Cinepur / Časopis pro moderní cinefily
Glosa k věži ze slonoviny
glosa / Zdeněk Holý, Petr Szczepanik / komentáře (35)
K této narychlo psané reakci mě donutil nejen článek Zdeňka Holého ze Cinepuru č. 63, ale také diskuse na webových stránkách časopisu, která potvrdila mou obavu, že by jej čtenáři mohli vnímat jako relevantní reflexi „současného stavu“ filmových studií. Ačkoli nesouhlasím s žádnou z tezí, které tento text předkládá, do značné míry chápu, že něco takového spatřilo světlo světa, protože zde skutečně chybí širší diskuse o onom „současném stavu“. Myšlenky Zdeňkovy glosy by se daly shrnout takto: 1. absolventi filmové vědy nenacházejí pracovní uplatnění a jsou nevzdělaní, 2. filmoví badatelé si vybírají témata „společensky nezodpovědným“ způsobem, 3. záchrana oboru spočívá v obratu ke „společensky závažným problémům“ a metodám přírodních věd. Pokud by uvedené teze vycházely z hlubšího porozumění situaci a skutečného zájmu o rozvoj oboru, snad bychom je v nejobecnější rovině mohli akceptovat. V uvedeném textu ale bohužel zaráží autorova neznalost toho, co badatelé a jejich pracoviště opravdu dělají, a především ignorance aktuálního stavu poznání v oboru.
K první tezi se vyjádřím jen krátce, protože nemám po ruce spolehlivá data. Z vlastní zkušenosti jsem získal dojem, že studenti filmu nacházejí na trhu práce zajímavější příležitosti než absolventi jiných humanitních oborů, nepočítaje v to samozřejmě jazyky. Vysvětluji si to tím, že filmová studia potenciálně nabízejí inspirativní spojení mezi uměním a masovou kulturou, zpravodajskými a narativními žánry, případně technikou a humanitními vědami. Humanitní vědy a jejich univerzitní sídla ovšem tímto kritériem hodnotit nelze, protože odjakživa sloužily především intelektuálnímu experimentování a potěšení, a nikoli utilitárním cílům, což platí i dnes, jak si může ověřit každý, kdo navštíví katedry literatury či filmu v západní Evropě a USA nebo si zjistí příslušné počty (velmi vysoké) posluchačů. To ale neznamená, že nejsou užitečné. Pominu-li jejich životně důležitou funkci v demokratické společnosti (učí nás lépe rozumět sobě i druhým), mohou přinést osobní prospěch také dobrému studentovi, který získává nemalé šance stát se úspěšným i v lecčems jiném než ve filmové historii nebo novinařině, protože studium jej naučí především dovednosti práce s informacemi. Jak říká jeden zasloužilý britský kolega: „Pokud se mí studenti stanou třeba úspěšnými bankéři, já budu spokojený a potvrdím si, že dělám svou práci dobře.“ O filmu učím deset let a za tuto dobu jsem pozoroval výrazný pokrok v kreativitě i pracovitosti svých posluchačů, zvláště těch „magisterských“, od nichž se rok od roku můžu sám více naučit. Když to srovnám s tím, jak a co jsem studoval v polovině 90. let já, jímá mě závist – o nějakém úpadku jejich kompetencí nemůže být v úhrnu ani řeč.
Na druhou stranu chápu i stížnosti, že studium neposkytuje dostatečnou průpravu například v managementu kultury nebo digitálních technologiích. Je to pravda, ale já jeho hlavní smysl vidím v něčem jiném než ve sledování trendů na trhu práce: dávat lidem na pár let možnost cvičit se ve zdánlivě nepraktických intelektuálních činnostech, jako je definice výzkumného problému, konstrukce reprezentativního vzorku, analýza umělecké formy nebo interpretace kontextuálních stop. V ideálním případě pak realizovat tyto činnosti ve skupině a společně s pedagogy. Možná se v dohledné době dopracujeme k tomu, že obě složky studia získají větší rovnováhu; pomáhat v tom budou i vyšší počty bakalářských studentů, bez nichž si rozvoj kateder v současném systému nelze představit.
