Cinepur / Časopis pro moderní cinefily
Spánek rozumu plodí příšery / Reakce na text děkana FAMU
glosa / Vít Janeček / 27. 8. 2017 / komentáře (6)
I.
Povaha textu Zdeňka Holého vyžaduje věnovat se nejprve rétorickému rozboru postupů, které z nepravdivých či irelevantních tvrzení vytvářejí zdánlivě přesvědčivou dezinterpretaci na hranici lží. Jeho text neobsahuje argumenty, což diskreditační žánr umožňuje, ale pokud je snaha očernit založena na srovnávání faktů, je nezbytné, aby se nedaly snadno ověřit. Podíváme se tedy níže, jak je tomu v tomto případě.
U přístupu Holého jsem si všiml ještě jednoho důležitého rysu, který se jeví nepraktickým jen na první pohled. Vykazuje schopnost vytrhnout si z komplexnějšího problému nějaký fragment, přefouknout jeho význam do obrovských rozměrů a následně, v jeho stínu, úplně dezinterpretovat či odmítnout výchozí celek. Zatímco argumentovaný postup velí lopotit se s nějakým poznáním a odstupem, tento originální trik člověku šetří čas, dává mu možnost „porozumět“ rychle prakticky čemukoli a navíc se „nedopouštět omylů“.
II.
A teď to rétorické cvičení. Nejprve si osvěžte text Zamést si před vlastním prahem v Cinepuru 109 a jdeme na to: Zdeněk Holý nejprve uvažuje o tom, proč jsem svůj text vlastně psal. A dochází k závěru, že je „diktován zjevnou snahou ukázat sebe v pozitivním světle“. Přestože artikuluje moji snahu jako „zjevnou“, s didaktickou důsledností nastávajícího pedagoga se až do konce svého textu nevěnuje ničemu jinému než konstruování důkazů své teze.
1. Kriticky reflektuji FAMU za děkanování Pavla Jecha, ale údajně tajím, že jsem byl sám členem senátů, kde jsem ho volil.
2. Kritizuji polomafiánskou genezi „pobočky FAMU“ v Makedonii, ale sám jsem pro její vznik ještě dříve zvedl ruku.
3. Kritizuji některé patologické jevy v souvislosti s placenou výukou v angličtině, ale zatajuji, že sám v těchto programech také učím.
Prohlédněme si tyto řezy zblízka:
Ad 1. Svoji permanentní přítomnost v akademických senátech v textu popisuji dokonce na několika místech (str. 8, 12 v č. 106 a str. 13 a 16. v č. 107). U první volby děkana Jecha dokonce popisuji argumentaci, která vedla k tomu, že se senát rozhodl spíš pro něj nežli pro jeho protikandidáta (str. 12 v č. 106). U druhé Jechovy volby uvádím, že byl jediným kandidátem (str. 12 v č. 107), což s dalšími charakteristikami implikovalo jeho podporu. Explicitní věta o lítosti nad tím, že jsme se nepokusili ke kandidatuře přesvědčit i další lidi, při krácení vypadla jako nadbytečná.
Ad 2. Tvrzení o mém „souhlasu“ s „makedonskou pobočkou FAMU“ je přímou ukázkou patologické praxe, kterou v textu reflektuji. Jde o typ situace, kdy se vedoucí pracovník chce z jakýchkoli důvodů vyhnout širší diskusi o závažnějším dlouhodobém záměru, který chce prosadit. Ze své pozice vpašuje základní myšlenku takové věci v extrémně stručné formulaci do dokumentu typu dlouhodobý záměr instituce, který má třeba čtyřicet stran. Schvalující orgány dosah formulace, ze které nelze usuzovat na průběh realizace, nedohlédnou, a dokument je schválen. Konkrétně k tomu píšu: „Na tuto jednu větu bylo po schválení dokumentu jako celku následně poukazováno jako na důkaz, že daná záležitost byla schválena“ (str. 13 v č. 107). V případě snahy o pozdější tematizaci daného problému je pak debata potlačena s odkazem na přítomnost jedné věty ve schváleném dokumentu a diskuse, která se nikdy nekonala, končí. Holého poukaz na moje hlasování pro jeden z dokumentů, kde se zmínka o „pobočce FAMU“ v Makedonii vyskytuje, jen odkazuje k této technice umlčování, která je příkladem mnou kritizované praxe. Holému k jejímu osvojení stačilo pár měsíců ve funkci.
