Herectví v seriálu 24 hodin

1. 10. 2006 / Patrk Höschl
zoom

Seriál 24 hodin je zajímavý neobvyklým herectvím téměř všech zúčastněných postav. Jelikož mne tento seriál provokoval k mnoha úvahám nad seriály obecně, pokusím se v následujícím textu rozebrat zákonitosti seriálové formě vlastní a možné příčiny určující herecký projev a jeho působení na diváka. Formát seriálu 24 hodin je zajímavý i rozsahem, na kterém se herecké postavy prezentují; každá série čítá 24 padesátiminutových dílů, při pěti sériích se jedná o téměř pět dnů dlouhý záznam. Zvláštní pozornost budu věnovat herectví a charakteru hlavních postav páté série, protagonisty a antagonisty.)/1 Pro příklady, charakteristiku či příměry zmíním jiné, v povědomí více "kodifikované" herce (Jack Nicholson) a seriály (Columbo).

O seriálu 24 hodin

Seriál je natočen konzervativně, bez výrazného formálního experimentu/2 – všechny postavy jsou hrány a prezentovány tak, aby působily věrohodně. Celkový styl seriálu splňuje předpoklady pro vysílání v televizích napříč Spojenými státy, což také ovlivňuje režijní přístup a filmovou prezentaci lidských bytostí.../3

Každá série představuje 24 po sobě následujících hodin, každá epizoda představuje jednu hodinu. Hrdinové jsou příslušníci protiteroristické jednotky a vždy se musí vypořádat s náhlou krizí mezinárodního významu (v ohrožení bývají zpravidla miliony lidských životů). Příběh se odvíjí především v překvapivých zvratech, divák spolu s hlavním hrdinou zjišťuje, že nevinní jsou vinní a z podezřelých se stávají spojenci. Ke konci série většinou dojde k odhalení natolik rozsáhlého spiknutí, že se hlavní hrdina, který by měl být po zásluze vyznamenán, stává "nepohodlným". Seriál hraje hru s divákem, vede jej, aby předpokládal jiný vývoj děje, než jakým bude v dalších dílech překvapen. Je účelově sváděn falešnými stopami, aby zjišťoval, že nic není "ve skutečnosti" takové, jaké se na první pohled jeví. Především je divák maten ohledně toho, která postava je kladná, či záporná (kteréžto měřítko do značné míry diktuje postava hlavní; ta jako téměř jediná zůstává za všech okolností kladná). Tato hra s divákem vyžaduje zvolení zvláštního přístupu k herecké akci, k jejímu snímání a prezentování.

Herectví a scénář v seriálu 24 hodin

Jack Nicholson ztvárnil postavu šíleného otce (spisovatele) hoteliéra ve filmu The Shining. Film je milovaný fanoušky Nicholsona i Kubricka, přesto byl prý Stephen King, autor předlohy, filmem zklamán/4 právě kvůli herectví Jacka Nicholsona. Je na něm totiž prý od začátku vidět, že jeho postava je vraždící psychopat, zatímco King si prý dal v předloze nejvíce záležet na psychologicky propracované proměně milujícího otce ve vraha. Pravdou je, že Jack Nicholson je snímán a prezentován jako potměšilý chlapík, jehož divoké úsměvy (jehož hraní) od začátku vražedné běsnění slibují – divák je hltá a čeká, kdy a jak to přijde. Platí zde, že:

  • 1. Jack Nicholson byl vybrán právě s vědomím, že je perfektní pro roli šílence.
  • 2. Jack Nicholson věděl, že jím jeho postava je a podle toho ji hraje.

