Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Utopie a vrčící kopírky

Utopie a vrčící kopírky

glosa / Zdeněk Hudec / 7. 2. 2010 / komentáře (21)

„Největší vědci nikdy nebyli vázáni tím, čemu se dnes říká pravidla vědecké metody.“ (John Gray)

Reakce na článek Zdeňka Holého „Ve věži ze slonoviny“ v Cinepuru 63 a následnou diskusi na stránkách časopisu i na webových stránkách

Z mnoha důvodů chovám k utopiím sympatie. Jedním z nich je, řečeno spolu s klasikem Cassirerem, jejich schopnost uvolňovat prostor pro možné jako něco, co existuje v opozici k pasivnímu podvolování se současnému skutečnému stavu věcí. Pro Cassirera to něco bylo symbolické myšlení, pro kolegu Holého neurobiologická vize filmové vědy. Úvodem nechci zastřít, že mě první reakce na jeho ne zcela promyšlený výšleh znechutily (zpochybňování kompetencí, publikační výstupy, zahraniční angažmá, petrifikace vlastního výzkumu a patrně zcela mylné domněnky, že je někdo osočován za lenost nebo nízkou produktivitu práce). Blíže se k nim vyjadřovat nemá smysl, stejně jako propírání osobně laděného „sporu“ hlavních aktérů, ve kterém kromě další z nekonečných variací na rozpor mezi přírodními a humanitními vědami nevidím zásadního rozdílu, neboť oba v souladu s racionalistickým učením o přesnosti sledují pravdivostní ideál spolehlivosti poznání – ať už elektrodami připojenými k paviánům nebo metodami odvozenými z nové filmové historie (dále NFH).

Zásluha brněnských kolegů v čele s Petrem Szczepanikem, kteří NFH z končin Divokého západu uvedli na českou scénu, je nepopiratelná. Zejména vzhledem k tomu, co se pokusili nahradit: „elitářský“ subjektivismus impresionistických vhledů, filozofující spekulativnost či stereotypnost interpretačních a analytických modelů, které u nás vyrašily po roce 1989. Že po jejich vzájemných „melách“ vzbuzujících dojem inkonsistence oboru nastal nejvyšší čas vrhnout se na něco, co můžeme v zájmu vědecké relevance alespoň trochu kontrolovat a „verifikovat“: kinosály, filmové projektory, distribuci popcornu, propagační materiály, DVD bonusy, rozestupy mezi sedadly v kinosálech a zcela jistě i řadu jiných nekonvenčních věcí, např. pornokabinky nebo frekvenci splachování v sociálních zařízeních příslušných kinematografických podniků, bylo nasnadě s přirozeností vývoje. Implikace „slonovinového“ sporu ale naznačily, že brněnská mutace NFH neusiluje reprezentovat jen „aktuální stav“ oboru, ale patrně i jakýsi normativní badatelský a pedagogický úzus (přidržím-li se slov anonymního přispěvatele do diskuse z 25. 10. o tom, že „hlavně minimálně v Brně se chce, aby člověk postupoval podle nové filmové historie při předkládání svého projektu“). Kolega Skopal v tomto rámci uvedl, že estetický přístup k filmu „už několik desetiletí nepředstavuje jádro“ vědecké práce (o čemž mě nahlédnutí do osobních vizitek pedagogů a programů film studies na Oxfordu, Princetonu a UCLA příliš nepřesvědčilo) a upřímně nastínil svou představu interdisciplinárního, empiricky založeného historického výzkumu, který mu přináší větší pocit uspokojení a smysluplnosti.

Tyto a další okolnosti mě utvrdily v tom, že se ve hře „o radikální paradigmatickou změnu oboru“ ocitlo něco zcela jiného, totiž že nebyl učiněn ani tak pokus o poněkud unáhlené diskvalifikování „budoucí“ neurobiologie, ale „minulostní“ estetiky. Jinými slovy, že došlo k méně zjevné konfrontaci dvou diametrálně odlišných paradigmat: scientistického, v zásadě neopozitivistického paradigmatu NFH s orientací na filmový průmysl, distribuci, sociologické přístupy k recepci, ekonomické aspekty, trh atd. a paradigmatu estetického. To první opovrhuje filozofickými spekulacemi, dvojsmyslnostmi, symboličností, imaginací a paradoxy, druhé, z perspektivy prvního vydávané za jakousi nemoderní stařinu, zase projevuje nechuť k redukci na předem zkoumatelné kategorie, práci s faktografickými daty a k metodám jejich sběru.

Vůbec nejsem přesvědčen, že v zájmu nových, i když ne nejčerstvějších trendů je třeba opouštět mnohem „fousatější“ estetické výklady filmu (které mi, pokud na tom vůbec někomu záleží, ostatně navozují vhodnější konotace s „intelektuálním experimentováním a potěšením“) a s nimi těsně svázaný určitý okruh děl, jakkoli je občas pro vysokou „polysémantičnost“ nedokážeme definovat. Naprosto uznávám, že pustit magnetofon a umět mluvit s pamětníky je bezpochyby potřebné a historiograficky přínosné, ale osobně bych se výukou těchto kompetencí jako náplní svého života zabývat opravdu nechtěl, a to i za cenu plivnutí do tváře svému krédu, že odborník by měl dělat i věci, které ho nebaví. Namísto toho, co komu vyhovuje nebo nevyhovuje, co koho uspokojuje nebo neuspokojuje, baví nebo nebaví, se spíše sám sebe ptám, v čem jsou estetické výklady horší a méně přínosné než dobově módní? Dobrá a zásadní věc může vzniknout ve spojení s jakoukoli metodologií. Kvalita přece nespočívá jen v metodě samé, ale i ve způsobu jejího uplatnění. Nehledě k tomu, že za několik let budou k dispozici jiné metody a ostřejší lokty. Postesknutí kolegy Szczepanika (27. 10.), že „většina bakalářek je pořád analýzou stylu a vyprávění jednotlivých filmů“ z hlediska únavného opakování téhož, naprosto chápu, ale spíše než stagnaci vidím za tímto masovým jevem důkaz estetického zájmu o film, který je ve většině případů (dovolím si mluvit za své pracoviště) také hlavním motivačním faktorem při nástupu do studia, a také při dnešních vysokých počtech studujících jedním z efektivních nástrojů kontroly toho, co kolega Skopal naprosto přesně označil za „základní penzum dovedností specifických pro obor“.