Ad 3. Předměty, které učím v anglických programech, jsou ve studijních plánech, on-line. Účastním se veřejných klauzur. Proč a jak bych to tajil? Navíc jsem v žádném ohledu nekritizoval zahraniční programy jako takové, ale konkrétní momenty jejich realizace, které jsem navíc sám účinně měnil, když jsem na to měl vliv. Holý de facto tvrdí, že jako insider nemám právo co mluvit, protože sám v daném procesu nadále působím. Odpovědí na reflexi zevnitř, kterou by měl děkan činit na prvním místě, je jeho despekt.
Holý svůj text završuje tezí, že ač se údajně snažím dělat propastný rozdíl mezi děkanským obdobím Michala Breganta a Pavla Jecha, žádný mezi nimi není. Navíc jsou obě bezvýznamná – dodává ještě nabubřele. Můj text zabývající se konkrétními jevy však v tomto ohledu zcela vychází z rámcové teze, že Bregant přišel s jasnou vizí, kterou naplnil – a Jech v ní v zásadě pokračoval. V prvním období údržbářsky, v druhém došlo k jejímu ochabnutí a rozmělnění. Nepochybně přitom vykonal mnoho dobrého pro pozici FAMU v zahraničí.
Z Holého textu také implicitně vyplývá, že kvalita děkana FAMU se pozná podle toho, že za jeho období se ze školy zrodí velké osobnosti („něco jako rumunská nová vlna“). Dosud to tak podle něj nebylo. Škoda jen, že vedlejším efektem nastolení tohoto hodnotového měřítka je despekt k řadě originálních tvůrců či profesionálů, kteří v posledních patnácti letech vstoupili do oborové praxe. Mužů i žen.
Nejen z jeho textu v Cinepuru, ale i z dalších novinových rozhovorů Zdeňka Holého je také zřejmé, že za téměř jediný atribut hodnoty díla považuje jeho přijetí a uznání v zahraničí. Tento motiv, který hraje čím dál větší roli i v dalších prostředích nejen české audiovize, zasluhuje při jiné příležitosti hlubší reflexi. Je dobré být obezřetný, pokud by se Holý snažil nastavení vnitřních procesů školy podřídit pouze tomuto akcentu – oproti úsilí vytvářet svobodné a vnějškově nepodmíněné zázemí růstu talentů, od kterých se především čeká něco originálního. Originální tvorba bývá přinejmenším zpočátku nepřijímaná. Ale případné zúžení na toto jediné hledisko může být pro školu vysloveně ničivé. Celkově tato tendence dost možná souvisí také s vymizením fundované umělecké kritiky, příp. jejím vytěsněním do prostoru mimo reálný společenský vliv.
III.
Akademický senát nadělil FAMU současného děkana za okolností, které si stojí za to zapamatovat (viz můj výchozí text). Každá funkce je zvětšovacím sklem lidských charakterů, dispozic i profesionálních kvalit. Do vedení školy byl instalován člověk, který dosud téměř nikdy neučil, nezabýval se pedagogikou, se zkušenostmi s vedením jen malého týmu lidí při mnohem jednodušších procesech, a který – a to je hlavní problém – bohužel nedokáže tyto své překonatelné výchozí handicapy vyvažovat sociální inteligencí, citem pro spravedlnost, schopností reagovat na zpětné vazby a otevřeností. Naopak lze dokladovat, že svá rozhodnutí dělá i bez zjišťování, přímé zkušenosti nebo zákeřně, za zády lidí, kterých se týkají. Škola skutečně potřebovala a potřebuje invenční impulz. Namísto prezentace vizí a vytváření platforem k dialogu, kde se tříbí a postupně realizují, nastává ale nahodilé mocenské jednání, jehož cílem je většinou vyšší byrokratizace a centralizace rozhodování. Až Zdeněk Holý skončí s četbou manažerských příruček z police Dohlížet a trestat, snad dojde i na regál Jak motivovat lidi...
IV.
