Srdjan Dragojević / Válka jako divadlo
Srdjan Dragojević se narodil v roce 1963 v Bělehradě. Filmovou režii na Fakultě dramatických umění v Bělehradě absolvoval v roce 1991 filmem Mi nismo andjeli (Nejsme andělé). V roce 1996 natočil snímek Lepa sela lepo gore (Hezké vesnice hezky hoří) a v roce 1998 film Rane (Rány). Oba filmy jsou dosud nejkomplexnějšími a nejkritičtějšími výpověďmi o srbském hledisku v konfliktu. V roce 1999 Dragojević odešel do USA, do Bělehradu se vrátil v roce 2002.
Jaký je váš pohled na rozpad Jugoslávie?
Můj pohled na to je z perspektivy sedmi let po válce ten, že existuje stále víc důkazů o tom, že to nebyla skutečná válka. Byla to buržoazní revoluce, která se musela stát v bývalé Jugoslávii, protože jsme byli příliš komplikovaná země narozdíl od Československa a jiných zemí. Zdá se, že jsme museli podstoupit tento proces skrze válku. Myslím, že vždycky buržoazní kapitalistická revoluce skončila nakonec úspěšně, všechny nové republiky jsou teď rozděleny do tříd, což nikdy předtím neexistovalo. Z perspektivy sedmi let po válce si uvědomíte, že nebyl žádný skutečný důvod ke konfliktu. Samozřejmě mám spoustu soucitu s oběťmi války, ale nakonec ta válka byla podvodná. Výsledek toho je, že například v Bosně, kde jsem byl náhodou před pár měsíci, předstírají, jako by válka nikdy nebyla. Na jednu stranu jsme se nikdy nedověděli přesný počet obětí, byla kolem toho v průběhu války samozřejmě spousta propagandy, ale to rozmezí je nezvykle široké, od 20 tisíc lidí do 200 tisíc lidí. Neznám žádnou jinou válku v historii, o které by statistiky byly tolik nepřesné. Já jsem natáčel film uprostřed války, pět šest kilometrů od fronty, hraný film. Zdá se mi, že není možné si představit natáčení hraného filmu uprostřed druhé světové války, ve Vietnamu nebo během první světové války. V bosenské válce to bylo možné, protože válka v Bosně byla sama o sobě divadlem, dobře režírovaným divadlem. Předstírali, že spolu bojují, v menším rozsahu spolu opravdu bojovali, na druhé straně dohromady pašovali cigarety, obchodovali spolu. Pokoušejí se prezentovat západnímu publiku, že to byla opravdová, těžká a srdcervoucí válka, ale nebyla, byl to jen jiný druh ekonomiky, který vyústil v novou buržoazní revoluci, to je pro mě hlavní cíl této války. To je ekonomický aspekt války, v jiném aspektu je to dohoda dvou nejmocnějších stran, Miloševiče a Tudjmana, kteří už předtím udělali určitý druh dohody o rozdělení území, o etnických čistkách na nejefektivnější úrovni. Z mé perspektivy, a já mluvím z velmi luxusní pohodlné pozice, jako umělec, to bylo strašné, nechutné, ale fascinující divadlo.
A důvod této "buržoazní revoluce"?
Na to nejsem schopný odpovědět jasně, mám o tom spoustu pochybností, podezření. Pro mě není přijatelný koncept, že to bylo celé od začátku naplánované, spíš to dávali dohromady v průběhu, jako výsledek mezinárodní politiky, úsilí propagandy jednotlivých republik, rozdílné podpory západu a východu atd. Bylo to od počátku vedeno Miloševičem a Tudjmanem, dvěma nejsilnějšími hráči, kteří to dokázali řídit až do roku 1995, kdy byla podepsána Daytonská dohoda.
Připadá mi, že charakteristickým rysem této války je také to, že jakoby neměla žádného vítěze.