Zdaleka nechci tvrdit (i s přihlédnutím k autoritativní formě argumentace v diskusi), že postoje brněnských kolegů jsou druhem dogmatického nebo doktrinářského myšlení. Spíše bych s nadsázkou řekl, že jejich verze NFH dnes plní ve vztahu k velkoryse tolerovaným estetickým přístupům symbolickou roli „inkvizice“, která při své represi, ať už vědomé nebo nevědomé, vyvolává ovzduší, že estetický přístup k filmu je něco vědecky méně hodnotného, něco, za co bychom se snad měli stydět. Jejich neopozitivistická snaha o překonání metodologických slabin „subjektivistického“ estetického přístupu přesným určením měřítek, pragmatismem a eliminací intuice, vede k ustanovení univerzální normy, která je ochotna uznat za relevantní pouze to, co je možno zkoumat a ověřit empirickými metodami v rámci jednotlivých šetření, a za méně vědecké označit to, co je s ní v rozporu. Počítám s tím, že toto bude ve formálním zájmu oborové plurality halasně popřeno, nijak mě to však nezbaví pocitu, že jde o neuralgický bod celé diskuse, který tu čišel právě pod maskou plurality.

NFH jako součást moderního trendu empirických výzkumů nalezla svůj ideál – a současně i instrumentální výraz – ve snahách dělat malá, přesně verifikovatelná témata a vybavovat posluchače praktickými kompetencemi, z jejichž perspektivy se estetické psaní o filmu začíná jevit nejen vědecky méně hodnotným, zvětralým, ale také snobským, nevýdělečným a vůbec všelijak zglajchšaltovaným. S tím implicitně zesílil i nevyřčený názor, že estetický přístup k filmu není ve srovnání s metodami NFH v pravém slova smyslu vědou i proto, že, jednoduše řečeno, jde o plytkou interpretační disciplínu. I když badatelé z okruhu NFH mají vůči „přesluhující“ estetice pocit vědecké „irelevantnosti“, způsob konceptualizace jejich vlastních úkolů a výsledků není z interpretačního hlediska tak zásadně odlišný, jak by si asi přáli. Stejně jako stoupenci estetična nemohou uniknout interpretačním technikám s nutným podílem „bludného kruhu“ subjektivity. Pokud chtějí své výsledky dovést do „systémových“ důsledků, nutně začínají (viz selektivní otázka interpretace, „relevantního faktu“, příhodně nastíněná Janem Kolářem 27. 10.) a končí u „ponižujícího umění interpretace“, pokud ovšem nepřevládne vůle k setrvání u soupisů nebo detailního dokazování dopředu známých banalit.

Přání obhájit nebo dokonce vnutit někomu vlastní „paradigma“, jež má přinést vědeckou spásu, není samozřejmě něčím novým nebo zvláštním, což se týká i NFH, která – stejně jako celá řada směrů uplatňovaných v podmínkách domácí filmové vědy před ní – není původním českým konceptem. V této souvislosti mě zaujal nedávno uveřejněný názor polského sociologa Ryszarda Legutka („Jsme jako otroci, nemáme vlastní cíle,“ LN, 31. 10.), který po pádu totalitních režimů z konce osmdesátých let očekával na domácí půdě „explozi kreativity“, kterou záhy vystřídalo politické zastrašení „hlavním proudem“, otrocké přizpůsobování se evropským standardům na úkor tvořivého myšlení a vlastních cílů. Paralelně s tím se ve společenských vědách projevil „syndrom kopírky“ a status „xeroxového intelektuála“, jímž je „člověk, který dostane stipendium na britskou, francouzskou nebo americkou univerzitu a utratí tam všechny peníze za xeroxování publikací, které si pak přiveze zpátky do své domoviny, přečte, udělá poznámky, srovná a má dizertaci nebo knížku“. Tento „syndrom kopírky“ podle Legutka prozrazuje otrockou, mentální závislost na cizích vzorech, v minulosti ruských, dnes amerických nebo evropských. Příbuznou zkušenost s intelektuálním zotročením zažil několik desítek let před Legutkem i čelný odpůrce epistemologického redukcionismu P. K. Feyerabend, když se v polovině šedesátých let setkal jako profesor filozofie na University of California v Berkeley tváří v tvář s výsledky nové vzdělávací politiky – mexickými, černošskými a indiánskými studenty, kteří jako příslušníci různých ras a kultur obdrželi šanci k rovnosti – podílení se na „mániích bělochů“, jejich vědě, jejich technologiích, medicíně a politice. Feyerabend tehdy vyhodnotil svou pozici učitele jako „velmi rafinovaného, velmi důmyslného naháněče otroků“. Jím se stát nechtěl a začal se zajímat o důvody toho, co už od dob vzrůstu intelektualismu ve starém Řecku „nutí lidi s bohatou a komplexní kulturou k tomu, že propadnou suchým abstrakcím a mrzačí své tradice, své myšlenky, své jazyky tak, aby je uzpůsobili těmto abstrakcím“.