Seriál 24 hodin pochopitelně rozjíždí děj se zápornými postavami, které jsou od počátku jednoznačně identifikovatelné a na scénu jsou přiváděny bezelstně (prototypičtí teroristé, vrazi, mafiáni atd.). To, co však tvoří nejnapínavější složku seriálu (tedy to, co nutí diváka sledovat další díly) není jejich dopadání, ale odhalování širších spiknutí, jehož jsou tyto ploché (znakové) figurky pouhými nástroji. Tento proces s sebou nese mnoho proměn v diváckém chápání řady postav – podezřelí se očišťují, domnělí viníci jsou osvobozováni a z dosavadních kladných postav se stávají zkažení a lstiví antagonisté. Aby byla hra s divákem pokud možno vítězná pro seriál, nedává divákovi žádné indicie, že záporní nebudou záporní a kladní nejsou kladní. Naopak ho úmyslně klame. Když se například mluví o možném zrádci v řadách tajných agentů, kamera obvykle zabere nervózní nebo potměšilý obličej jednoho z nich. Divák, který je na tento filmový postup zvyklý z jiných žánrových filmů, začíná podezírat pravě snímanou postavu jen pro to, aby se o několik dílů později dozvěděl, že podezřelý agent byl ve skutečnosti ten nejméně zkažený...

Žádný z herců v seriálu 24 hodin není tak osobitý a autorský jako Jack Nicholson v The Shining. Žádný herec nedostává takový prostor pro velkolepé sólo. Dokud si máme myslet, že antagonista je pozitivní, nejen že jej kamera snímá a vsazuje do kontextu, kde na nás jeho činy pozitivně působí, ale on či ona i velice pozitivně hraje. Aby tvůrci takového herectví docílili, nechávají herce před natáčením číst vždy pouze:

  • 1. Neúplnou minulost svých postav. (Pokud se mají jevit pozitivně, tak zcenzurují jejich temnější "životopis".)
  • 2. Scénář pouze dvou epizod, té která se právě natáčí a následující.

Proto působí jejich domnělé kladné a domnělé záporné projevy tak samozřejmě, do jejich herectví se nepromítá tvůrčí gesto, které by s vědomím celé své dramatické postavy vneslo stopové množství její skutečné agendy, a mohlo tím v divácích vzbudit (byť zábavné a zajímavé) podezření. Herci, kteří po dlouhou dobu nevědomky hrají vysoce postavené antagonisty (neboť na "veliké ryby" vždy dochází až ke konci seriálu) tak svým postavám odepřou "záporácký šarm", kterým dobří antagonisté vždy oplývají, neboť herci svou postavu dlouho sami vnímají skutečně jako pozitivní. Divák, účelně orientovaný na klamné fasety takové postavy, ji tedy dočasně vnímá jako nepříliš dramaticky zajímavou. Naopak je tomu u podezřelých, kteří na sebe úlohu tajemných, tedy dramaticky zajímavých antagonistů dočasně berou – po svém očištění většinou ustupují do nezajímavého pozadí kladných postav, které v různých situacích sekundují hlavnímu hrdinovi. Teprve když se herci sami dočtou ve scénáři, kdo jejich postavy doopravdy jsou, a stejné tajemství je tedy v následujících epizodách prozrazeno i divákovi, smějí herci antagonistů rozvinout temnou, před nimi samými skrývanou stránku svých postav. Nová a úplná záporná postava, která se v ten moment zrodí, je nyní ve své zápornosti podporována i kamerou, odpovídajícím hudebním doprovodem a střihem.

