Spánek rozumu plodí příšery / Reakce na text děkana FAMU
Na můj text FAMU jako zážitková agentura otištěný na dvě pokračování v Cinepuru 106 a 107 zareagoval děkan FAMU Zdeněk Holý a to glosou s oblíbeným novinovým titulkem z padesátých let – Zamést si před vlastním prahem. Z textu se především dozvídáme, že jeho autor je plný emocí a také že by mé svědectví a reflexi rád zdiskreditoval. To druhé byla pro mě nová informace a pomohla mi pochopit míru jeho svázanosti s lidmi, kteří reprezentují věci, které jsem zejména v druhé části svého výchozího textu kriticky reflektoval. Hodně jsem zvažoval, jestli na něco takového vůbec reagovat. Vyvine-li však někdo aktuálně disponující mocí nad lidmi relativně sofistikovanou energii k očernění svého podřízeného, nemá to zůstat bez odpovědi.
I.
Povaha textu Zdeňka Holého vyžaduje věnovat se nejprve rétorickému rozboru postupů, které z nepravdivých či irelevantních tvrzení vytvářejí zdánlivě přesvědčivou dezinterpretaci na hranici lží. Jeho text neobsahuje argumenty, což diskreditační žánr umožňuje, ale pokud je snaha očernit založena na srovnávání faktů, je nezbytné, aby se nedaly snadno ověřit. Podíváme se tedy níže, jak je tomu v tomto případě.
U přístupu Holého jsem si všiml ještě jednoho důležitého rysu, který se jeví nepraktickým jen na první pohled. Vykazuje schopnost vytrhnout si z komplexnějšího problému nějaký fragment, přefouknout jeho význam do obrovských rozměrů a následně, v jeho stínu, úplně dezinterpretovat či odmítnout výchozí celek. Zatímco argumentovaný postup velí lopotit se s nějakým poznáním a odstupem, tento originální trik člověku šetří čas, dává mu možnost „porozumět“ rychle prakticky čemukoli a navíc se „nedopouštět omylů“.
II.
A teď to rétorické cvičení. Nejprve si osvěžte text Zamést si před vlastním prahem v Cinepuru 109 a jdeme na to: Zdeněk Holý nejprve uvažuje o tom, proč jsem svůj text vlastně psal. A dochází k závěru, že je „diktován zjevnou snahou ukázat sebe v pozitivním světle“. Přestože artikuluje moji snahu jako „zjevnou“, s didaktickou důsledností nastávajícího pedagoga se až do konce svého textu nevěnuje ničemu jinému než konstruování důkazů své teze.
1. Kriticky reflektuji FAMU za děkanování Pavla Jecha, ale údajně tajím, že jsem byl sám členem senátů, kde jsem ho volil.
2. Kritizuji polomafiánskou genezi „pobočky FAMU“ v Makedonii, ale sám jsem pro její vznik ještě dříve zvedl ruku.
3. Kritizuji některé patologické jevy v souvislosti s placenou výukou v angličtině, ale zatajuji, že sám v těchto programech také učím.
Prohlédněme si tyto řezy zblízka:
Ad 1. Svoji permanentní přítomnost v akademických senátech v textu popisuji dokonce na několika místech (str. 8, 12 v č. 106 a str. 13 a 16. v č. 107). U první volby děkana Jecha dokonce popisuji argumentaci, která vedla k tomu, že se senát rozhodl spíš pro něj nežli pro jeho protikandidáta (str. 12 v č. 106). U druhé Jechovy volby uvádím, že byl jediným kandidátem (str. 12 v č. 107), což s dalšími charakteristikami implikovalo jeho podporu. Explicitní věta o lítosti nad tím, že jsme se nepokusili ke kandidatuře přesvědčit i další lidi, při krácení vypadla jako nadbytečná.
Ad 2. Tvrzení o mém „souhlasu“ s „makedonskou pobočkou FAMU“ je přímou ukázkou patologické praxe, kterou v textu reflektuji. Jde o typ situace, kdy se vedoucí pracovník chce z jakýchkoli důvodů vyhnout širší diskusi o závažnějším dlouhodobém záměru, který chce prosadit. Ze své pozice vpašuje základní myšlenku takové věci v extrémně stručné formulaci do dokumentu typu dlouhodobý záměr instituce, který má třeba čtyřicet stran. Schvalující orgány dosah formulace, ze které nelze usuzovat na průběh realizace, nedohlédnou, a dokument je schválen. Konkrétně k tomu píšu: „Na tuto jednu větu bylo po schválení dokumentu jako celku následně poukazováno jako na důkaz, že daná záležitost byla schválena“ (str. 13 v č. 107). V případě snahy o pozdější tematizaci daného problému je pak debata potlačena s odkazem na přítomnost jedné věty ve schváleném dokumentu a diskuse, která se nikdy nekonala, končí. Holého poukaz na moje hlasování pro jeden z dokumentů, kde se zmínka o „pobočce FAMU“ v Makedonii vyskytuje, jen odkazuje k této technice umlčování, která je příkladem mnou kritizované praxe. Holému k jejímu osvojení stačilo pár měsíců ve funkci.