Nemůžu se zcela zbavit pocitu, že my (lhostejno zda jde, budu-li parafrázovat terminologii psychologa H. J. Eysencka, o estetické „povídálky“ nebo novohistorické „počítálky“), kteří dnes řízením osudu tvoříme stav české filmové vědy, jsme těmi Legutkovými snaživými „xeroxovci“ či Feyerabendovými Mexičany, černochy a Indiány, kteří jako lidé s bohatou kulturní tradicí v zádech– ještě dvacet let po opuštění izolace v rezervaci byrokratického socialismu přes nadměrně vyvinuté sebevědomí – nevíme sami co se sebou a máme nevraživost jak vůči sobě, tak k národní tradici spojené s nevírou v samostatné možnosti. Už na začátku devadesátých let bylo jasné, že „svět“ se od nás učit nezačne, a zvláště v oblasti film studies, kde ani neměl čemu. Nezbývá tedy než se učit od světa, pílí, ctižádostivostí a nezničitelnou touhou po originalitě (aktuálně „sublimovanou“ v metodách a cílech NFH) dorovnávat deficit k západním „dobyvatelům“ a jejich paradigmatům a někdy v budoucnosti je – snad – předčit, což nám ještě nezaručí, že to v jejich očích budeme dělat dobře. Zatím jsme ale pořád v „kopírkové“ fázi, která poněkud znejišťuje onu propíranou otázku konkurenceschopnosti, protože: za prvé, čistě z politického hlediska jsou v dnešní době konkurenceschopné projekty jen ty, které získaly granty, přičemž víme, že nejvíc finančních prostředků skutečně jde mnohdy na pochybné projekty, o kterých se nerozhoduje v aseptickém prostředí. Za druhé, nevíme přesně, zda ona kýžená kvalita a originalita, ke které chceme dospět, je opravdu jen aplikací toho, co se odehrává na zahraničních univerzitách, na české poměry.

Závěrem mé glosy, jak je ostatně samo o sobě dosti zjevné, nechci zastřít, že dělám v obráceném gardu totéž, co brněnští kolegové – že petrifikuji vlastní představy a zásady. Ne snad zcela z obranné pohodlnosti pejska, jež se má učit „novým kouskům“, nebo ze zvyku, který je železná košile, ale z prostého faktu, že v obou protichůdných názorech na předmět a směřování film studies (neurobiologie vs. rutinní empirismus brněnských kolegů) jsem dosud přesvědčivé řešení nenašel. Aniž se chci uchýlit k dalšímu „proroctví“, šanci našeho oboru (pokud ji vůbec potřebuje) vidím spíše v jakési moderní verzi starého horkheimerovského ideálu komplementarity mezi Forschung a Darstellung, tedy co nejhlubšího propojení mezi specializovanými, racionálně orientovanými výzkumy (v budoucnosti třebas i neurobiologickými) a jejich intelektuálním povýšením na novou „konceptuální“ úroveň, u které neshledávám důvod, proč by nemohla být estetická, filozofická nebo nějaká jiná.

Přečteno 6716x

Článek vyšel v časopise Cinepur #67, leden 2010.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.1 /26

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Zdeněk H.  (22.9.2010 07:16)

Pro ty, kdo sledovali debatu: http://cinepur.cz/blog.php?article=148

FM  (24.6.2010 06:49)

Tato část je reprezentativnější: What ideas unite the film scholars, psychologists, and philosophers who gathered here? Further, most members of the Society are interested in ways that film can be illuminated by areas of modern psychological research, such as neuroscience, cognitive science, and evolutionary psychology. Těžko říci, zda by se v českých film studies měly místně heretické myšlenky šířit. Bordwell je zkrátka z českého pohledu zpátečník :-)

brouk pytlík  (24.6.2010 01:02)

prislusne heslo: http://en.wikipedia.org/wiki/Literary_Darwinism

brouk pytlík  (23.6.2010 18:12)

Committed to a theory of permanent revolution in Theory, humanists are seeking new pastures. Some have discovered neuroscience, others evolutionary psychology. Franco Moretti has launched quantitative studies of the literary marketplace. For many converts, the reconciliation with science is just a bandwagon to hop onto, and they will jump off when a newer one trundles past. But other scholars have been committed from early on. The prospect of "consilience," the compatibility between the sciences and the arts, is something the literary Darwinists like Brian Boyd, Jonathan Gottschall, Joseph Carroll, and like-minded souls were defending long before it became fashionable. http://www.davidbordwell.net/blog/?p=8509

Zdeněk H.  (12.5.2010 19:13)

S hlediskem praktičnosti souhlasím, jsem rád, že jsme se v tomto bodě k něčemu smysluplnému dostali.

Pavel Skopal  (12.5.2010 16:04)

Myslím, že jediný spor je o tom, jak - v jakém rozsahu - může být neuropsychologie na našich katedrách využitelná. Netvrdím, že takové výzkumy nejsou užitečné, ale že nelze na NP stavět nějaký obrat ve film studies; tj. podobně jako poznatky sociologie a ekonomie, i výzkumy psychologie můžeme - a měli bychom - využívat, kde to pomůže řešit naše vlastní otázky. Ale nemůžeme realizovat smysluplné výzkumy takového typu, jako je ten v níže uvedeném textu - ani nemůžeme studenty učit, jak takové výzkumy dělat, to je, oč tu běží. Interdisciplinarita nespočívá v tom, že budeme diletanty ve více oborech. A právě to ten přeložený text přesně ukazuje - nemůžeme přeci práci kateder stavět na výzkumu, ke kterému je potřeba pět dalších odborníků - psychologů a vybavení jejich pracovišť. Na tom je možné založit jeden výzkumný projekt, ale ne orientaci celého oboru. Víceméně opakuji, co bylo řečeno už dřív v této debatě, ale snad je to teď zase o něco jasnější.