Herectví a snímání vedlejších postav

Herectví většiny vedlejších postav v seriálu bych charakterizoval jako uměřené. Chybí zde divadelní přemrštěnost, která je symptomatická pro krátkou hereckou přípravu doprovázející rychlé natáčení televizních seriálů. Celková souhra všech postav, tak jak rychle přicházejí a odcházejí ze záběru, působí pokud možno "suše", stroze, tedy přirozeně. Je to dáno tím, že vedlejší postavy mají v rychlém vyprávění minimum času, je jich hodně a divák se v nich přesto musí orientovat. Proto každá vedlejší postava dělá před kamerou jen svou práci, to k čemu je určená svým postavením, svým zaměstnáním. Divák zkrátka sleduje pracovní rutinu vedlejších postav, kterou dramatická zápletka nabourává, ovšem neodbourává. Vedlejší postavy, které přežijí veliká dramata jedné série, vstupují do druhé jako ti samí, nepříliš změnění lidé. Nikdo neříká víc, než co je pro danou situaci nezbytné, dialogy bývají krátké, nejsou zanášeny žádnými přebytečnými informacemi (tedy ničím, co by zvlášť rozvíjelo psychologickou hloubku dramatických postav, nebo diváka "vedlo k zamyšlení", nebo ho samoúčelně pobavilo). Tento způsob konverzace vytváří konstantní dojem spěchu, časové tísně a tenze, která obvykle provází závažnou situaci (krizi). Dalšími formálními "stresory", které atmosféru kvapu pomáhají vytvářet, jsou například ozvučené digitální hodiny, které mezi zatmívačkami tlukotem odbíjí rychle se krátící čas, nebo polyekran, který ukazuje, co paralelně dělají antagonisté (jsou vždy o něco napřed) a protagonisté. Divák, který na tuto tenzi přistoupí, pak přijímá hereckou akci jinak – mnohdy paradoxně ocení herecký minimalismus před větším autorským rozmachem, ocení herectví, které odpovídá předestřené situaci a nestrhává na sebe pozornost. Herci tak vyjadřují drobnou mimikou obličeje to, co by se dalo v klidnějším tempu vyjádřit slovy, gesty, doplňkovou činností... a divák tyto herecké jemnosti, je-li na ně zaujetím pro děj naladěn, vnímá jako důležité, tudíž si jich, oproti filmům stejného žánru, i víc užívá. Jelikož se s danou postavou uvidí během délky seriálu ještě mnohokrát, musí být arzenál hercovy mimiky široký, aby svou postavu nezkarikoval stereotypem a dokázal vyjádřit duševní hnutí postavy v rozličných situacích.

Snaha o realističnost herectví vedlejších postav je podporována také kamerou – většina všech záběrů je filmována z úrovně lidských očí. Kamera hodně využívá steady-cam, proto se divák pohybuje většinou děje jako jedna ze zúčastněných postav. V prostředí, kde lidé obyčejně sedí (centrála tajné služby, politická linie příběhu) kamera často setrvává na místě, čímž simuluje pomyslného (sedícího) svědka. Hloubka ostrosti zaostřuje z předních plánů do prostředních a do zadních. Všechny předměty nebo postavy, které jsou jejímu pohledu v cestě, pak zůstávají rozostřené v popředí, což především posiluje dojem autenticity, ale také vytváří dojem špehování či odposlouchávání postav a dojem "osobní účasti" v rozhovoru.

Antagonista vs. protagonista

Zaměřím se nyní konkrétně na herectví dvou stěžejních postav páté série. Na hlavního hrdinu, Jacka Bauera, kterého hraje Kiefer Sutherland, a na vysoce postaveného a nejdůležitějšího antagonistu – zlého amerického prezidenta Charlese Logana, kterého zahrál Gregory Itzin.

Protagonista

Hlavní hrdina a jeho způsob jednání jsou nejstabilnější jistotou seriálu (tak jako v seriálu Columbo s jistotou víme, že Columbo nebude v žádném díle chybět a že bude od samého začátku trápit mazaného vraha všetečnými otázkami a osobitými vrtochy, dokud nedokáže jeho vinu). Kvůli této jistotě je divák ochoten sledovat každý následující díl, ačkoli je programově frustrován neustálými zlomy a převraty v ději. Jack Bauer vždy jedná správně a vždy učiní spravedlnosti zadost. Neotřesitelná jistota diváka tedy spočívá v tom, že postava Jacka Bauera je 100% pozitivní a na rozdíl od ostatních postav na 99% nesmrtelná)./5 Herec Kiefer Sutherland je navíc v titulcích uveřejněn jako "co-executive producer" a později i "executive producer", tedy lze předpokládat, že smí mluvit do zacházení se svou psanou postavou, což diváckou jistotu ještě více posiluje.

