naděje jsem vkládala do výletu do Paříže, která mi díky svým mnohačetným kinům a distribuci zahrnující ve srovnání s námi nepoměrně širší nabídku filmů takřka vždy umožňuje zažít jakýsi soukromý filmový festival doplňující mi prázdná místa na mapě současné kinematografie.
Snad to byl nějaký podivně prázdný kinařský týden, kdy jsem se do Paříže vydala, nebo se letos co do filmové nabídky tak vytáhly Febio i Vary a já už vše „důležité” viděla, ale ani během oné nedávná pařížské dovolené jsem neměla štěstí na nějaké mimořádné filmové události. Výjimka se našla jen jedna, jíž chci proto věnovat tento editorial – konečně se mi podařilo zhlédnout dokument Ou git votre sourire enfoui? (Kde je ukryt váš tajný úsměv?, 2001) o filmařské dvojici Jean-Marie Straub a Daniele Huilletová od jednoho z nejtalentovanějších současných režisérů, Portugalce Pedra Costy. Tento film o manželské a zároveň tvůrčí dvojici, která se svými strohými, modernistickými díly výrazně zapsala do dějin kinematografie, se skoro celý odehrává v malé, sešeřelé místnosti střižny, osvětlované často jen světlem pronikajícím dveřmi otevřenými na chodbu a obrazem na střihačském stole. Strauba a Huilletovou vidíme leckdy jen ve stínu anebo zezadu, odkud je pozorujeme, jak spolu diskutují při stříhání svého filmu Sicilia!. Všechna pozornost v tomto šerosvitném, intimním, koncentrovaném díle je zaměřena na proces tvorby a zároveň na vztah dvou lidí, kteří spolu léta žijí a pracují. Na rozdíl od jiných filmů o režisérech, které jsem kdy viděla, zde můžeme přímo na vlastní oči vidět (a uši slyšet), jakým způsobem vznikají jejich snímky, jaké myšlení a jaká estetika je vedou při tvorbě. Výjimečnost použitého postupu spočívá v tom, že oproti snímkům, kde nějaký tvůrce jen odpovídá na otázky dokumentaristy, sedě někde na zahradě svého domu apod., zde je nám umožněno tiše se podílet přímo na samotné filmové práci, proniknout v nebývalé detailnosti a konkrétnosti do procesu tvorby a na druhou stranu i do obecného uvažování o umění, do kterého se dvojice pouští při práci. Spolu s tím se přitom ve snímku odkrývá i něžně dramatická linie vzájemného vztahu páru, v němž mnohomluvný, neposedný Straub občas mlčenlivější a soustředěnější Huilletovou jaksi ruší od práce („mlč už!” vynadá mu občas), ale přitom se v každém okamžiku respektují, navzájem poslouchají a doplňují. Costův snímek je ve výsledku ojediněle intenzivní lekce o kinematografii, jeden z nejhlubších a nejradostnějších filmů o filmu, co byl kdy natočen.