Druhá a třetí teze ve mně vzbudily ještě větší nesouhlas. Po přečtení internetové diskuse jsem si ale uvědomil, že je to tak trochu vina nás, kteří se snažíme dělat badatelskou práci, což je dřina jako každá jiná a navíc spojená s vysokým rizikem omylu a selhání (tím se přibližuje oněm vzývaným přírodním vědám), a nemáme čas vstupovat do polemik na internetu nebo v diváckých časopisech. Nastíním zde jen několik motivací, kterými se ve svém výzkumu řídím (já a myslím i někteří mí kolegové) a které stály i za Novou filmovou historií, na niž se odvolávali debatéři v cinepurské diskusi.
Úplně nejjednodušeji by se dalo říci, že touto knihou jsme s kolegy chtěli ukázat, jak si klást otázky, na které můžeme odpovědět, tzn. k jejichž řešení máme nástroje a prameny – zdánlivě banální, ale v našem oboru svého času docela provokativní myšlenka. Jistěže to v druhém plánu bylo i gesto na poli akademické politiky, spíše osvobodivé než útočné, ale v žádném případě to nebyla doktrína, alespoň já jsem NFH nikdy takto nechápal a neprezentoval. Druhým kritériem je konkurenceschopnost a otevřenost. Svou otázku a odpověď volím tak, aby byly pokud možno originální a zajímaly mezinárodní odbornou veřejnost (ne jen několik mých kolegů na katedře), tj. aby komunikovaly s aktuálním stavem poznání, což v praktickém smyslu znamená prostřednictvím konferencí nebo odborných časopisů. Akademické konference a časopisy jsou realitou vědecké práce ve všech oborech, řídí se pravidly, která umožňují obor samoregulovat a otevírat novým podnětům, nejde tedy a priori o žádnou „věž ze slonoviny“, protože nikdo ze seriózních badatelů nezpochybňuje význam veřejné diskuse nebo popularizace. Primární výzkum, umělecká kritika či esejistika a informační servis (stejně jako Iluminace, Cinepur a komerční filmové časopisy) existují vedle sebe, nekonkurují si, byť jejich autoři se mohou prolínat – mimochodem, tento princip dělby práce poněkud unikal diskutujícím v nedávných polemikách o odkazu Jiřího Cieslara. Nevím, na kolika konferencích a v kolika odborných časopisech prezentoval své práce Zdeněk Holý, ale jeho „závažné problémy, jako je např. cenzura, vliv filmu (např. reprezentace násilí) na diváky, [...] poznání lidské percepce“ do kategorie výzkumu nepatří. Nejde ani tak o to, že stejně bychom mohli pojmenovat témata 80 let starých studií Paynova fondu nebo 60 let staré francouzské filmologie, ale o to, že to v této podobě žádné badatelské problémy nejsou.