Vlivem volebního systému akademické samosprávy FAMU mají zásadní vliv na konkrétní vedení i směřování FAMU studenti. Oproti drtivé většině českých vysokých škol mají statutární postavení mnohonásobně silnější nežli pedagogové – když se stovka pedagogů rozhodne zvolit nějak své zastupitele, pět set studentů je může zcela přehlasovat. Často o tom nevědí a neuvědomují si svůj faktický vliv i zodpovědnost. Čím méně se zajímají a čím méně vědí o koncepci školy a jejím systému, tím více hrozí, že se stanou jen objektem manipulace, v jejíchž důsledcích budou žít. Je to jako v životě.
FAMU se atmosférou a étosem vrací přinejlepším kamsi do druhé poloviny devadesátých let. Ačkoli si neumím představit, že by mladí lidé něco takového skutečně chtěli, s jistým pochopením pro ironii osudu připouštím, že se v tom pohybu možná zrcadlí jakási nadosobní potřeba vesmíru nabídnout i nové generaci studentů její vlastní materiál ke vzpouře, ze které bude moci čerpat tvůrčí i občanskou inspiraci. Sám za sebe se nemohu zbavit dojmu, že je to strašné a zbytečné zdržování...
Přečteno 9636x
Článek vyšel v časopise Cinepur #110, duben 2017.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
4.7 /48
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
komentáře
Jak jsem zveřejnil komentář níže, tak se mi načetla stránka tak, že vidím, že už je to on-line celé. Tímto redakci děkuji.
V posledních týdnech, kdy se o FAMU diskutuje víc, mě téměř každý den někdo žádá o zaslání tohoto textu, který není k dispozici on-line. Přestože Holého reakci na mé dva výchozí texty přitom zveřejnil už dávno, zveřejnění tohoto mého textu zjevně něco brání, ač bylo jasně řečeno, že on-line bude s odstupem pár měsíců celá tato diskuse (v Cinepuru vyšel tento textu v dubnu 2017). Činím tedy tento krok sám, poslední dva roky FAMU ještě budu časem reflektovat ještě zevrubněji: Spánek rozumu plodí příšery Na můj text FAMU jako zážitková agentura zareagoval děkan FAMU Zdeněk Holý a to glosou s oblíbeným novinovým titulkem z 50. let - Zamést si před vlastním prahem. Z jeho textu se především dozvídáme, že autor je plný emocí, a také že by rád zdiskreditoval mé svědectví a reflexi. To druhé byla pro mě nová informace a pomohla mi pochopit míru jeho svázanosti s lidmi, kteří reprezentují věci, jež jsem zejména v druhé části svého výchozího textu, kriticky reflektoval. Hodně jsem zvažoval, jestli na něco takového vůbec reagovat. Vyvine-li však někdo, aktuálně disponující mocí nad lidmi, relativně sofistikovanou energii k očernění svého podřízeného, nemá to zůstat bez odpovědi. I. Povaha Holého textu vyžaduje věnovat se nejprve rétorickému rozboru postupů, které z nepravdivých či irelevantních tvrzení vytvářejí zdánlivě přesvědčivou dezinterpretaci na hranici lží. Jeho text neobsahuje argumenty, což diskreditační žánr umožňuje, ale pokud je snaha očernit založena na srovnávání faktů, je nezbytné, aby se nedaly snadno ověřit. Podíváme se tedy níže, jak je to v tomto případě. U Holého přístupu jsem si všiml ještě jednoho důležitého rysu, který se jeví nepraktickým jen na první pohled. Vykazuje schopnost vytrhnout si z komplexnějšího problému nějaký fragment, přefouknout jeho význam i významnost do obrovských rozměrů a následně, v jeho stínu, úplně dezinterpretovat či odmítnout výchozí celek. Zatímco argumentovaný postup velí lopotit se s nějakým poznáním a odstupem, tento originální trik člověku šetří čas, dává mu možnost „porozumět“ rychle prakticky čemukoli a navíc se „nedopouštět omylů“. II. A teď to rétorické cvičení. Nejprve si osvěžte text Zamést