To není tak úplně pravda. Co těch pět procent lidí z bývalé Jugoslávie? Nemělo by se zapomínat, že Jugoslávie za Tita byla jediná země z Východního bloku, která měla velmi silnou střední třídu. Bylo to nej-méně třicet procent lidí, kteří žili vysokým standardem, téměř jako lidé střední třídy na Západě. Ta střední třída úplně zmizela. Místo ní jsou teď dvě až čtyři procenta elity, která uchopila ohromující moc a ohromné materiální zdroje. Problém je, že devadesát pět procent populace je poražených a máme milión a půl až dva milióny uprchlíků.
Co si myslíte o filmové reflexi války? Které filmy jsou v něčem pravdivé?
Myslím, že moje dva poslední filmy reflektují docela poctivě některé aspekty tohoto procesu. Nežádám, aby film dal poslední odpověď, film nemůže postihnout všechna témata, o kterých teď mluvíme, ale některá z nich jsem se snažil vyjádřit jako podtext svých filmů. Myslím, že především Rány jsou filmem, který nejen srbská vláda, ale i srbská populace neměla ráda, když přišel do kin. Lidé prostě nechtěli být konfrontováni s bezútěšnou realitou. Nechtěli se na sebe podívat do zrcadla. Myslím, že tento film jim přesně ukázal, jak vypadají, čím se stali. Protože bychom neměli zapomínat na strašný fakt, že i když Miloševič podváděl při volbách, je to pořád nejméně polovina obyvatel, která ho volila, pokaždé volila.
Máte pro to nějaké vysvětlení?
To je velmi jednoduché. Je to podobný proces, který židovská minorita zažívala za války v ghetech, je to fenomén "vaření žáby". Dáte žábu do studené vody a pak pomalu ohříváte vodu, že si žába nevšimne, kdy se voda vaří. Tady to byl podobný proces, akorát roztažený do sedmi či osmi let. Každý měsíc byl horší než ten předchozí, ale lidé si pořád mysleli, že to nemůže být tak špatné. Měli mléko, chleba, mouku, olej, další měsíc už třeba neměli olej a mouku, ale pořád ještě měli chleba, a tenhle druh logiky je něco, na co si lidé zvyknou a žijí s tím. To je velmi pochopitelné. Zvlášť s velmi široce rozšířenou, pokrytou a placenou propagandou na televizi Pink, což byla a pořád ještě je nejpopulárnější televize v Srbsku a v oficiálních médiích jako televize Bělehrad. Nebylo tak těžké kontrolovat lidi. A zvlášť za okolností, kdy Srbsko byla velmi izolovaná společnost, lidé nemohli cestovat a spoléhali se jen na jeden, oficiální zdroj.
Oceňujete jiné filmy s tímto tématem? Neznám všechny. Znám Sud prachu, myslím, že je to slušný film. Není to úplně můj šálek čaje. Myslím, že ten film selhal kvůli svému umístění, protože je umístěn jen do Bělehradu, a musím říct, že hra Dejana Dukovského, podle které byl film natočen, byla o celém Balkánu jako sudu prachu. Chtěl jsem sám natočit tu hru, takže připouštím, že nejsem úplně objektivní. Ale chtěl jsem, aby každý příběh začínal někde jinde, od Ljubljany dál na jih, do Zagrebu, Sarajeva, Černý Hory atd. Ale pořád je to slušný film. Ale neznám další, které by byly kritické k Miloševičově vládě a vznikly by během 90. let. Možná Kusturicův Underground, ale ten není kritický. Jinak o vlivu této krize na jugoslávský film nevím, není jich mnoho.
Jsou nějaké filmy, jejichž hledisko nepřijímáte?
