Androidi jsou také jenom lidi / Detroit: Become Human
Jméno herního auteura Davida Cage bývá nejčastěji spojováno s průkopnictvím v oblasti takzvaných interaktivních filmů. Pod tento pojem se řadí nejen filmy hrané, kde je divákovi umožněno v klíčových momentech určovat vývoj děje (k nejnovějším patří Black Mirror: Bandersnatch), ale především počítačové hry, jejichž cílem je nabídnout hráči co nejponornější filmový prožitek. Nálepka interaktivní film pro hry s sebou ale nese i určitý pejorativní nádech a to především v případě takových her, které odebírají hráči kontrolu nad jejich avatarem na úkor „filmových“ pasáží (tzv. cutscenes).
Hráčova kontrola bývá v těchto chvílích omezena většinou jen na tzv. Quick Time Events (QTE) – tedy mačkání tlačítek ve správném pořadí, které vyžaduje hra. Pokud není dostatečně rychlý či přesný, musí danou pasáž opakovat. Hráči tak často diskutují o tom, zda je správné takové tituly vůbec považovat za pravé hry – tedy zda nejde jen o filmy, které se snaží divácký zážitek ozvláštnit o banální herní prvky.
O něčem takovém nemůže být u Cage řeč. Pro jeho tvorbu není příznačná jen snaha o „filmovost“, ale zejména o nabídku co nejširší palety různých možností volby a z nich pramenící nelinearity. Nelinearitu či iluzi svobodné volby přitom ve svých hrách...