Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Clint Eastwood si v posledních letech vybírá režijní projekty, které spojují především dvě roviny – problematizují jednorozměrné podoby amerického hrdinství a současně vyzývají k experimentům na úrovni vyprávění. Pašerák stál na sérii promyšlených opakování a variací, Paříž 15:17 pracovala s obsazením skutečných hrdinů do jejich fikčních rolí a v Sully: Zázrak na řece Hudson jednu klíčovou událost rekonstruovala série odlišných perspektiv. Eastwoodův nejnovější film Richard Jewell je pak propojením všech zmíněných tendencí. Příběh muže, který v roce 1996 při konání olympijských her v Atlantě zachránil desítky lidí, když nahlásil podezřelý batoh s výbušninou, nabízí fascinující pole k testování možností vyprávění.

Právě skutečné události z noci 27. července 1996 jsou mimořádně důležitým faktorem ve hře s podobami hlavního hrdiny. Jewell, přehnaně ambiciózní a podlézavý zaměstnanec bezpečnostní agentury, alarmista, fascinovaný zbraněmi a bezpečnostními složkami, se na krátkou dobu stane národním hrdinou. Avšak o chvíli později je médii a FBI označován za možného atentátníka, který chtěl být celý život hrdinou, pročež bombu vyrobil sám. Eastwood se scenáristou Billym Rayem postupují podobně jako v případě Sullyho. Jen tentokrát nejde o několik perspektiv téže události, ale několik různých podob Jewellova hrdinství.

Scény, jež atentátu předcházejí, jsou kondenzovanou rekapitulací jeho života. Klíčovým faktorem jsou přitom nejasnost v jeho úmyslech a fascinace policejními složkami, která Richarda vede k překračování vlastních pravomocí jako ochranky univerzitního kampusu. Vyprávění tak adaptuje perspektivu bulvárního textu a na Jewellově osobnosti nachází řadu ne nutně negativních, ale problematizujících vlastností.

Noc atentátu pak pracuje s výpustkami, díky nimž není možné říct, kdo výbušninu do parku přinesl a zda není v kontaktu s hlavním hrdinou. Znovu se tak utvrzuje obraz muže, jehož snaha být hrdinou budí pochyby. Zhruba v polovině vyprávění se Jewellův právník Watson Bryant s nečekanou upřímností svého klienta ptá, jestli je vinen. Jeho rezignované a unavené opakování vlastní neviny najednou značí nuancované obrácení perspektivy. Eastwoodův příběh se nenápadně zlomí a začne vést diváka směrem k očištění protagonisty.

Zásadní je i hrdinova deziluze. Jeho celoživotní glorifikace policejních složek a toho, co vyšetřovatelé mají reprezentovat, se setkává s jejich neschopností vidět informace v širším kontextu. Odhaluje tak nejen lidské limity, ale především limity institucí. Fungování FBI zde načrtává paralelu k bulvární povaze některých médií, pro něž je klíčová senzace a rekontextualizace faktů. Snímek tak žádnou ze stran nezobrazuje jednorozměrně. Za každou nachází sérii pochybných rozhodnutí.

Znalost skutečných událostí vyzrazuje pointu, ale o to víc je pozoruhodné, že Richard Jewell funguje i tak. Vyprávění neustále pracuje s nejasností a nedoslovností. Obratně probouzí i přiživuje pochyby a rekonstruuje problematického, avšak upřímného a pravého hrdinu. Eastwood dokonce mění způsob, jímž herci na protagonistu reagují. Rockwellův tradičně stylizovaný projev postupně přechází do civilnější roviny, Kathy Bates se naopak stává v roli matky výraznější a v centru stojí nenápadný Paul Walter Hauser, jehož Jewell projde pouze jedním expresivním momentem, jeho síla ale vždy leží v tlumeném a dýchavičném projevu. Právě drobnými posuny v herectví, neviditelném stylu, ale především prací s rozsahem vědění vykresluje Eastwood svých tisíc tváří Richarda Jewella. A žádná není jednoznačná.