Zdeněk H.  (12.5.2010 15:18)

Jsem rád, když někdo umí změnit názor. Jinak Pavle, v čem ty spatřuješ problém, já žádný nevidím. Překlad konzultuji s klinickým neuropsychologem a primářem radiologického oddělení jedné nemocnice, kde mají několik magnetických rezonancí. Kdo chce hledá způsoby, kdo nechce hledá důvody. To je jako bych vám (dosaď dle potřeby) říkal, že používáte metody sociologie a ekonomie, aniž byste vystudovali tyto obory. Nepovažuji to za podstatný argument. Navíc ve vědě je naprosto jedno, kdo otázky zodpoví, hlavně že je zodpoví. Pro pozorného čtenáře: autoři studie nikde nepíší, že by tyto výzkumy byly užitečnější pro filmový průmysl než pro film studies, jak by mohlo z Pavlova vyjádření vyplývat.

Pavel Skopal  (11.5.2010 18:41)

Zdeňku, nechci znovu otevírat tuto debatu, jen chci onoho čtenáře, na kterého apeluješ, upozornit na jednu věc (studie je v angličtině dostupná zde, takže si může udělat obrázek hned: http://weblamp.princeton.edu/~psych/psychology/research/hasson/pubs/Hasson_Neurocinematics_2008.pdf). Studie je rozhodně velmi zajímavá tyto výzkumy jsou nesporně užitečné (pro film studies a jistě ještě víc pro filmový průmysl, jak na to autoři i sami upozorňují), ale složení toho kolektivu autorů přesně ukazuje, v čem je problém: vždyť pět z šesti autorů jsou z výzkumných ústavů a kateder psychologie! ten jediný z film studies je doktorand, který píše - jeho vlastními slovy řečeno, "never ending dissertation on the aesthetics of digital video in new documentaries" (http://ohadlandesman.com).

Zdeněk H.  (11.5.2010 08:21)

V letním Kino-Ikonu vyjde můj překlad neuroestetické studie Neurocinematics: The Neuroscience of Film z roku 2008 od kolektivu autorů z institucí jako jsou Princeton University, New York University či Institut Maxe Planka. Čtenář si bude moci sám udělat obrázek, zda neuroestetika filmu je vágní chimérou (Petr Szczepanik), nebo může otevřít nové pole působnosti filmových studií, jako se tomu stalo v estetice před deseti lety.

Zdeněk H.  (23.2.2010 06:59)

Jsem rád, že Petr Bilík vrátil diskusi tam, kam patří. Ve svých podnětech jsem vynechal ještě jednu důležitou znalost, moderních technologií, které zásadním způsobem ovlivňují podobu současné kinematografie (2K, 4K, RED ONE…).

Petr Szczepanik  (22.2.2010 05:10)

Já jsem sice Zdeňkovu glosu interpretoval jinak a taky diskusi o stavu oboru bych nerad omezoval na uplatnitelnost na trhu práce, ale ten projekt ESF je opravdu pěkný! Hlavně je dobré, že ho neomezujete na onen "management" kultury. Mě by na stážích kromě zřejmé užitečnosti při následném hledání práce zajímalo i to, jak je využít ve výzkumných projektech, diplomkách, navazování hlubší spolupráce mezi univerzitou a soukromými podniky atd. Každopádně to budu sledovat a čerpat inspiraci...

Petr Bilík  (20.2.2010 15:33)

Diskuze, která se po glose Zdeňka Holého rozvinula, je podle mého názoru svedena na mimoběžnou kolej. Možná jsem vše špatně pochopil, ale podle mne šlo Zdeňkovi primárně o společenskou zodpovědnost našeho oboru a o uplatnitelnost absolventů. Neurologii či oborovou žurnalistiku vnímám jen jako příklady aktualizací či možných aplikací oborových znalostí. Pokud by se diskuze nestočila k zjednodušujícím opozicím NFH versus ostatní teoretické a metodologické přístupy, Brno versus zbytek světa (toto řazení vzniklo spíše jako side-effect a nemá valného opodstatnění, snad jen v pozitivním slova smyslu), mohla být rozvedena relevantním směrem kopírujícím strukturu oboru na zahraničních univerzitách. I tam se potýkají s problémem, jaká míra studia by měla být věnována historiografickým a interpretačním základům a jak dospět k aplikaci znalostí, případně jak obé komplementárně propojit tak, aby praktická zkušenost posilovala teoretický background. K takto modelované rozpravě - a snad bude Zdeněk Holý shovívavý, pokud jsem mu podsunul něco, co neměl na mysli - bych rád přispěl prostým konstatováním, že se snad na všech spřízněných katedrách ve větší či menší míře snažíme o totéž. Je ovšem pochopitelné, že praktické disciplíny nelze za průběžného akreditovaného výukového programu realizovat beze zbytku a programy nelze upravit tak, aby reagovaly na okamžitou potřebu. A nyní už doporučení. Coby zdroj pro zavedení praktických předmětů či aplikovaných disciplín ideálně slouží podpora ze strany ESF, jež může být bezprostředně využívána pro uplatnitelnost studentů filmových studií. Příkladem je projekt Upsolvent (www.upsolvent.cz), nabízející kromě přednáškových cyklů zaměřených na rozšiřování kompetencí i rozsáhlý systém praxí. Nejde samozřejmě o dokonalé či dokonané řešení, jen o novou možnost, skýtající nové implementace i nová rizika, například že se utilitární přístup ke studiu stane dominantní motivací a z filmových studií zbydou jen pofiderní managementy kultury. Za diskuzi o NFH nicméně díky, je důležitá nejen pro aktéry samé (možná chvílemi až příliš), ale především pro studenty a potenciální uchazeče o studium.

Zdeněk H.  (14.2.2010 19:41)

Svoji glosu o stavu filmové vědy jsem opravdu nepsal (a stav nesoudil) jen kvůli pár příspěvkům do Cinepuru. Chtěl jsem oboru nabídnout perspektivu zvenčí, kdy lze kriticky upozornit na věci, kterých si insideři moc nevšímají. Bohužel na otázky, které jsem položil (uplatnitelnost absolventů, stav oboru v kontextu krize humanitních věd, jeho schopnost reflektovat trendy v dalších vědních oborech, zájem oboru o radikální změny, ke kterým dochází na poli audiovize) se mi dostalo spíše dílčích, povrchních a obecných odpovědí. Tolik k shrnutí první diskuse ze strany Petra Szczepanika.