si před vlastním prahem a jdeme na to: Zdeněk Holý nejprve uvažuje o tom, proč jsem svůj text vlastně psal. A dochází k tomu, že je „diktován zjevnou snahou ukázat sebe v pozitivním světle”. Přestože artikuluje moji snahu jako „zjevnou“, s didaktickou důsledností nastávajícího pedagoga se až do konce svého textu nevěnuje ničemu jinému, než konstruování důkazů své teze. Můj nepěkný přístup „demaskuje“ třemi řezy: 1. kriticky reflektuji FAMU za děkanování Pavla Jecha, ale údajně tajím, že jsem byl sám členem senátů, kde jsem ho volil. 2. Kritizuji polomafiánskou genezi „pobočky FAMU” v Makedonii, ale sám jsem pro její vznik ještě dříve zvedl ruku. 3. Kritizuji některé patologické jevy v souvislosti s placenou výukou v angličtině, ale zatajuji, že sám v těchto programech také učím. Prohlédněme si tyto řezy zblízka: ad 1. Svoji permanentní přítomnost v akademických senátech v textu popisuji dokonce na několika místech (str. 8, 12 v č.106 a str. 13 a 16. v č. 107), u první volby děkana Jecha dokonce popisuji argumentaci, která vedla k tomu, že se senát rozhodl spíš pro něj, nežli pro jeho protikandidáta (str. 12 v č.106). U druhé Jechovy volby uvádím, že byl jediným kandidátem (str. 12 v č. 107), což s dalšími charakteristikami implikovalo jeho podporu. Explicitní věta o lítosti nad tím, že jsme se nepokusili ke kandidatuře přesvědčit i další lidi, při krácení vypadla jako nadbytečná. ad 2. Tvrzení o mém „souhlasu” s „makedonskou pobočkou FAMU“ je přímou ukázkou patologické praxe, kterou v textu reflektuji. Jde o typ situace, kdy se vedoucí pracovník chce z jakýchkoli důvodů vyhnout širší diskusi o závažnějším dlouhodobém záměru, který chce prosadit. Ze své pozice vpašuje základní myšlenku takové věci v extrémně stručné formulaci do dokumentu typu dlouhodobý záměr instituce, který má třeba 40 stran. Schvalující orgány dosah formulace, ze které nelze usuzovat na průběh realizace, nedohlédnou, a dokument je schválen. Konkrétně k tomu píšu: „Na tuto jednu větu bylo po schválení dokumentu jako celku následně poukazováno jako na důkaz, že daná záležitost byla schválena.” (str. 13 v č. 107) V případě snahy o pozdější tematizaci daného problému je pak debata potlačena s odkazem na přítomnost jedné věty ve schváleném dokumentu a diskuse, která se nikdy nekonala, končí. Holého poukaz na moje hlasování pro jeden z dokumentů, kde se zmínka o „pobočce FAMU“ v Makedonii vyskytuje, jen odkazuje k této technice umlčování, která je příkladem mnou kritizované praxe. Holému k jejímu osvojení stačilo pár měsíců ve funkci. ad 3. Předměty, které učím v anglických programech, jsou ve studijních plánech, on-line. Účastním se veřejných klauzur. Proč a jak bych to tajil? Navíc jsem v žádném ohledu nekritizoval zahraniční programy jako takové, ale konkrétní momenty jejich realizace, které jsem navíc sám účinně měnil, když jsem na to měl vliv. Holý de facto tvrdí, že jako insider nemám právo co mluvit, protože sám v daném procesu nadále působím. Odpovědí na reflexi zevnitř, kterou by měl děkan činit na prvním místě, je jeho despekt. Holý svůj text završuje tezí, že ač se údajně snažím dělat propastný rozdíl mezi děkanským obdobím Michala Breganta a Pavla Jecha, žádný mezi nimi není. Navíc jsou obě bezvýznamná - dodává ještě nabubřele. Můj text zabývající se konkrétními věcmi však v tomto ohledu zcela vychází z rámcové teze, že Bregant přišel s jasnou vizí, kterou naplnil a Jech v ní v zásadě pokračoval. V prvním období údržbářsky, v druhém došlo k jejímu ochabnutí a rozmělnění. Nepochybně přitom vykonal mnoho dobrého pro pozici