Neomylnost hlavního hrdiny má své logické zdůvodnění: jelikož každá série představuje velmi napjatou krizi, ve které "hraje roli" každá vteřina, divák by musel být zvlášť motivován, aby hlavnímu hrdinovi odpustil omyl, který by přiblížil katastrofu anebo zdržel/6 prudké tempo děje konáním, které by se jevilo jako zbytečné. Představa, že si hlavní hrdina vlastním omylem hodí klacky pod nohy a ztratí například dvě hodiny cenného času, by oslabila pozice antagonistů (nebyli by zapotřebí). Dále by v příběhu pojatém nanejvýš vážně (v sázce jsou životy amerických občanů/diváků) působila tak absurdně, že by od základů změnila charakter seriálu. Otřesení diváckých jistot by znamenalo hazard s přízní dosavadních diváků – risk, který by v současné době pravděpodobně žádný producent nepodstoupil.

Předpokládejme, že by se v jednom dílu seriálu Columbo detektivovi nepodařilo dopadnout skutečného vraha... Columbova osobitá metoda, jistota, kterou divák od sledování očekává a kterou si při sledování užívá, by selhala. Každý další viník by měl nyní potenciální šanci vyrovnat se detektivovi. Kolik Columbových fanoušků by se s takovou změnou spokojilo?)

Hlavní hrdina nesmí chybovat, aby nebrzdil dynamiku seriálu. Je však nutné všechny výše zmíněné a očividné atributy hlavního hrdiny vykompenzovat slabostmi a selháními, ztlumit příliš jasně zářící auru kladného hrdiny, aby se z něj nestal charakter příliš jednovrstvý nebo neuvěřitelný. (Jako hrdinové z odpoledních sci-fi seriálů pro děti – Superman, Herkules, David Hasselhof z Pobřežní hlídky a jiné postavy, jimž neomylnost nelze než z principu odpustit, ale rozhodně je samotné divák nebere vážně.) Postava Jacka Bauera je tedy napsána tak, aby měla celou řadu poklesků, které divákovi umožní zachovat k "neomylnému" sympatie a odpustit mu, že je (nehorázně) pozitivní./7

Kompenzacemi křiklavých pozitivních atributů Bauerova charakteru jsou:

  • - Drogové problémy (které ovšem překonal svou vůlí a léčbou).
  • - Problémy s kolegy na pracovišti.
  • - Problémy citové, je vdovec, stále mu uniká láska, ačkoli se vždy zdá být na dosah.
  • - Pokažený vztah s dcerou.
  • - Časté protiprávní jednání, dokonce zneužívání policie a dočasná spojenectví s kriminálníky, aby dosáhl "vyššího cíle".
  • - Brutalita a niilosrdné zacházení se zápornými postavami. Klamání a lži (nasměrované pouze k záporným postavám), nehumánní metody výslechu...
  • - Racionální, ovši nekorektní ochota obětovat menší množství nevinných oproti většímu.
  • - Žití na okraji společnosti (jako dělník, jako body-guard, život pod falešnou identitou).
  • - Žití na útěku před čínskou rozvědkou, kvůli vraždě čínského velvyslance (zločin, od něhož se nebyl schopný očistit, ač jej nespáchal).
  • - Není odměňován. Za své úspěchy většinou sklízí jen nepochopení od většiny autorit.
  • - Přijímá trpitelskou úlohu (bývá mučen a vydírán svými protivníky, a pokud je křivě obviněn, pak i vlastními kolegy).

Uvážíme-li čas, který hlavní seriálové roli musí herec věnovat (počítaje i čas vysílání, kdy herec přijímá zpětnou vazbu od diváků) lze předpokládat, že seriálová role významně ovlivní psychiku herce, který ji hraje. Kiefer Sutherland v roli této postavy strávil pět let natáčení, podstoupil kvůli ní léčení, trénink bojových umění... V bulvárním tisku jsem se dočetl, že prý nezaplatil v jistém podniku a jelikož byl podnapilý, vyhrožoval barmanovi násilím, stejným způsobem, jakým často činí jeho postava v seriálu. Taková bulvární zpráva vytváří mediální obraz, v němž herec Kiefer Sutherland a dramatická postava Jack Bauer splývají v jednu identitu..., kterou do značné míry jsou.