Badatel si nejprve musí umět položit konkrétní a dosud nevyřešenou otázku, na kterou je schopen odpovědět, ať už o cenzuře nebo o divákovi (poté, co zjistí, jaké otázky už pojednaly desítky knih, které o těchto tématech vyšly), vymezit si materiál, na němž ji bude řešit, a sebrat prameny, kterými své závěry doloží. Pak hledá metodu a nástroje, kterými tyto prameny zpracuje a interpretuje, a nakonec náležitou formu, v níž předloží své závěry. Není pravda, že takové otázky nutně vedou k „minuciózním“, „bezpečným“ a „společensky nedůležitým“ tématům nebo že vylučují teoretické a nutně si žádají historické uchopení. Přesnější by bylo říci (s Bordwellem nebo Casettim, kteří se nad současným stavem oboru nedávno zamýšleli), že vedou k teoriím „středního dosahu“, jež jsou současně empirické i teoretické, lokální a lokalizované a především testovatelné. Není zde místo na dlouhé výklady, a proto uvedu jeden příklad: jestliže „velká teorie“ se bude na příkladu filmu ptát, co je to znak, subjekt nebo ideologie, teorie středního dosahu se zeptá, jak se lišila definice hvězdy ve fanouškovském diskurzu německých a amerických časopisů 20. let (lišila se například tím, že v USA k hvězdě patřilo její soukromí, v Německu spíše divadelní bravura, jak to doložil Joseph Garncarz). Filmoví badatelé posledních 20 let jsou více méně zajedno, že z perspektivy svého oboru mohou odpovědět na druhou, ale nikoli na první otázku. Chceme-li být zodpovědní vůči sobě i společnosti, měli bychom vědět, co umíme a můžeme umět, co je naším „řemeslem“ a jaký horizont problémů nám umožňuje řešit. Shodneme-li se na tom, že obor „filmová studia“ existuje jako disciplína (což jistě není tak samozřejmé, jak by se zdálo – letos v létě o tom pěkně napsal Dudley Andrew do Critical Inquiry), pak do jeho instrumentáře stěží zařadíme experimentální metody neurobiologie, jak požaduje Zdeněk Holý. Z jednoduchého důvodu: filmový teoretik nemůže testovat výsledky neurobiologických experimentů, stejně jako si nemůže ověřit platnost takových pojmů, jako je sutura nebo obraz-čas.
Na závěr malé doporučení pro ty čtenáře, které dění v oboru opravdu zajímá. Vezměte si někdy v knihovně NFA do ruky kvalitní akademický časopis (nemám na mysli Cahiers du cinéma nebo Film Comment, ale například Cinema Journal, Film History, montage/av, CiNéMAS nebo Cinema & Cie) a nenechte se odradit předsudky o nesrozumitelnosti odborného jazyka. Ve většině případů zjistíte, že argumenty jsou zde formulovány poctivěji, jasněji a přehledněji než ve filmových kritikách, které jste zvyklí číst (nic proti filmové kritice!), a hlavně, že víte, jak tyto argumenty vznikaly a jaké jsou podmínky jejich (ne)platnosti. Pokud nemáte čas na čtení statí, podívejte se do rubriky „Projekty“ v časopise Iluminace nebo alespoň na webové stránky například brněnské filmové katedry a najděte si seznamy témat magisterských a doktorských prací (dostupné online jsou i magisterské práce celé; u bakalářských ještě většinou nelze mluvit o výzkumném projektu), případně obecné návody pro přípravu magisterského studentského projektu. Studentské práce jsou sice velmi úzce tematicky vymezené (je to nutnost, mají-li na malé ploše a s elementární přípravou dostát standardním metodologickým nárokům), nicméně i ony většinou poskytují představu o tom, jaké potenciály dnes obor skýtá a jak kompetentní jsou jeho absolventi. Pak si sami odpovězte na otázku, jestli jsou dnešní filmoví badatelé opravdu tak líní a dosebezahledění, jak tvrdí Zdeněk Holý.
Petr Szczepanik
Reakce Petra Szczepanika na moji glosu o stavu oboru filmová věda není sebereflexí, nýbrž sebeobhajobou nepřipouštějící žádné pochybnosti. Pokud jsem chtěl otevřít svojí glosou diskusi, pak se to nepovedlo, proto z mé strany jen krátký komentář.
Ad uplatnitelnost absolventů v oboru. Bohužel snesené argumenty nelze brát vážně. Stačí si představit, kdyby na ministerstvo školství dorazila akreditace oboru, kde by v profilu absolventa bylo napsáno, že dotyčný dokáže intelektuálně experimentovat, díky čemuž může vykonávat ledacos, třeba být i dobrým bankéřem. Proč pak nevytvořit rovnou takový obor, který by produkoval úžasné univerzálně uplatnitelné absolventy? Proč zrovna studovat filmovou vědu? Schopnost uvažovat samostatně, tvořivě a podle pravidel je jistě důležitou součástí vysokoškolského vzdělání, ale nemůže být jeho jediným účelem.
