Jak dostat Hollywood do Cannes a nezadat si? Carol

19. 5. 2015 / Jindřiška Bláhová

Festival v Cannes vstoupil včera do druhé poloviny a jen málokdo by tipoval, že debutant z Maďarska anihiluje (nezamýšleno jako „humorná“ hříčka) velká režisérská jména jako Gus Van Sant či nejnověji Todd Haynes. Haynesův dobový snímek Carol, o lesbickém vztahu mezi mladou prodavačkou (Rooney Mara) a ženou z vyšší společnosti (Cate Blanchett) z Ameriky 50. let, je sice naprosto „jiná liga“ než Van Santův pseudo-mysticismus pro paničky v domácnosti The Sea of Trees, ale chybí mu faktor skutečného vzrušení očekávaný od soutěžního titulu. Haynes opakuje s naprostou kontrolou v odstínech o něco tlumenějších, co už si vyzkoušel v Daleko do nebe či televizní Mildred Pierce.

Haynes je ideálním režisérem pro předlohu americké spisovatelky Patricie Highsmith z roku 1952, která původně vyšla pod titulem The Price of Salt a v gay a lesbických kruzích se rychle stala díky svému pozitivnímu závěru kultovním titulem. Na rozdíl od dobového úzu, kdy homosexuální vztahy nezůstávaly v literatuře a ve filmu bez trestu, jeho postavy za své „transgrese“ nepykají. Nebo pykají, ale zůstává jim naděje. Highsmith knihu vydala už jako úspěšná autorka Cizinců ve vlaku. Haynes téma potlačované identity a dvojího života v konvencemi a normami svázané společnosti zpracoval v Daleko do nebo. Carol je podobně dobově i formálně precizní, s ukázkovým důrazem na detail a autenticitu rekonstrukce doby (od odstínů rtěnky, přes oblečení a gramofony až po martini k obědu). Téma skrývání vlastního já i skrývání významů v Carol avizuje výmluvně už první záběr na působivé vzorce ornamentů, které se ukáží být poklopem na kanál. Snímek ale svazuje jistá akademičnost. Nebo, jinými slovy, chybí jí obdoba rozkošně přepálené Sirkovské pastiše.

Carol je lineární film. Zachycuje nenápadně se rodící romanci mezi ženou uvězněnou v rozpadajícím se manželství, a zvědavou dívkou. Od letmého setkání v obchodě, kde Carol kupuje hračku pro svoji čtyřletou dceru, přes společný výlet napříč Amerikou. Sblížení a rozdělení, zkomplikované a urychlené manželovou snahou připravit Carol o dceru. Manžel funguje – poměrně schematicky – jako zástupce norem a svazující, nespravedlivé a odsuzující společnosti. Podobnou roli ostatně zastává většina mužů, hlavně ctitelé Therese. Dobovou dynamiku živěji vnáší kontrast mezi dvěma generacemi žen, z nichž ta mladší reprezentuje proměny, kterými začala procházet americká společnost. Lineární je i samotný vztah. Přestože Carol vstoupí do prodejny jako movitý predátor, jejich vztah je rovnocenný, upřímný, bez parasitického rozměru, který charakterizuje lásku proměněnou v nenávist v Talentovaném panu Ripleym, další z filmů podle předloh Highsmith.

Nejpozoruhodnější a nejintimnější na Carol nejsou ale skvěle vybrané kostýmy a dekory záclon v hotelových pokojích, ale rekonstrukce pravidly vymezených interakcí a navigování společenských konvencí – jakési (ná)znakové řeči, doteků a „nevinně“ pronesených slov, jejichž význam nese až intonace nebo přidaný pohled. V úsečných náznacích probíhají i tiché odsudky směrem k „nespořádané“ Carol.

Carol posbírala vysoké skóre v hodnocení časopisů Variety i Hollywood Reporteru, jejichž festivalové mutace každý den vycházejí. Není těžké pochopit, proč. Kultivované drama působivě evokuje styl filmů klasického Hollywoodu a přidává řadu jedinečně citlivých a s intuitivní inteligencí zkonstruovaných scén – jako té úplně závěrečné, v níž se veškeré emoce a významy nesou jen výměnou pohledů a proti-pohledů. Navzdory tomu ale zůstává ve své preciznosti zvláštně odtažité. Krásný objekt, bezesporu, který se odstupem i zajímavě proměňuje. Bezvýhradně silný film ale nikoliv.

Carol rozhodně nevyvolává otázku, co dělá v soutěži prestižního festivalu – jako se to přihodilo například u dramatu Joachima Triera Louder Than Bombs. Vyvolává ale otázky jiné – po festivalové politice a její „efektivnosti“. Carol je jistě film, který bude solidně plnit americká kina jako takzvaný „specialty“ titul. Cannes si jím ale hlavně dodává glamour Hollywoodu, aniž by si organizátoři „zadali“. Odhlédneme-li od tématu, které slibovalo žádoucím způsobem "zvednout morálku" novinářů na tiskové konferenci (nevyhnutelné dotazy na milostné zkušenosti Blanchett), své v zařazení do soutěže sehrála jistě i zkušená lobby Harvey Weinsteina, jehož společnost snímek distribuuje ve Spojených státech. Po Cannes je nejvyšší čas zahájit oscarovou kampaň a ta se vždy dělá líp s hereckou cenou z Cannes. A Cannes se líp dělá s Cate Blanchett.

Zpět

Sdílet článek