Zamilovaný Grenouille / Parfém: Příběh vraha
Malba holandského mistra 17. století Adriaena Brouwera nazvaná Čich (Nepříjemné otcovské povinnosti) zobrazuje otce, který utírá zadnici batoleti a výmluvně přitom krčí nos. V 60. letech byly v kinosálech vybavených systémem Smell-O-Vision rozstřikovány vůně (či zápach) doprovázející dění na plátně a v roce 1981 čichali diváci během promítání Watersova filmu Polyester k odorizovaným (leckdy velice zapáchajícím) papírkům. V novém filmu režiséra Toma Tykwera Parfém: Příběh vraha jsou čichové vjemy hybnou silou příběhu. Jeho antihrdina Jean-Baptiste Grenouille, jenž "patřil k nejgeniálnějším a zároveň nejnestvůrnějším postavám" 18. století, upadl v zapomnění právě proto, že se "jeho génius a jeho jedinečná ctižádost omezovaly na oblast, která nezanechává v dějinách nižádné stopy: na prchavou říši pachů".
Žánrová persifláž (prolnutí německého vývojového románu, románu umělce a kriminálního románu), nesčetné odkazy a parafráze napříč (především) německou a francouzskou literární tradicí, hravost jazyka, ironický odstup "moderního" vypravěče i thrillerové motivy činí stejnojmennou předlohu Patricka Süskinda komplexním metatextem a vedle Grassova Plechového bubínku důležitým německým příspěvkem literární postmoderně. Süskind dlouho odmítal poskytnout práva na zfilmování románu s odůvodněním, že mu připadá nezfilmovatelný; ačkoli zápletka využívá série bizarních vražd krásných dívek a atraktivního přiblížení zaniklých řemesel "smradlavého" století rozumu, je román založen nikoli na vyprávění příběhu či vnitřním prožitku postav, ale na popisu jevů a dvojlomné konfrontaci pudů (smyslů)animality ztělesněné (nejen) hlavním hrdinou a racionálního (vědeckého) realistického přístupu ostatních postav i vypravěče. V centru mnohovrstevnaté myšlenkové mozaiky stojí génius-zločinec, jeho neobvyklé čichové nadání i vlastní pachová méněcennost a paradoxní cíl jeho snažení – touha být zároveň "stejný jako ostatní" i "jedinečný".
Producent Bernd Eichinger přizval ke zpracování Parfému osvědčeného adaptátora postmoderní literatury Andrewa Birkina (Ecovo Jméno růže pro Jeana-Jacquese Annauda a McEwanova Betonová zahrada v režii vlastní). Scénář (nutně) oprostil předlohu od některých epizod i větší části intertextuálních konotací a stylistických proměn a upřednostnil kriminální zápletku, Grenouillovi (minimalisticky živočišný Ben Whishaw) postavil do cesty (téměř) rovnocenného protivníka Richise (herecký standard Alana Rickmana), který se obává o osud své rusovlasé dcery Laury (Rachel Hurd-Woodová), dívky s – bohužel – nejsvůdnější a nejnevinnější vonnou aurou.
Příběh nelidské (nadlidsky nadané) "stvůry" odkazuje ke Grassovu a Schlöndorffovu Plechovému bubínku, motiv génia-umělce smyslu evokuje Joffého Vatela a v některých motivech Shafferova a Formanova Amadea (především salierovská pozice parfumérského mistra Baldiniho – "vžívající se" Dustin Hoffman – vůči talentovanému primitivovi Grenouillovi). Vytříbená – dalo by se říci sběratelská – Grenouillova čichová vášeň i bezcitnost jeho konání zase připomenou Fincherův thriller Sedm či (zvráceným milostným "vztahem") Fowlesova a Wylerova Sběratele. Hlavním motivem filmu se však stal právě "svět vůní" a "pekelný smrad" světa, v němž Grenouille tvoří své veledílo.
Vytvoření "pachové podívané" bylo svěřeno Tomu Tykwerovi, "zázračnému dítěti" současné německé kinematografie, autorovi osudového dramatu Zimní spáči, rytmické berlínské mozaiky Lola běží o život, mystické romance Princezna a bojovník a meditativní love story Nebe.