Ad zodpovědný badatelský přístup. Ano, je třeba ocenit, že někdo se v oblasti humanitních studií chová zodpovědně, jde mu o verifikovatelnost, vědomí vlastních metodologických a výzkumných nástrojů a toho, k čemu jsou využitelné. Z těchto pozic se však prý má filmová věda vzdát společensky podstatných otázek, protože pro ně nemá vhodné badatelské nástroje. Představa, že se věda má vzdát ambice vysvětlit jevy, které přesahují její momentální vysvětlující schopnosti, nás dovádí do absurdního světa zapouzdřeného vědeckého poznání. Takový přístup filmové vědy může vést pouze k jejímu upozadění na úkor jiných oborů.
Omezená badatelská působnost filmových studií souvisí s tím, že aspoň tak, jak jsou pojednaná v textu, nechtějí nadále do svých vod vpouštět přístupy z jiných oborů, protože jsou na její metodologie nepřevoditelné (viz poznámku o neurobiologii). Ze své perspektivy vidím, že nejzajímavější věci se odehrávají v interdisciplinárních oborech, jako je třeba etologie nebo vědy o mozku. Záměrně jmenuji tyto dva obory, protože se v nich stýkají tak zdánlivě nepřevoditelné přístupy, jakými disponují humanitní a přírodní vědy.
Z reakce Petra Szczepanika pro mě v pozitivním pouze vyplynulo, že došlo k uvědomění toho, že smysl a cíle oboru nejsou dostatečně komunikovány s vlastními studenty, natož širší veřejností. Náprava může stát v základu smysluplné diskuse a hledání vlastního místa filmové vědy ve společnosti.
Zdeněk Holý
Přečteno 11036x
Článek vyšel v časopise Cinepur #65, září 2009.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
3.1 /12
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
komentáře
Dobrá zpráva pro všechny příznivce neuroestetiky: Iluminace č. 4 bude věnovaná neuroestetice filmu. V této souvislosti je třeba pochválit místní představitelé filmových studií, že překonali své badatelské předsudky.
Rád bych s časovým odstupem poděkovat všem, kteří se zúčastnili této diskuze, moc jsem nevěřil, že by se něco takového mohlo podařit.
Když se ohlédnu zpět, sledoval jsem dva cíle, chtěl jsem upozornit, že se obor pohybuje v určitém vzduchoprázdnu a tento stav se odráží v nízké uplatnitelnosti absolventů na pracovních pozicích odpovídajících jejich zaměření.
Úvodní text jsem napsal záměrně provokativně, nicméně zůstává otázkou, zda účel ospravedlňuje prostředky.
Nevím, zda se v následné diskusi něco vyřešilo, ale v každém případě mi přišlo, že se otevřely určité možnosti.
I když se nerad oháním autoritami, na cizí radu jsem se rozhodl, že k často diskutované otázce "společensky závažných témat" uvedu, že jsem volně vycházel z prvních dvou kapitol asi nejvíce diskutované americké knihy z posledních let o stupňující se krizi humanitních věd The Last Professors Franka Donoghuea. Mnou uváděné argumenty (humanitní vědy "vytvářejí nové společenské ideje, moderují společenskou diskusi, pomáhají osobnostnímu růstu svých absolventů apod."), se v ní objevují jako reakce na námitky, že humanitní obory nejsou dostatečně užitečné. (Upozornění pro zájemce: kniha není apologetikou humanitních věd, jen popisem a analýzou nastalé situace.)