Antagonista

Charakter Charlese Logana se objeví ve čtvrté sérii. Charles Logan je viceprezidentem, který převezme úřad po prezidentovi stiženém leteckým neštěstím. Ocitá se tak, jako nepřipravená náhrada prezidenta bez mandátu, uprostřed krize – jeví se jako charakter snadno manipulovatelný a velice nerozhodný. Nerozhodnost a sebe-nejistota jsou hlavní znaky jeho postavy. Na samém konci čtvrté série je však pochválen, za to, že si dal říct od správných lidí (Jacka Bauera) a ničím se nezkompromitoval. Logana divák opouští s pocitem, že to není takový formát jako předchozí prezident Palmer (výrazná charakterní postava předešlých sérií), ale že je to jen obyčejný člověk. Tedy, ačkoli vše myslí dobře, dopouští se chyb, které ovšem umí později napravit. Divák, který zná čtvrtou sérii a začíná sledovat pátou, od prezidenta Logana neočekává jiné chování.

Gregory Itzin, když začal postavu prezidenta Logana v páté sérii hrát, neměl tušení, že jde o postavu zápornou. (Neznal scénáře finálních epizod.) Naopak si role prezidenta velice vážil a snažil se ji zahrát se ctí./8 Jeho vzorem pro vyjádření prezidentské postavy byl prezident J.F.Kennedy. Herec Itzin studoval fotografie a filmové záběry Kennedyho a snažil se vystupovat jako on. Stejně pohazuje hlavou, ukazuje do publika při projevech, mne si bradu při zamyšlení stejným způsobem...

V několika scénách mu s hraním Kennedyho pomáhá i kamera, například když ho zabírá u okna ozářeného slunečním světlem, čímž parafrázuje známé Kennedyho fotografie. Zde Itzin používá zkušenost diváka jako vlastní nástroj tvorby dramatické osoby: postoji napodobuje Kennedyho fotografie, vytváří podobnost s obrazem, který je u diváka asociován s názorem na osobnost Kennedyho. Působí ještě více "prezidentsky". Co si však Itzin a priori přináší do své prezidentské role, je obličej velmi podobný dalšímu skutečnému prezidentovi – Nixonovi. Jeho podoba s Nixonem je tak blízká, že u diváka vzbuzuje okamžitou reakci/9, odpovídající jeho názoru na Nixona. Jelikož je Nixon jedním z prezidentů s negativním znaménkem, lze předpokládat, že Itzin byl právě pro podobnost s ním vybrán pro roli zkaženého prezidenta.

Po většinu svého hraní však tento na haló efektu se zakládající předsudek (vypadá jako Nixon, tedy bude záporný) popírá, (ne)překonává jej svým kennedyovským vystupováním. Divák také ví o jeho nevinných poklescích a lidských slabostech, a je schopen mu jeho "nixonovství" odpustit – avšak jistě by jej nepodezíral z hlavního záporáctví. Když jeho skutečná agenda a bezskrupulózní povaha vyjde najevo, náhle získá podobnost s Nixonem nový rozměr (vypadá jako Nixon, ale je ještě daleko horší).

Seriál by byl jistě přijímán docela jinak, kdyby Itzin vypadal jako současný americký prezident nebo kdyby vypadal i vystupoval jako jiný ikonický prezident, např. Ronald Reagan. Kombinace nixonovské vizáže a stylizace do vystupování JFK ukazuje, že podstatnou část role prezidenta Logana již odehráli Nixon s Kennedym. Herec Itzin je médiem, na němž se potkávají ingredience všech těchto osobností; napsaného Logana, občana-herce Itzina, vizuálně asociovaného Nixona a napodobovaného Kennedyho. Výslednicí těchto sil je zahraný Charles Logan.

Toto hraní "podle vzoru" připomíná řadu filmů, v nichž se retrospektivně vracíme do mládí hrdiny, zahraného jiným hercem. Herec mladší role obyčejně hraje nejen napsaný charakter, ale také staršího herce/10, aby byla zachována podoba a vice versa.