Stejně jako ve svých předchozích filmech i tady využil Tykwer k nastolení "olfaktorického" filmového světa především barev, rytmu, záběrování a hudby, nově pak "realistické" historické stylizace. Nos nahrazuje Grenouillovi lidsky nedokonalé oči, čich je jako "zrak" představen i ve filmu. Komunikace hlavního hrdiny s předměty, které ho čichově zaujaly, je znázorněna figurou "pohled-protipohled", detail nosu nahrazuje obvyklý "pohled na pohled hrdinových očí". Ve scéně jednoho z prvních "čichových výletů" rozkrývá Grenouille traviny a kameny na břehu řeky a proniká pod vodní hladinu až k ropuše, která schraňuje svá vajíčka. Hrdina (jehož jméno znamená ve francouzštině žábu) se tím uzavírá do takřka autistického kruhu, z něhož vystoupí až v samotném závěru.
To samo o sobě by však nestačilo: bylo třeba vytvořit komplexní, čichovými vjemy hýřící kulisu předindustriálního 18. století, naplnit Grenouillův svět odpovídajícím množstvím pachových (pro diváka audiovizuálních) podnětů. Zatímco hudba (opět zkomponovaná triem Tykwer, Klimek, Heil) využívá jednoho ústředního éterického motivu obklopeného dalšími nástroji a melodiemi, jako nejvzácnější esenci parfému doplňuje dvanáct vedlejších ingrediencí, vizuální zpodobnění pachů je mnohem bohatší, ačkoli v zásadě triviální. Stylizace historické epochy (zejména v pařížské části příběhu) se poučila z technik i "nízkých" žánrových motivů holandských mistrů 17. století, tzv. malých Holanďanů, mimo jiné malířů často obskurních, avšak barevně a kompozičně precizních zátiší. Tento přístup dodává sice filmu zdání "historické věrohodnosti", ve vyvolání dojmu vůně je však úspěšný méně. Explicitní záběry trhaných vnitřností zvířat, masa prolezlého červy či mrtvých ryb dokáží vyvolat pocit hnusu, a tedy snad i "smradu" (vzpomeňme na americké "buranské horory" nebo německý Nekromantik Jörga Buttgereita), s vyvoláním libých, či dokonce nadzemsky krásných vůní film zápolí marně: zůstává "pouze" audiovizuální, mainstreamová, barevně i kompozičně vytříbená krása kamery Franka Griebeho a podmanivé rytmizování sledu záběrů.
Inspirace "nízkými" tradicemi nizozemského malířství odpovídá sociálnímu a tematickému koloritu Tykwerových předchozích filmů (promísením "vysokých" a mystických motivů s "populárními" žánrovými prvky, outsiderským společenským zařazením postav i určením filmů pro "širokou diváckou obec"). Nosným tématem dosud všech Tykwerových filmů bylo zobrazení lásky jako nadpozemského, vše překonávajícího citu. Zatímco v předloze žije Grenouille "proti lásce", ve filmu se láska jako motiv výrazně akcentuje. Nejenže jsou takřka všechny vedlejší postavy zasazeny do pozitivně vnímaných mezilidských vazeb (lásky manželské, milenecké, otcovské), Grenouille sám tu prožívá imaginární, zvnitřněný vztah-lásku ke své první oběti. Osamělost antihrdiny ústí v jeho hořké "vítězství" v bakchanální scéně, v triumf lásky před Grenouillem a kvůli němu, a přeci bez něho. Zde se film opět (jako v první hodině) "rozvoní" nevyzpytatelným, jedovatým, a přeci opojným "pachem". A kdyby tuto pachuť na podstatnou třetinu filmu nevystřídal neškodný extrakt barevné kostýmní podívané, mohl Tykwerův Parfém obsahovat onen "jemně pastózní vonný proud", který by se "třpytil v tisíci barvách, a přesto vázal každou barvu a už se nepřerušoval".