Cannes: znepokojivé pohádky a vylámané špičáky

Dva dny soutěže festivalu v Cannes, a dva pokusy o velkolepý film, který svými parametry vychází vstříc představě o ideálním filmu canneské soutěže. Matteo Garrone s Pohádkou pohádek a Giorgos Lanthimos s Humrem. Jen jeden ale v aspiracích obstál. Garrone naservíroval opulentní, i když na jednu komoru možná vynechávající, kinematografické srdce, Lanthimos si na svém humrovi vylámal špičáky.

Matteo Garrone – svým prvním filmem v angličtině, což je rozhodnutí vzhledem k lokální specifičnosti předlohy trochu zarážející – opustil Neapol mafiánské současnosti svého snímku Gomora, pro Neapol minulosti. Ve folkloru a pohádkách z 16. století našel materiál pro svůj obrazově i formálně "obžerský" a vypravěčsky znepokojivě zhýralý filmový svět. Excentrický král vyrovnávající se s dospíváním své dcery a jejím budoucím odchodem „adoptuje“ blechu a pod postelí ji vypiplá do velikosti hrocha; sexem posedlý vládce se zamiluje do hlasu, který ale patří odporné ženě, a neplodná královna vyšle svého muže pro srdce monstra, jenž jí má přinést dítě. Trio transgresivních příběhů vyprávěných ve vší vážnosti fantaskně ignoruje západoevropské racio a má blízko k poetice vybraných filmů Piera Paola Pasoliniho, karnevalu i exploataci.

I Humr staví na absurditě a eklekticky míchá zdroje a filmové aluze – od nálad snímků Larse von Triera či Andreje Tarkovského, přes Běžícího muže, po všechny sci-fi s tématem totalitní nadvlády a velkobratrské kontroly –, ale jako celek se pozvolna rozpadá, jak si režisér neví rady s vlastní atraktivní premisou.

V ne tak daleké budoucnosti vládne diktatura partnerských vztahů. Ulice brázdí „vztahová“ policie. A všichni v jednom musí povinně být. Pokud z nějakého důvodu nejsou – ať už kvůli rozchodu s partnerem nebo jeho smrti – musí se povinně ubytovat v hotelu pro singly, kde mají lhůtu pětačtyřiceti dní, aby si našli vhodného partnera. Opravdovost jejich „lásky“ schválí management. Pokud se jim to nepodaří, v „transformační“ místnosti je promění ve zvíře dle jejich volby a vypustí do nedalekého lesa. Odtud humr v názvu. Jako své zvíře si jej zvolí hlavní hrdina, taťkovský architekt ve středním věku (Colin Farrell, zapadlý talent, který možná dostal druhou šanci na hvězdnost v druhé sérii Temného případu). Kandidáti lásky si mohou pobyt v hotelu prodloužit. Každý večer se vydávají na lov „divného druhu“ – singles z vlastní vůle, kteří odmítli diktát vztahů a guerrilově proti němu bojují. Přežívají v lesích a lásku mají zakázanou.

Lanthimos rozhodně vnesl do letošní soutěže koncept, jenž vzbuzoval nejvíce pozornosti a při retrospektivním pohledu do režisérovy filmografie sliboval minimálně znepokojivý portrét romantické lásky. Do canneské soutěže byl Lanthimos vybrán do značné míry i díky svému vítězství v sekci Un Certain Regard v roce 2009 se snímkem Špičák, z jakýchkoliv standardů „úchylným“ způsobem vybočující mikro-portrét jedné izolované rodiny.

Vztahy v izolaci jsou i tématem Humra. V porovnání se Špičákem se ale Lanthimos pokouší o sociální satiru, která nemá ani tak předjímat budoucnost, jako promlouvat k současnosti. Vztahový fašismus je tepaný stejně jako fašismus singles, ale tvůrce jakoby se neustále ohlížel přes rameno, jestli mu na něj někdo pochvalně klepe.

Lanthimos působivě a s elegancí vykresluje Hotel-věznici se všemi rituály a instruktážemi. Mechaničnost celého procesu „navázání vztahů“ chytře zdůrazňuje mechanickým a často záměrně nadbytečným hlasem vypravěče. Na druhou stranu ale snímek svazuje jistá nucenost a mrtvolnost. Pečlivě aranžuje, přepečlivě snímá, chytře vymyšlené absurdní situace (které ale působí právě hlavně jako absurdní situace) servíruje „perfektně“ na maximální efekt, ale minimální emoci. Počáteční energie snímku se vytrácí, čím hlouběji se Lanthimos noří do lesa a čím více se vydává do civilizace. Ze zamýšlené absurdní satiry na vztahy, v nichž každý žijeme, zůstala jen natažená, drobná anekdota.