Petra Hanakova  (13.2.2010 04:22)

Já hlavně stále nechápu, odkud se berou ty představy o nepřekonatelném schizmatu v oboru a jakási podvědomá hrůza z toho, co se to vlastně děje v Brně. Přestože to, čemu se věnuji, opravdu nemá nic společného s tzv. NFH, vím, že od zde poněkud démonizovaných brněnských kolegů můžu vždycky čekat velmi korektní reflexi a zásadní podněty. Navíc musím zopakovat staré (ale pravdivé) klišé, že na opravdu kvalitní úrovni film studies už žádné takové ostré hranice mezi historií (ať už jí říkáme nová nebo ne), teorií či estetikou nevedou. Chodím právě k Hansenové na seminář o digitálním filmu a veškeré představy o tom, že se jako představitelka NFH ve svém výzkumu věnuje jen nějakému historickému "počítání" a zcela se odklání od "neverifikovatelných" teoretických a estetických pojmů jsou při téhle zkušenosti zcela směšné. Myslím, že u nás chybí především fórum, na kterém bychom se všichni mohli setkávat a komunikovat o tom, co děláme a jak můžeme obor dále směřovat.

Petr Szczepanik  (12.2.2010 21:37)

Předně bych chtěl upozornit čtenáře, že tuto diskusi vnímám jako diskusi o jednom malém akademickém oboru (o jeho domácí situaci a kritériích kvality), nikoli o filmovém psaní či fanouškovství obecně, a v tomto smyslu také reaguji na glosu Zdeňka Hudce. K podzimní reakci na "slonovinovou" glosu Zdeňka Holého mě vyburcovala autorova nekompetentnost ve věci, o které se suverénně vyjadřoval – nikoli snaha obhajovat NFH či dokonce humanitní vědy před přírodními, jak sugeruje Zdeněk Hudec. Získal jsem z ní dojem, možná chybný (v následné diskusi ovšem potvrzený), že autor nezná pedagogickou a badatelskou praxi ani současnou odbornou literaturu a celý obor soudí, a budoucí program pro něj vytyčuje, na základě povrchních představ, vzniklých snad pod vlivem příspěvků, které mu přicházejí, nebo naopak nepřicházejí, do Cinepuru. Neurobiologie filmu v jeho pojetí (alespoň podle zveřejněné glosy – věřím, že Zdeněk Holý na tom zapracuje a příště nabídne víc) je především vágní chimérou, nikoli utopií, a její nedomyšlenost nezachráníme ani odkazy ke Cassirerovi. Zdeněk Hudec ovšem mou reakci podrobil jakémusi symptomatickému (nechci napsat přímo paranoidnímu) čtení a našel v ní cosi docela jiného: důkaz mocenského boje "kopírek" a "estetiků", přičemž o těch druhých nám toho bohužel moc neřekl, takže vlastně nevíme, koho do tohoto šiku kromě sebe řadí. Zdeňku, s těmi kopírkami jsi mě pobavil a připomněl studentská léta (opomenu-li onen poněkud temnější podtext, na který upozornil Pavel Skopal). Jako anekdota to není daleko od pravdy, minimálně do druhé poloviny 90. let se bez kopírek, různě rychlých či pomalých a všelijak vrčících, český (asi nejen filmový) teoretik neobešel, protože univerzitní knihovny byly z hlediska našeho oboru stále ještě beznadějné a akademické databáze v nedohlednu. Naštěstí je to pryč a neoslepli jsme. Záhy mi ale úsměv ztuhnul na rtech: Opravdu kolem sebe vidíš takovýto boj znepřátelených klik? A z čeho vlastně pramení Tvůj pocit ohrožení a zahořklost? Místo toho, abys citoval zlomyslného a nepoučeného anonyma, bys měl do toho hrozného Brna někdy přijet na exkurzi, nic se ti tam nestane. Nebo si aspoň přečíst na webu katedry, jak se ve skutečnosti zadávají diplomky. Moje věta o analýzách nebyla "postesknutím", ale jednoduše odrazem studijního programu, který jsem spoluvytvářel a v němž je narativně-stylistická analýza definována jako základní kompetence bakaláře. NFH není "rutinní empirismus", ale především revizionismus, s nadsázkou: historie dělaná filmovými teoretiky, kteří se vracejí k primárním pramenům. V domácí oblasti, kterou takto označuješ, v posledních letech vznikla řada originálních výzkumů, které si získávají mezinárodní ohlas. Vzájemně se doplňují a korigují, čímž se kultivuje nová a otevřená badatelská komunita (nikoli sekta!), průběžná kritická diskuse (jejímž programovým cílem není dotýkat se ješitnosti olomouckých kolegů!) a možnosti spolupráce v oboru směrem dovnitř i ven. Pokud někde živoří skupina utlačovaných estetiků filmu, kteří produkují originální výsledky a nemají možnost se prosadit, tak o ní napiš něco víc. Já jsem žádné nepublikované a kvalitní estetické práce nebo aspoň projekty, které by bylo možné vydat například v Iluminaci, nezaregistroval, ač jsem se o to opakovaně snažil, a dokonce kvůli tomu spoluzaložil doktorandskou konferenci. Na druhé straně jsem v posledních letech spolupracoval s pěti nebo šesti olomouckými absolventy či doktorandy a většinou jsem si s nimi dobře rozuměl (až na jednu výjimku, ale i v tomto případě šla věc do tisku). Nesledoval jsem na nich žádné příznaky "olomoucké školy", která by se cítila být ohrožena "brněnským rutinním empirismem" – byli to snad disidenti? Nabízí se otázka, jestli estetickému přístupu tímto ukřivděným lamentováním neprokazuješ medvědí službu – i mezi estetiky filmu jsou přeci lidé, a jistě jich bude minimálně stejný podíl jako mezi filmovými historiky, kteří se neschovávají před badatelským světem jako vyznavači malých (českých) cestiček nebo jako dojmologové, jež nezajímají základní pravidla a platformy vědecké práce. Vždyť i monografie o díle a životě režiséra se dá napsat tak, že splňuje historická kritéria práce s primárními prameny, kriticky přehodnocuje široce vymezenou sekundární literaturu a zároveň nabízí původní teoretické koncepty a originální interpretace. Je otázka, proč to, nejen u nás, často neplatí... Na závěr něco konstruktivnějšího. Uvažoval jsem nedávno o tom, jak by dnes mohla vypadat další knížka typu NFH, šitá pro české prostředí. Možná by to mělo být něco v duchu "kvalitativní metody společenských věd a audiovizuální média". Hlavní dvě otázky by byly: jak s těmito metodami propojit studium filmového textu a jak v nových podmínkách dělat teorii? Osobně si myslím, že vývoj oboru se nevrátí k osamělým géniům, kteří nepotřebují vědecké metody ani primární prameny, protože si vystačí se svou imaginací, jak naznačuje Zdeněk Hudec (i když osamělí géniové sami o sobě budou nás ostatní, doufejme, překvapovat i nadále), ale půjde spíš směrem k "zakotveným teoriím", k dalšímu adaptování empirických výzkumných metod, k objevování nových kategorií primárních pramenů a ke kolektivním projektům, které umožňují sběr a zpracování velkých souborů dat – což nakonec v podstatě není nic nového, ale jen pokračování vývoje posledních 30 let. (Zároveň si uvědomuju, že trajektorií minulého i budoucího vývoje oboru je tolik, kolik je badatelů.) "Vědecký" zde ovšem neznamená "počítálkovský", ale jednoduše společenskovědní nebo humanitněvědný – tedy například orální historii, antropologické pozorování, geografické modely prostorového uspořádání, sociologické modely sítí a v neposlední řadě snad i nové koncepce analýzy samotných filmů. Můžeme nové badatelské trendy, metody a teorie ignorovat a hájit se tím, že jde jen o intelektuální módu, nebo je můžeme poznávat, testovat a přijímat jako nové pracovní nástroje a výsledky sousedních oborů. Zastánců prvního řešení je hodně i na západ od našich hranic a vyskytují se v nemalém počtu také na mezinárodních konferencích. O správnosti volby budou nakonec rozhodovat výsledky. Prozatím a pro tuto diskusi bych si nejvíc přál, kdyby se k ní vyjádřil někdo kompetentní z oboru estetiky a načrtl svou představu o současném studiu filmu. Možná se takovéto představy ještě přece jen dočkáme od Zdeňka Hudce, jehož studie o filmovém obraze dějin, myšlení o filmu a filmovém stylu jsem vždy četl se zájmem.

