Nenápadný půvab scénáře

Psát ve filmovém časopise o scénáři je podobné, jako když detektiv pátrá po motivech zločinu – jsou sice zásadní, ale nikdy se nedozvíme jejich zcela přesnou podobu. Ačkoli se dnes v rámci marketingové strategie setkáváme s mnoha knižně vydanými scénáři, jejich podoba vzniká většinou až "ex post" po filmu a je součástí jeho propagace. Klíčová je právě nenápadnost scénáře ve výsledné podobě díla, k jehož půvabu však mohl přispět dosti zásadní měrou. V našem časopise jsme čas od času otiskovali úryvky ze zajímavých současných scénářů a jejich forma nás zaujala natolik, že jsme se rozhodli jí věnovat samostatné téma. Pokud budeme brát scénář jako autonomní dílo a ptát se po tom, co ho charakterizuje, pak je to jistá schizofrenie, tj. neustálá konfrontace s filmovým dílem, které má vzniknout. Pier Paolo Pasolini, jenž scénář nazýval scénotextem, doslova píše ⁽¹⁾ , že scénář je strukturou (literární), která se má stát jinou strukturou (filmovou).

Čtenář scénáře pak textu při čtení připisuje vizuální tvar, který text nemá, ale směřuje k němu. Na rozdíl od čtení literatury vyžaduje toto čtení od čtenáře specifickou spolupráci a představivost, která se podobá například vnímání symbolické poezie, kde je podstatné nejen sdělení slovy, ale také jejich zvukomalebnost nebo vizuální představa. V českém prostředí s dlouhou existencí státní kinematografie mělo psaní scénáře přesně dané etapy, aby je mohly příslušné orgány průhledněji kontrolovat – a to od námětu přes synopsy (neboli bodový scénář), filmovou povídku (do 30 stran), literární scénář až po scénář technický neboli režijní. Literární scénáře a filmové povídky přitom už od desátých let u nás představovaly specifický literární žánr. Je však otázkou, zda k naplnění funkce scénáře dochází pouze zfilmováním, protože zvláštní oblast představují tzv. fiktivní filmová libreta, která vznikala bez záměru být realizována, z prosté radosti a okouzlení filmem, a to především v prostředí literárního Devětsilu či později Surrealistické skupiny okolo Vratislava Effenbergera.

Lepší než kopnutí do zubů

Narozdíl od filmu, který je především kolektivní záležitostí, bývá psaní scénáře (vyjma hollywoodských žánrů a spec. profesí – například gagman/ záležitostí autorskou. Mezi výraznými scenáristy, jako byl Césare Zavattini, Tonino Guerra či Jean-Claude Carrirre (z českých například Pavel Juráček, Jiří Brdečka, František Pavlíček, Miloš Macourek, Zdeněk Svěrák), byla i řada slavných literátů, například Jacques Prévert. Specifickou oblast tvoří filmové adaptace literárních děl, o nichž Samuel Beckett říkal, že je to lepší, než kopnutí do zubů. Kurt Vonnegut Jr., jehož filmové zpracování Jatek č.5 se prý obešlo jaksi bez něj, charakterizuje svůj autorský postoj takto: "Pověděl bych komukoli, kdo zpracovává nějaké mé dílo, aby prostě jen uvažoval o mé knize jako o nějakém hodném duchu, který se potuluje po domě. A když se mu nechce, nemusí si ho vůbec všímat." ⁽²⁾

Od všeho trochu

V tomto čísle se budeme snažit polapit nepolapitelné téma scénáře různými způsoby – článek Luboše Ptáčka se zabývá významnou postavou scenáristy Jeana-Clauda Carrie`ra, který spolupracoval mimo jiné s Milošem Formanem i Luisem Buňuelem, David Čeněk se zamýšlí nad rolí scénáře a scenáristy v období francouzské nové vlny, výrazně proklamující autorský film, v němž si scénář píše (improvizuje) sám režisér, a Marcel Arbeit se zamýšlí nad dvěma konkrétními vztahy filmových přepisů literárních děl – Amerického psycha a Bartleby. Úvahy doplňuje výňatek ze scénáře Pavla Klusáka Ten nádherný prst na spoušti, jenž se stal inspirací pro celovečerní film Jana Gogoly ml. Národ sobě, jehož podoba je však značně odlišná. Téma doplňujeme anketou o současném scénáři a podnětným rozhovorem se scenáristou a dokumentaristou Martinem Ryšavým. K našemu tématu se váže i březnová projekce Cinepuru v NoD.

• Poznámky:
• 1) Pier Paolo Pasolini: Scenár jako "štruktúra, ktorej cieĺom je stať sa inou štruktúrou". In: Mihálik, Peter /ed./: Antológi súčasnej filmovej teórie I. SFÚ Bratislava, 1980.
• 2) Je slovo nepřítelem filmu? Diskuze s osmi spisovateli o tom, jestli mimořádná kniha může být zárukou dobrého filmového díla. In: Scéna 13, 1988, č. 8, s. 12.