Snažím se na ty filmy dívat nepoliticky. Můžu kritizovat nějaké filmy z profesionálních důvodů, že mají špatné herce, režii apod. Ale z nějakého důvodu si myslím, že není fér posuzovat filmy podle jejich politické odvahy. Někteří režiséři jsou oportunisté, ale nemůžu je za to obviňovat. Ale hlavní důvod je ten, že kritizovat vládu sice nebyl takový akt odvahy jako řekněme v Československu za komunismu, protože tehdy vláda viděla film jako svůj nástroj. Miloševič ale takový nebyl. Neměl jsem vážné problémy udělat Lepa sela lepo gore a Rane. Rane bylo napadané vládou, nemohli jsme film prezentovat na většině televizních stanic, ale film se pořád hrál v kinech. Pak jsme měli návštěvy finanční policie, snažili se zruinovat produkční společnost, ale naše životy pořád nebyly v nebezpečí. Věděli jsme, že vláda nesnáší film, bylo mi řečeno, že zvlášť ho nesnáší Miloševičova žena, což byla špatná zpráva, protože to byla velmi mocná osoba, jednu noc jsem měl návštěvu od policie, vzali mou ženu na policejní stanici, nemohl jsem ji najít celou noc, ráno mi sama zavolala, že strávila noc ve vězení. Vysvětlení bylo, že nepřišla jako svědek k přelíčení nějaké malé automobilové nehody. To byl nesmysl, protože jsme nikdy nedostali pozvání k soudu. Byla to jen zpráva pro nás. Když začalo bombardování, jeden editor nezávislých novin byl zavražděn na ulici. Rozhodl jsem se odejít do USA, bylo to moje rozhodnutí. Věděl jsem, že dokud bude Miloševič u moci, nebudu mít příležitost udělat další film. Bylo to úplně racionální, praktické rozhodnutí. Nebál jsem se o svůj život. Nechci vykreslovat sám sebe jako disidenta, někteří režiséři v Jugoslávii to rádi dělají, ale to je starý koncept a už nikde neexistuje a neexistoval ani v době Miloševiče.
Jakým způsobem myslíte, že koprodukce se Západem ovlivňuje film? Existuje podle vás nějaký ideologický vliv?
Dělal jsem jen malé filmy, nevím. Otestuji situaci právě teď. Chci začít film podle knihy Juliana Barnese The Porcupine, jejíž děj je umístěný do imaginární východní země v tranzitním období a má začít proces s bývalým diktátorem, čímž se otevře Pandořina skříňka, a zjistíme, že nikdo není nevinný. Myslím si, že to téma se týká všech východoevropských zemí. Bude to slovinsko-anglicko-francouzsko-rumunsko-srbská koprodukce. Do tvůrčího procesu nikdo nezasahuje, i když je to svým způsobem velmi levičácký film. Při cestování východní Evropou je vidět velmi zvláštní fenomén, totiž nostalgie po bývalých časech, dokonce v Rumunsku jsou lidé nostalgičtí, což je velmi zvláštní, když tyto země procházejí obdobím přechodu k demokratickým společnostem. A pro mě je velmi zajímavé, proč se to děje. Většina lidí na Západě si to neuvědomuje. Většina lidí si myslí, že po pádu Berlínské zdi je všechno v pořádku, že na začátku bylo pár problémů, ale teď jsou lidé šťastní, mnohem šťastnější než za komunismu, což je pravda pro někoho, ale myslím, že ne pro většinu. Protože si myslím, že ve východní Evropě je obětována generace lidí, protože není lehké si zvyknout na kruté podmínky soutěže ve jménu liberálního kapitalismu. To je teď jeden z nejzajímavějších fenoménů. Předtím jsem natočil filmy o válce, o destrukci společnosti, ale teď je myslím aktuální tohle. Má to nějaké kořeny v předchozí situaci, ale je to mnohem univerzálnější.
Ideologický vliv koprodukce tedy nevnímáte, spousta lidí tady si například myslí, že Sud prachu je udělaný pro západní publikum, pro jeho obraz zlých, bláznivých Srbů.
S ideologickým vlivem je to daleko složitější. Goran Paskaljevič, režisér Sudu prachu, je autor s velkou mezinárodní zkušeností. Myslím, že se účelově rozhodl natočit film, který se bude líbit západnímu publiku, to je jeho osobní rozhodnutí, ne vliv producenta, pochybuji, že mu do toho kdokoli mluvil. To je vždycky režisérovo osobní rozhodnutí. Nemám například rád film Před deštěm, je to roztomilý film, ale není pravdivý. Také nejsem moc velký příznivec Země nikoho, myslím, že je příliš zjednodušený. Ale ty filmy se snaží líbit západnímu publiku, aby se na ně dokázalo dívat. Po zkušenosti tří let v USA teď vím, že některé aspekty mých filmů jsou velmi lokální. Ale nejsem si jistý, kdybych je natáčel s tou znalostí, že bych je vypustil, že bych je udělal jinak. Ale s autocenzurou to je všude stejné, Kusturica také ví, co prodá nejlépe.