Paja  (11.2.2010 23:25)

Článek se mi líbí, pořád se ovšem bojím, co se vlastně má stát v českém akademickém prostředí "zásadního". Já nepopírám důležitot zahraničních výjezdů a studijních stáží, stejně jako nutnost publikovat (ale kdo někdy publikovat zkoušel ví jaké to je někdy martyrium). Ale mimochodem publikování, četnost citací a podobně, to ne vždy dosvědčuje kvalitu nějaké práce, proboha, vždyť kdy pominu potencionální názorový nesouhlas so bshame daných věcí. Tak někteří dosahují požadavků na publikování a citace velmi kuriózními metodami (teď mi nejde o obor humanitních věd, nebo filmovou vědu ,ale akdamické prostředí obecně). A navíc, víte kolik lidí se snaží publikovat? (mraky) Požadavky ministerstva a jejich systém trochu připomíná ekonomický provoz, který nepočístá s jistými zákonitostmi akademického prostředí a práce. Univerzity nemají být ekonomicky supr produktivní továrny zaměřené na počet, ani represivní instituce, ale vysvětlujte to někomu, že při prudkém zvednutí kvantity jde kvalita do háje a dochází k recyklaci témat často. Mimochodem ten příkald s Feyreabendem je naprosto výborný a vystihující, co se ve školním prostředí někdy děje. Přjde mi, že pan Skopal si tvrdě stojí na svém, a má na to právo. Ve všech svých příspěvcích jsem nechtěl zpochybňovat, že NFH nemá přínos a její metody, jen mi to dílo někdy přišlo trochu extrémní, až patologicky záměrně složité. Jak já nemám rád marxismus a materialismus. I v akademické nepopularizační práci(byť to jde i v populární) mohu přece používat jednodušší jazyk, aniž bych ochudil téma. Chápu, že se musíme snažit držet krok se světem nebo to aspoň úspěšně předstírat, ale řekněmi si otevřeně. Skutečně máme prostředky a lidi se na tu úroveň v krátké době dostat? Já nevím, přál bych si to, ale mám o tom své pochybnosti. Pokud bude vládnout posedlost čísly a trendy, což bude, protože převážně z toho musí být výstupy a finance, tak se daleko nedostaneme. Proč tu nikdo neche připustit, že v momentě o snahu dohnat a napodobit se už vlastně ocitáme vzadu? Ten závod nejde vyhrát. Nejsem naivka trendy udávat nebudeme. Ale myslím si, že Česká potažmo Slovenská republika se nemusí omezovat ve filmové vědě jen na vlastní prostředí a reflexi toho, co se píše v zahraničí. A právě příspěvek pana ksoapla mě přesvědčil , že to nás ldouho nečeká ožná jendou v budoucnu. A já neám rád sliby. Ano zmapujme důkladně prostředí domácí, dělejme to, ale to není důvod proč nevydávat monografie a články na jiná témata. I když neskrývám slabost pro estetický přístup, klidně zapojme i jiné metody, znalosti ze sociologie, psychologie a ekonomie přece jistě mohou významně v mnoha tématech fv pomoct.

