Nenápadný půvab autofikce
Trvalo mi poměrně dlouhou dobu, než se mi vše spojilo dohromady a vyjevilo naplno: to, co mě tolik baví, fascinuje a autorsky stimuluje v jistých filmech, ale i na divadle, v literatuře a komiksové tvorbě, má jeden společný jmenovatel –autofikci. Vracím se v paměti po stopách této mé, dnes již přiznané a s přáteli hojně diskutované fascinace. Poprvé jsem v sobě tyto tendence zaznamenal nejspíš v souvislosti s deníkovou literaturou. První vydání Deníků Pavla Juráčka v podobě jediného tisícistránkového výboru (z později vydaného kompletního souboru) jsem přečetl jedním dechem. Byl to v podstatě každodenní rituál před spaním, který ovšem zasahoval hluboko do noci. „Jak je možné, že je někdo schopen jít tak bezstarostně s kůží na trh?“ honilo se mi hlavou.
Následoval Celý život Jana Zábrany, deník Eleanor Coppoly z natáčení Apokalypsy (místy nabízející obzvlášť výživný pohled do nesnadného soužití s geniálním, ale manickým filmařem), korespondence Frič–Žák… Přirozeně jsem lovil v kinematografických vodách. Později se ke mně dostal komiks Chestera Browna Sex není zadarmo, v němž tento vulgárně upřímný a v lecčems problematický tvůrce mapuje své pragmaticky budované...