Jak pro vás bylo těžké toto téma pojednat?
Bylo to těžké, udělat film o válce za války je vlastně skoro šílenství. Když jsem četl ten příběh v novinách, který byl pak základem scénáře, o četě vojáků, která uvízla v tunelu, chtěl jsem ho nejdřív udělat na způsob Hitchcocka, jeho filmu z druhé světové války o skupině lidí na lodi, chtěl jsem, aby to byl žánrový film. Pak jsem jel do Bosny kvůli přípravě filmu a uvědomil jsem si, že scénář vůbec není pravdivý, tak jsem ho přepsal, tehdy jsem vymyslel všechny ty menší zápletky a retrospektivy, což bylo velmi těžké. Ale čas strávený tam byl strašně důležitý, potkal jsem tam válečné zločince, hrdiny, lidi, co vlastníma rukama zavraždili stovky lidí, lidi, co měli svoje vlastní tanky a jezdili s nimi po městě, hodně bizarních věcí jsem se tam dozvěděl a to mělo obrovský vliv na film. Když začnete dělat film, otázka etiky se dostane do pozadí, nemáte na to čas, pak byste neudělal film založený na každodennosti, musíte udělat stovky okamžitých rozhodnutí. A potom, co jsem viděl film, jsem byl spokojený, nic jsem nepředělával, ve spoustě věcí jsem byl velmi upřímný. V Bosně byla reakce lidí různá. Lidem odtamtud, kteří byli ve válce a kteří trpěli válkou, se film líbil. Líbil se jim jeho tón, ostatní lidé, kteří měli ten teoretický nacionalistický přístup, těm se strašně nelíbil, mysleli si, že je ostudný. Nejhorší přijetí bylo ve Francii, i když Canal+ byl koproducentem filmu, kritiky tam byly zdrcující. Mysleli si, že nic slušného a upřímného nemůže přijít ze srbské strany. Filozof Henri Bernhard-Lévi film úplně pohřbil. Brali to politicky, že když bylo Sarajevo obleženo, nemůže být tunel srbských vojáků obležený Muslimy. Brali to jako metaforu celé války. Ale to nebyla. Na druhou stranu byl film úspěšný v Anglii, člověk nikdy neví. A nakonec byl po letech promítám na Arte, HBO, Canal+, to cítím jako určitou satisfakci. V Srbsku jsme měli štěstí, protože jsme byli chránění scénářem údajně na základě reportáže z novin, mysleli si, že děláme politicky korektní film, pak vůdci v Bosně byli naštvaní, když film viděli. V Srbsku ale Miloševič zrovna změnil image válečníka na mírotvůrce po Daytonu, takže jsme neměli problémy. On sám se chtěl prezentovat jako mírotvůrce, to pro nás bylo dokonale načasované.
Jaký další vývoj spolupráce s ostatními zeměmi bývalé Jugoslávie si představujete?
Ekonomicky a kulturně to bude určitě propojené, je to velmi na sobě závislá zóna, například teď máme podobné obchodování se Slovinskem, jako jsme měli předtím, hodně divadel se navštěvuje, je to velmi logické. Bude to čím dál silnější, až se Srbsko a Černá Hora stane členem EU, doufám, že tak za sedm let.
Myslíte, že poválečná reflexe jde správným směrem k nějakému poučení, že se válka nebude opakovat, jako se opakovala teď po občanské válce za druhé světové války?
To je dobrá otázka, ale nejsem ten správný člověk na odpověď. Už se o to nezajímám, jsem vyhořelý denní politikou, vzdálil jsem se této perspektivě. Kdo se stará o tyhle malé balkánské konflikty a témata? Když se přemístíte o několik tisíc kilometrů dál, uvědomíte si, jak je to všechno hloupé. A je těžké se pak do toho zase vrátit, do stejného vnímání, už se o to nestarám.