Pavel Skopal  (11.2.2010 21:44)

Článek Zdeňka Hudce hájí pozice, které byly podle jeho mínění v předchozí debatě napadeny. Já si samozřejmě nemyslím, že se za diskuzí skrývaly nějaké mocenské ambice obhájců NFH (zde zbytečně ztotožňovaných s brněnskou katedrou, což celou debatu nešťastně personalizuje a zkresluje – historickému výzkumu se věnuje v oboru řada lidí, kteří nejsou spojeni s tímto pracovištěm), ani nesouhlasím s většinou vznesených tvrzení. To samo o sobě by mě nepřimělo k pokračování v debatě, která minule dospěla k smířlivému, byť trochu křehkému konsensu. Text ovšem obsahuje také několik tvrzení, která považuji za zavádějící, takže je pominout nelze – ne proto, že bych chtěl autora přesvědčovat o omylu, ale proto, že se debata odehrává na veřejném laickém fóru a nejsem si jistý, že si všichni čtenáři povšimnou nekorektní argumentace. Mým cílem není "obhajovat" přístup NFH – Zdeněk Hudec takovou obhajobu ostatně předjímá ("Počítám s tím, že toto bude ve formálním zájmu oborové plurality halasně popřeno, nijak mě to však nezbaví pocitu, že jde o neuralgický bod celé diskuse, který tu čišel právě pod maskou plurality") a předem zpochybňuje, takže diskuze zde není ani možná. Chci jen výslovně upozornit na některá zcela neopodstatněná tvrzení. Ta, která nelze přejít mlčením, jsou přinejmenším dvě: zaprvé údajný "neopozitivismus" a "rutinní empirismus" NFH, resp. "brněnských kolegů". Autor zde sugeruje, že NFH spočívá v pasivním hromadění dat, navíc "rutinním"! Kdo si sám vyzkoušel, co znamená řešit konkrétní historickou otázku, formulovat důkladně podložené závěry za pomocí archivních materiálů, nebo kdo četl některé texty nejlepších současných historiků, jejichž přínos spočívá mj. v tom, že využívají materiály dosud nevytěžené nebo kladou zcela nové otázky nad materiály už známými a nově je interpretují, si pomyslí o oné údajné rutinnosti své. Diskuzní fórum není místo k rozvíjení nějaké debaty o přístupu NFH – jen vyzývám čtenáře, který by předkládané charakteristiky chtěl snad brát vážně, ať si přečte několik textů, které tento přístup reprezentují. Velký počet odkazů na primární materiály se nerovná automaticky "rutinnímu empirismu", jak se to snad autorovi jeví, ale pečlivé práci a nutnému podkladu pro analýzu a interpretaci. Čtenářům bude jistě tento rozdíl zřejmý, stejně jako – ano, nepochybně relativní – oborová důležitost témat, kterým se věnujeme (a které Zdeněk Hudec s evidentním neporozuměním – či snad v okouzlení vtipností zvoleného příkladu? – srovnává s výzkumem "frekvence splachování v sociálních zařízeních příslušných kinematografických podniků"). Druhý argument, který mě nutí k reakci, v zásadě říká: nenechejme se "kolonizovat" "Západem", buďme sví, originální. Jistě, kdo by chtěl zpochybňovat originalitu metodologie, že? Přesto se obávám toho, co taková teze vlastně může v důsledku znamenat: alibismus, zápecnictví, neochotu ke konfrontaci se světem, k rozsáhlé četbě odborné literatury, k debatě s kolegy na západ od našich hranic. Nemluvě o pochybném, byť nepřímém spojování obrazu "xeroxového intelektuála", posedlého citováním – nejlépe amerických - autorit, s obrazem filmového historika, údajně posedlého využíváním dobových pramenů. Tato část textu je napsána dosti opatrně a nejasně – nicméně právě toto může naznačovat část textu, která mluví o nešťastném popírání národní tradice a současně připouští, že "svět se nemá od nás co učit", ironizuje, že my "z Východu" hledáme potvrzení sebe sama v pohledu "Západu", a přitom nejistě naznačuje, že nám nic jiného než učit se na západních univerzitách ani nezbývalo… Je celkem příznačné, že autorem "xeroxového" příměru je polský filozof a politolog, také ale konzervativní politik, poslanec Evropského parlamentu za stranu Právo a spravedlnost a krátkodobě ministr kultury… ten jistě má nacionalistickou rétoriku v popisu práce, ale do střízlivě a progresivně uvažujícího akademického prostředí nepatří taková hesla zejména v situaci oboru, který je sám o sobě velmi interdisciplinární a který navíc u nás nemá prakticky žádnou tradici či stopy nějaké specifické "školy". Kvalita se prostě v akademickém světě měří pomocí citací, recenzovaných publikací, úspěšnosti řešení výzkumných projektů – a zpochybňování způsobu přidělování grantů je zcela zbytečné. Velká část oboru v žádné kopírkové fázi rozhodně není. Svědčí o tom například účast na zahraničních konferencích a mezinárodních projektech, kde jsme z postkomunistických zemí obvykle nejvýrazněji zastoupeni (snad s výjimkou polských badatelů, v jejich případě jde ale často o lidi působící na západních univerzitách, kteří tedy nereprezentují stav film studies v Polsku). To, že se Zdeněk Hudec na tomto dění nepodílí, může vysvětlovat jeho pochybnosti a postoj, který v článku prezentoval, ale nijak to nepřidává na platnosti jeho úvahám. A vyslyšet návrhy, že by snad bylo lépe se "nekazit" kontaktem se "Západem" a v klidu si doma pěstovat "svoji, originální vědu", by bylo, mírně řečeno, zavádějící. Pokud jde o hlavní nabídnutou vizi – tj. že by nám mělo jít o "co nejhlubší propojení mezi specializovanými, racionálně orientovanými výzkumy … a jejich intelektuálním povýšením na novou "konceptuální" úroveň" – tady nemám důvod protestovat, ale ani se k takové neurčité tezi nadšeně hlásit. Jsem jen zvědav, jací významní duchové českého národa se to budou filmovědnému výzkumu věnovat, že konečně překonají zřejmě nedostatečnou schopnost "konceptualizace" u takových autorů "počítálků", jako Elsaesser, Hansenová či Hediger.