FAMU v zahraničí. Z Holého textu také implicitně vyplývá, že kvalita děkana FAMU se pozná podle toho, že za jeho období se ze školy zrodí velké osobnosti („něco jako rumunská nová vlna“). Dosud to tak podle něj nebylo. Škoda jen, že vedlejším efektem nastolení tohoto hodnotového měřítka je despekt k řadě originálních tvůrců či profesionálů, kteří v posledních patnácti letech vstoupili do oborové praxe. Mužů i žen. Nejen z jeho textu v Cinepuru, ale i z dalších novinových rozhovorů Zdeňka Holého je také zřejmé, že za téměř jediný atribut hodnoty díla považuje jeho přijetí a uznání v zahraničí. Tento motiv, který hraje čím dál větší roli i v dalších prostředích nejen české audiovize, zasluhuje při jiné příležitosti hlubší reflexi. Je dobré být obezřetný, pokud by se Holý snažil nastavení vnitřních procesů školy podřídit pouze tomuto akcentu – oproti úsilí vytvářet svobodné a vnějškově nepodmíněné zázemí růstu talentů, od kterých se především čeká něco originálního. Originální tvorba bývá přinejmenším zpočátku nepřijímaná. Ale případné zúžení na toto jediné hledisko může být pro školu vysloveně ničivé. Celkově tato tendence dost možná souvisí také s vymizením fundované umělecké kritiky, příp. jejím vytěsněním do prostoru mimo reálný společenský vliv. III. Akademický senát nadělil FAMU posledního děkana za okolností, které si stojí za to zapamatovat (viz můj výchozí text). Každá funkce je zvětšovacím sklem lidských charakterů i profesionálních kvalit. Do vedení školy byl instalován člověk, který dosud téměř nikdy neučil, nezabýval se pedagogikou, se zkušenostmi s vedením jen malého týmů lidí při mnohem jednodušších procesech, a který – a to je hlavní problém – bohužel nedokáže tyto své překonatelné výchozí handicapy vyvažovat sociální inteligencí, citem pro spravedlnost, schopností reagovat na zpětné vazby a otevřeností. Naopak lze dokladovat, že svá rozhodnutí dělá i bez zjišťování, přímé zkušenosti, nebo zákeřně, za zády lidí, kterých se týkají. Škola skutečně potřebovala a potřebuje invenční impulz. Namísto prezentace vizí a vytváření platforem k dialogu, kde se tříbí a postupně realizují, nastává ale nahodilé mocenské jednání, jehož cílem je většinou vyšší byrokratizace a centralizace rozhodování. Až Zdeněk Holý skončí s četbou manažerských příruček z police Dohlížet a trestat, snad dojde i na regál Jak motivovat lidi… IV. Vlivem volebního systému akademické samosprávy FAMU mají zásadní vliv na konkrétní vedení i směřování FAMU studenti. Oproti drtivé většině českých vysokých škol mají statutární postavení mnohonásobně silnější, nežli pedagogové – když se stovka pedagogů rozhodne zvolit nějak své zastupitele, pět set studentů je může zcela přehlasovat. Často o tom nevědí a neuvědomují si svůj faktický vliv i zodpovědnost. Čím méně se zajímají a čím méně vědí o koncepci školy a jejím systému, tím více hrozí, že se stanou jen objektem manipulace, v jejíchž důsledcích budou žít. Je to jako v životě. FAMU se atmosférou a étosem vrací přinejlepším kamsi do druhé poloviny 90. let. Ačkoliv si neumím představit, že by mladí lidé něco takového skutečně chtěli, s jistým pochopením pro ironii osudu připouštím, že se v tom pohybu možná zrcadlí jakási nadosobní potřeba vesmíru nabídnout i nové generaci studentů její vlastní materiál ke vzpouře, ze které bude moci čerpat tvůrčí i občanskou inspiraci. Sám za sebe se nemohu zbavit dojmu, že je to strašné a zbytečné zdržování…
bláznivý petříček (30.5.2018 09:24)
Pro redakci: Nenastal čas Víťovu reakci - pro polemiku podstatnou - zveřejnit online celou? Díky.