Za další jsem se pokusil dohledat nějaké konkrétní materiály ke spojení výzkumu filmu a neurobiologie, protože toto spojení nepřišlo některým diskutujícím tak zjevné a přesvědčivé. Dohledal jsem průkopnický článek, který je společným dílem filmového vědce a neurobiologů z prestižních pracovišť. Týká se intersubjetivního vnímání filmu a schopnosti filmu kontrolovat diváckou odezvu. Navrhnul jsem ho Petru Szczepanikovi do Iluminace, aby si odborná i laická veřejnost mohla udělat představu, jak by spojení filmového a neurobiologického výzkumu mohlo vypadat. Článek byl publikován ve filmovém časopise Projections / The Journal for Movies and Mind. V angličtině je dostupný zde:
http://weblamp.princeton.edu/~psych/psychology/research/hasson/pubs/Hasson_Neurocinematics_2008.pdf
anonym anonymní (31.10.2009 00:50)
Mně článek připadá podnětný. I reakce pana Szczepanika. Osobně jako bývalý student humanitního oboru na FF jsem se neustále dostával do situace, jestli do toho mám pořádně vlítnout, anebo si to mám držet trochu víc od těla. Studovat na FF jakýkoliv obor je dle mne tanec s ďáblem. Sám jsem viděl, že hodně lidí, kteří do toho vlítli a třeba neměli takový talent, byli tím úplně pohlceni a ztratili kontakt s realitou, nebo procházeli či procházejí silnou deziluzí. Ale jinak souhlasím s tím, co pan Szczepanik v nadsázce naznačil, že taková škola člověku umožňuje dobře se naučit pracovat s informacemi a že to záleží na každém, jak toho dál využije. Ale je to prostě složitější. Myslím, že by na FF školách měli být učitelé ke svým studentům v tomto mnohem víc otevřenější. Nejde přece o to, dělat lidi nešťastné, ale naopak, ne?
Pro nevěřící Tomáše:
http://edition.cnn.com/video/#/video/international/2009/10/28/screening.room.neurocinema.cnn
je to pochopitelně marketingová senzace, ale přesvědčivě demonstruje, že subjektivní prožitky, které nešlo dříve exaktně kvantifikovat, bude do budoucna možné měřit.
Díky za tipy a vysvětlení, koukám, že už je ten spor víceméně terminologický. Ten "rozptyl" neodkazoval jen k nedostatku informačních zdrojů, ale rovněž k té nezbytné míře selekce, o níž píšete. Nejde jen o to, že si musíte na začátku stanovit, co budete považovat za "relevantní fakt" (když jsme u té divácké zkušenosti za protektorátu, budou to programy tehdejších kin, mediální obraz dětí z té doby, délka pracovního dne, statistiky sebevražednosti, údaje o prodeji dětské literatury a složení protektorátní stravy z hlediska látek pomáhající produkci serotoninu?), ale že daná selekce taky ovlivní, na jaký typ otázek se dá smysluplně odpovědět. Možná i proto mezi tím minimem věcí, které jsem o středověku četl, nebyly práce o "dopadu procesu Jany z Arku na psychiku pubescentů v Horní Normandii", ale spíš texty pokoušející se na základě nějaké historické události rekonstruovat hodnotový systém dané doby. Ale asi jsem neměl být tak kategorický (zkušenosti s tímhle typem práce nemám skutečně žádné). Maaseho si rád přečtu.
Petr Szczepanik (27.10.2009 06:00)
Janu Kolářovi se předně omlouvám za přejmenování (Prométheova játra bývala moje oblíbená kniha). Ptal jsem se na upřesnění citovaných frází, protože jsem chtěl zjistit, jestli máte o výzkumné práci nějakou konkrétní představu. V Iluminaci odmítáme odhadem 3–4 texty ročně, pouze jeden z nich byl od roku 2002 teoretický (pamatuju si jej, ale nechci jmenovat). Většinou autory oslovujeme přímo. Tím se dostávám i k bodu, ve kterém s Vámi souhlasím: nový přístup v oborech našeho typu skutečně vzniká tím, že někdo prostě začne něco nového dělat a dělá to dobře – pak mu v tom obvykle nikdo nebrání. K programu studia – když se podíváte na níže uvedený seznam absolventských prací, zjistíte, že většina bakalářek jsou pořád analýzami stylu a vyprávění jednotlivých filmů (sám filmovou analýzu učím už řadu let). Problémy bych hledal jinde, jak už jsem psal níže. Přidružení k větším pracovištím zažila pražská i brněnská katedra, ale bez promyšlené koncepce spolupráce to příliš nefungovalo a zatím jsme, pokud vím, všichni ráději samostatní. Ad "rozptyl relevantních dat" a "cucání z prstu" – četl jste někdy historickou práci třeba o středověku? U filmu míváme častěji problém s přemírou pramenů (resp. jejich správnou selekcí) než s jejich nedostatkem; postupy jejich analýzy a interpretace se pak příliš neliší od jiných oblastí kulturních dějin. Pokud byste snad chtěl vidět, jak takový typ práce může vypadat a jak zajímavý může být, doporučuju studii Kaspara Maaseho "Kinder als Fremde - Kinder als Feinde".