Seriál 24 hodin je v přístupu ke svým postavám pragmatický, kvůli žánrovému zařazení i orientaci na mainstreamového diváka. Popisované zvláštnosti herecké akce pomáhají udržet konzistenci seriálu, i přes neobvykle vysokou fluktuaci hlavních a vedlejších postav a absurdní nahuštěnost děje do rámce jednoho dne.

  • Poznámky:
  • 1) Poznámky k terminologii: Dramatickou postavou chápu postavu napsanou, její smyšlené pozadí, repliky, které sděluje divákovi na základě scénáře, a její akce, které jsou nezbytné pro fabuli. Hereckou postavou chápu výsledek hercovy tvůrčí činnosti, jeho předvádění a hraní, jeho ztvárnění dramatické postavy. Dramatickou osobou chápu divákův celkový dojem z herecké postavy a dramatické postavy, modifikovaný vlastní zkušeností, sympatiemi a asociacemi.
  • 2) Nikoliv bez inovace: snaha o zachycení "reálného času", kdy hodina seriálu představuje hodinu dne, je v seriálové podobě originální. Po stránce formální pro seriál znovu objevuje některé filmové postupy: polyekran, autentická "chodící" kamera... ale také prvky postmoderní filmové řeči, jako je odpočítávání času na digitálních hodinách, záběry noktovize a termovize, zvláštní estetika toho, co se zobrazuje na monitorech počítačů a mobilů, citace televizních pořadů...
  • 3) Násilí se nevztahuje na děti a domácí zvířata (i když jsou v přímém ohrožení) násilím se nešetří, je-li ospravedlnitelné morálně nebo naopak poukazuje-li na morální úpadek jistých skupin a jedinců... minimum erotických scén, téměř žádná nahota. V dialozích zaznívají morality týkající se vlastenectví a občanské zodpovědnosti, fungující rodina je prezentována jako ideál společenského života... kladným postavám je promíjen alkoholismus, není však promíjeno užívání jiných omamných látek, nebo manželská nevěra...
  • 4) Nechal prý natočit vlastní verzi The Shining s jiným režisérem a jinými herci.
  • 5) 1% rezervuji pro případné úmrtí Kiefera Sutherlanda během natáčení.
  • 6) Zdržení by v seriálu, který mezi zatmívačkami počítá uplynulé vteřiny, znamenalo naprosté popření axiomu, na kterém je vystavěn. Hrdina si nesmí odskočit ani na svačinu, tak logické a lidské záležitosti, jako jsou 3 minuty na záchodě nebo půl hodiny v jídelně, by působily pravděpodobně sebe-parodicky. Potřeby těla jsou cenzurovány. "Hrdina nepodléhá tělesným potřebám..."
  • 7) Schopní se stávají oblíbenými ve chvíli, kdy ukáží slabost, která nezpochybní jejich schopnosti na poli jejich profese, nebo hlavní činnosti. Preference Billa Clintona stouply po aféře s Monicou Lewinskou, J. F. Kennedyho preference stouply po Zátoce Sviní... Nadřízeným firemním autoritám psychologové doporučují, aby se při poradách se zaměstnanci například "omylem" polily kafem, jejich obliba tak mezi podřízenými vzroste.
  • 8) Soudě podle rozhovoru s Gregory Itzinem v pořadu "Inside 24 hours".
  • 9) Haló efekt – na základě určitého znaku, či podobnosti si divák utvoří předsudek, který ovlivňuje vnímání postavy. Itzinova podobnost s prezidentem Nixonem je významným nástrojem, který formuje dramatickou osobu prezidenta Logana.
  • 10) Například Robert De Niro v druhém dílu Kmotra hraje nejen Vita Corleone, ale také hraje herectví Marlona Branda, který dal v předchozím filmu stejné dramatické postavě svou osobitost; suchý hlas, pomalou mimiku, úsečná gesta...
Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Válečný film

48 / říjen 2006
Více