Jan Nepomuk Piskač (15.9.2017 10:35)
REQUIEM (ZA TVÚRČÍ NEKLID) // Děkanu Holému a Vítu Janečkovi // SLÝCHÁM FÁMU, ŽE SE Z FAMU / VYTRÁCÍ KLID NA PRÁCI / NENÍ MOŽNÁ?! PŘÁNÍ ZBOŽNÁ SNĚNÁ PO GENERACÍCH??? // KLID, TO JEN TI EXPONENTI / DOSAVADNÍCH KLIDNÝCH LET / ZBROJÍ SLOVY PROTI NOVÝM / RÁJŮM KLIDU NA POHLED // O PRAVDU TU NEJDE ÚDŮM / JEDNÉ A TÉŽ bUDovy / Z KATEDERNÍCH STOLIC VZEJDE LEDA ZÁPACH PUDOVÝ // NAD KORÝTKEM V ŠLICHTĚ ŘÍDKÉ / chrochy chrocht a krafy KRAFT / V TANCÍCH SLIZKÝCH SVATOVÍTSKÝCH / REJE HOLÝCH POLOPRAVD // BLAHORODÍ, NEVYHODIT / REBELANTY PLACENÉ / LÍP SE HODÍ NEŽ Z NICH ZRODIT / PRAVÉ, V MLÁDÍ ZTRACENÉ! // Jan Nepomuk Piskač // Babího Léta Páně 2017 // Viz: // DVTV 28. 8. 2017 // Např.: // V. J.: "Já si myslím, že když člověk napíše text, do kterýho vkládá svoji zkušenost a svoji reflexi a popisuje tam svoji pozici, že netvrdí, že je to jako pravda. Já tvrdím, že to je můj pohled, a vůbec nemám problém s tím, když někdo přijde a dá si tu práci s argumentací a úplně to rozdrtí." // (Jen když to rozdrtí, i kdyby drtil argumentací nepravdivou?! To předpokládá, že o pravdu nemá jít žádné ze stran? Má jít o vzájemné drcení? Aha. J. N. P.) // Moderátor: Vy jste ale panu Janečkovi v začátku nabízel to, že by tam mohl fungovat externě. To znamená, Vám tohle všechno nevadilo a na externo to bylo něco, co byste byl schopen - lidově řečeno - skousnout. // Z. H.: Ano, to bych skousnul. // (J. N. P.: To se nám ulevilo. To nás uklidnilo. Hlavně, že je všechno na svém místě, vše při starém.)
Tady u toho textu je zavádějící datum (srpen). Je to text, který jsem napsal v lednu či únoru 2017 v reakci na Holého text "Zamést si před vlastním prahem", celý je jak vidím dostupný jen v tom tištěném čísle.
Pozor, říká to určitě veliká příšera!!! (Inu, zkušenost napoví…)
POSLEDNÍ ČÍSLO
#145
únor 2023
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY glosa
KVIFF: Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu, ale báli se to natočit
Cannes: Západ, Východ i Asie by potřebovaly vyšetřit
Cannes: Trojúhelník ambicí bývalého vítěze
Cannes: Ženy spoutané korzety a šílenstvím
Rizika pod povrchem / Rok 2017 v české filmové distribuci 2
FAMU jako zážitková agentura. A co dál? I. část
FAMU jako zážitková agentura. A co dál? II. část
Zamést si před vlastním prahem
DALŠÍ Z RUBRIKY
Od všeho trochu moc najednou / Všechno, všude, najednou
Momentální fascinace a králičí nory / Editorial 145
Australská kriminální historie Justina Kurzela
Mezi konceptem a zvnitřněním aneb Jak zdokumentovat masakr
Temným lesem do hlubin / Noirové vraždy v současných severských seriálech
Místo zločinu Česko / Televizní podoby true crime
True crime / Fascinace zločinem jako součást zábavy
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
FAMU jako zážitková agentura. A co dál? I. část
FAMU jako zážitková agentura. A co dál? II. část
Jak napsat dobrý scénář / Scénáristova mapa na cestě do Hollywoodu
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (120) / fenomén (83) / festival (117) / flashback (18) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (17) / kauza (1) / kniha (133) / kritika (1122) / mimo kino (193) / novinka (825) / pojem (36) / portrét (53) / profil (100) / reflexe (27) / report (150) / rozhovor (187) / scénář (4) / soundtrack (89) / téma (1035) / televize (139) / událost týdne (292) / videohra (84) / web (46) / zoom (174)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #110, duben 2017
Z obsahu tištěného čísla:
Člověk bestie / Rozpolcený (Janis Prášil, kritika)
Život přečerpán / Já, Daniel Blake (Martin Mišúr, kritika)
Tvorba emocionálních krajin / Květa Přibylová (Kamila Boháčková, profil)
Svastiky, sex a násilí / Italské nacisploatace (Jiří Blažek, téma)
Mica Levi - Ze surreálné garáže k Oscarům (Jiří Špičák, soundtrack)
Úvod k tématu 110: Okraje kinematografie (Lukáš Skupa, téma)