Ad 3. Předměty, které učím v anglických programech, jsou ve studijních plánech, on-line. Účastním se veřejných klauzur. Proč a jak bych to tajil? Navíc jsem v žádném ohledu nekritizoval zahraniční programy jako takové, ale konkrétní momenty jejich realizace, které jsem navíc sám účinně měnil, když jsem na to měl vliv. Holý de facto tvrdí, že jako insider nemám právo co mluvit, protože sám v daném procesu nadále působím. Odpovědí na reflexi zevnitř, kterou by měl děkan činit na prvním místě, je jeho despekt.
Holý svůj text završuje tezí, že ač se údajně snažím dělat propastný rozdíl mezi děkanským obdobím Michala Breganta a Pavla Jecha, žádný mezi nimi není. Navíc jsou obě bezvýznamná – dodává ještě nabubřele. Můj text zabývající se konkrétními jevy však v tomto ohledu zcela vychází z rámcové teze, že Bregant přišel s jasnou vizí, kterou naplnil – a Jech v ní v zásadě pokračoval. V prvním období údržbářsky, v druhém došlo k jejímu ochabnutí a rozmělnění. Nepochybně přitom vykonal mnoho dobrého pro pozici FAMU v zahraničí.
Z Holého textu také implicitně vyplývá, že kvalita děkana FAMU se pozná podle toho, že za jeho období se ze školy zrodí velké osobnosti („něco jako rumunská nová vlna“). Dosud to tak podle něj nebylo. Škoda jen, že vedlejším efektem nastolení tohoto hodnotového měřítka je despekt k řadě originálních tvůrců či profesionálů, kteří v posledních patnácti letech vstoupili do oborové praxe. Mužů i žen.
Nejen z jeho textu v Cinepuru, ale i z dalších novinových rozhovorů Zdeňka Holého je také zřejmé, že za téměř jediný atribut hodnoty díla považuje jeho přijetí a uznání v zahraničí. Tento motiv, který hraje čím dál větší roli i v dalších prostředích nejen české audiovize, zasluhuje při jiné příležitosti hlubší reflexi. Je dobré být obezřetný, pokud by se Holý snažil nastavení vnitřních procesů školy podřídit pouze tomuto akcentu – oproti úsilí vytvářet svobodné a vnějškově nepodmíněné zázemí růstu talentů, od kterých se především čeká něco originálního. Originální tvorba bývá přinejmenším zpočátku nepřijímaná. Ale případné zúžení na toto jediné hledisko může být pro školu vysloveně ničivé. Celkově tato tendence dost možná souvisí také s vymizením fundované umělecké kritiky, příp. jejím vytěsněním do prostoru mimo reálný společenský vliv.
III.
Akademický senát nadělil FAMU současného děkana za okolností, které si stojí za to zapamatovat (viz můj výchozí text). Každá funkce je zvětšovacím sklem lidských charakterů, dispozic i profesionálních kvalit. Do vedení školy byl instalován člověk, který dosud téměř nikdy neučil, nezabýval se pedagogikou, se zkušenostmi s vedením jen malého týmu lidí při mnohem jednodušších procesech, a který – a to je hlavní problém – bohužel nedokáže tyto své překonatelné výchozí handicapy vyvažovat sociální inteligencí, citem pro spravedlnost, schopností reagovat na zpětné vazby a otevřeností. Naopak lze dokladovat, že svá rozhodnutí dělá i bez zjišťování, přímé zkušenosti nebo zákeřně, za zády lidí, kterých se týkají. Škola skutečně potřebovala a potřebuje invenční impulz. Namísto prezentace vizí a vytváření platforem k dialogu, kde se tříbí a postupně realizují, nastává ale nahodilé mocenské jednání, jehož cílem je většinou vyšší byrokratizace a centralizace rozhodování. Až Zdeněk Holý skončí s četbou manažerských příruček z police Dohlížet a trestat, snad dojde i na regál Jak motivovat lidi...
IV.
Vlivem volebního systému akademické samosprávy FAMU mají zásadní vliv na konkrétní vedení i směřování FAMU studenti. Oproti drtivé většině českých vysokých škol mají statutární postavení mnohonásobně silnější nežli pedagogové – když se stovka pedagogů rozhodne zvolit nějak své zastupitele, pět set studentů je může zcela přehlasovat. Často o tom nevědí a neuvědomují si svůj faktický vliv i zodpovědnost. Čím méně se zajímají a čím méně vědí o koncepci školy a jejím systému, tím více hrozí, že se stanou jen objektem manipulace, v jejíchž důsledcích budou žít. Je to jako v životě.
FAMU se atmosférou a étosem vrací přinejlepším kamsi do druhé poloviny devadesátých let. Ačkoli si neumím představit, že by mladí lidé něco takového skutečně chtěli, s jistým pochopením pro ironii osudu připouštím, že se v tom pohybu možná zrcadlí jakási nadosobní potřeba vesmíru nabídnout i nové generaci studentů její vlastní materiál ke vzpouře, ze které bude moci čerpat tvůrčí i občanskou inspiraci. Sám za sebe se nemohu zbavit dojmu, že je to strašné a zbytečné zdržování...