ferda  (9.2.2010 08:58)

Pěkny članek, ale žadne velke téma. Film je jen film, nepřeceňoval bych hemžení okolo něj, at "vedecke" nebo "nevedecke". Svého času jsem vítal Doleželovy práce o literatuře jako konečné vymetení subjektivistických interpretačních sraček, dnes zase dokážu pochopit nechuť mladé generace k takto pozitivistickému přístupu. netřeba to tedy tolik prožívat...

koleso  (8.2.2010 16:57)

Však my si jich taky vážíme!

Shadwell  (8.2.2010 16:32)

Skvělý článek, jen kdyby to nebylo přesně obráceně. Jeden ze způsobů, kterak rehabilitovat marxismus, spočívá dle Žižka v bezohledné kritice marxismu. Pokusme se totéž provést s paradigmatem NFH – obhájit ho tím, že jej zkritizujeme: Totiž, NFH v sobě de facto pluralitní přístup apriorně zahrnuje - to je celá pointa, kterou kritici a kuriózně i někteří zastánci údajné odstrašující tvrdé metodologie přehlížejí, první díky předistancovanosti, druzí kvůli poddistancovanosti -, což se pozná mj. podle toho, že snese i nefalšovaného vizionáře překvapivě odvážných asociací Cubitta, tak v archívech zakopaný na historii orientovaný výzkumníky. Všichni se tu dnes oháněj pozitivismem, kvalitou vody v hajzlech, či preferujete-li korektnější výrazivo, v záchodcích a rozestupy mezi sedadly v kinosálech a neberou na zřetel, že řada zahraničních badatelů spadajících pod NFH uplatňuje překvapivě několikanásobně filozofičtější, spekulativnější a dvojsmyslnější, přesto poctivě vyargumentovaný náhled než ti takzvaní "fousatí" zastánci estetiky. Nejednou a nevědomky tak obhájci minulých či alternativních poměrů kritizují své vyspělejší kopie. Fousatým remcalům doporučuji místo nářků usvědčujících je z neznalosti terénu otevřít kupř. Iluminaci 3/2007: Tomáš Dvořák zde ve svém textu cituje - třebaže správné citáty nesuplují závěry argumentace - pětkrát Schopenhauera a třikrát Nietzscheho; nadvakrát Becketta a Adrona. V NFA doposavad poklidně visí mezi neperiodickými publikacemi "proslulý" diptych Deleuze. Čeho je třeba vyvarovati se v prvé řadě, to je uvažování vsazující celou problematiku do párových opozic my vs. oni či neurobiologie vs. rutinní empirismus. V současné praxi rozeznáváme šest různých tendencí, nikoliv jednu - postrukturalismus, NFH, nová média, televize a populární kultura, antropologie filmu a poetika filmu (přičemž poetika filmu, měkká teorie, je více než méně převlečený tradiční autorský přístup). V Iluminaci dosud a často otiskují nepřiznané "adorace" na Viscontiho (3/2008) či Antonioniho (2/2007), též pouze obalený falešným příkrovem současnýho paradigmatu. Celá problematika je otočená - jeden přístup požadují kritici NFH, kteří zuby nehty brání svoji jedinou, dnes (ne)aktuální normativní doktrínu, proti níž staví údajně dogmatickou NFH. Uzavřenost oboru, téma minulých diskusí, a skutečnost, že se dnes do hodnocení vysokoškolských pracovníků započítávají jen články v odborném tisku, tedy články zaměřené na úzce specializovanou odbornou obec, jistě problémem je, proto si važme dejme tomu Aktuálně, kteří předělali filmovou rubriku, oslovující širší veřejnost, v zakamuflovanou enklávu Cinepuru.

otto  (8.2.2010 00:52)

Skvělý článek.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #114

#114

prosinec 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY glosa

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? I. část

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? II. část

Zamést si před vlastním prahem

Spánek rozumu plodí příšery / Reakce na text děkana FAMU

Jsou hollywoodské hvězdy doopravdy na vymření?

Ceny české filmové kritiky 2015 / Ocenění bez příběhu

Distribuce 2014: Konec starých časů

Solidarita s Olegem Sencovem


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Stále kinema / Zlatý řez (českým myšlením o filmu)

Transfokace

Film a dějiny

Sam Peckinpah

Film je politikum


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (88) / fenomén (67) / festival (56) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (110) / komiks (10) / kritika (713) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (613) / objev (3) / pojem (36) / portrét (5) / profil (96) / reflexe (24) / report (95) / rozhovor (151) / scénář (4) / soundtrack (35) / téma (836) / televize (85) / tisková zpráva (1) / událost týdne (193) / video (2) / videoart (16) / videohra (52) / web (40) / zoom (149)

Cinepur #67 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #67, leden 2010

Z obsahu tištěného čísla:

Adrian Wood / Ne že by to neexistovalo, jenom jsme to ještě nenašli (Lucie Česálková, rozhovor)

Kondicionál CGI (Zdeněk Holý, horizont)

Filmy jako recepty na modernitu / Podoby současné filmové Koreje (Michal Procházka, fenomén)

Utopie a vrčící kopírky (Zdeněk Hudec, glosa)

Nejlepší filmy roku 2009 (Redakce, anketa)

Zoufalci / Utopická křeč (Zdeněk Holý, kritika)

+ více...