Pro Pavla Skopala: Já s většinou toho, co píšete, souhlasím, a zvlášť s tou tezí, že pro určitý typ výzkumu může být katedra filmové vědy nepostradatelná proto, že "poskytuje filmověhistorický kontext". Otázka je, co má tím kontextem být – bezpochyby z něj nelze vydělovat studium filmového průmyslu, distribuce, struktury publika... Stejně tak v něm ale podle mě nemůže chybět konkrétní divácká zkušenost, znalost nějakého filmového kánonu (jakkoli pitomě a problematicky to zní), schopnost analyzovat a posoudit jednotlivá filmová díla... Nejsem úplně přesvědčený, že tohle dokáže suplovat nějaký dílčí seminář. Ale uvědomil jsem si, že jsem možná blbě pochopil ten rámec debaty – zatímco většina diskutujících mluví o tom, jak by se měla filmová studia profilovat jako vědecký obor, mě spíš zajímalo, jak by měl vypadat vysokoškolský studijní program filmových studií. Ta první otázka se ostatně vyřeší sama – podoba filmové vědy jako vědecké disciplíny bude jednoduše záviset na tom, jak a o čem budou ti nejpilnější a nejbystřejší z jejích badatelů psát. Druhé téma, které se týká té drtivé většiny studentů, kteří film nechtějí studovat s cílem získat PhD, mi přijde mnohem důležitější – zvlášť v českém prostředí s jeho extrémně limitovanými (finančními a personálními) možnostmi, které zdejší akademický systém nabízí. Má třeba cenu při problémech "pokrýt alespoň základní část přednášek z dějin kinematografie a filmových teorií", o nichž píše David, zachovávat autonomii jednotlivých kateder? Nebylo by lepší spojit se stejně postiženými obory do větších pracovišť, radikálně změnit curriculum, a filmová studia jako úzce profilovaný obor vypisovat třeba jen na úrovni doktorského studia? Jó, to kdybych věděl.
A pro Petra Szczepanika: Podle toho, jak vaše otázky posouvají mé původní poznámky, muselo dojít k nějakému nedorozumění (je to klidně možné – za trochou vtipu šel bych světa kraj a často je to na úkor srozumitelnosti). Proti "metodologické pečlivosti" nemám vůbec nic a nijak jsem se o ní neotíral. Jen jsem upozorňoval na to, že u některých příliš úzce vymezených témat bude rozptyl relevantních dat tak veliký, že si souvislosti mezi nimi bude muset nebohý výzkumník cucat z prstu. A pokud jde o "pojmové víření", myslím, že je to nutná a mnohdy taky vůbec ta nejzajímavější věc – a třeba takový Thomas Elsaesser je v tom dost dobrý. Co se týče "průzkumu pojmových schémat" (nebo asi méně nadneseně "analýzy konceptů, které v našich životech hrají zásadní roli"), měl jsem na mysli práce, které ve svých oborech napsali W.T.J. Mitchell, Benedict Anderson nebo Walter Ong. Přiznávám, že žádná obdobná filmovědná studie (ani z českého prostředí) mě teď nenapadá, ale to o ničem moc nesvědčí – já ve filmu obecně dost plavu. Jen doufám, že už je teď snad víc patrné, že mezi tím, co se líbí mě, a co vám, není zas až takový rozdíl.
Co se týče mého pocitu bezpečnosti, tak jsem celkem v pohodě. Na tvrzení, že přílišná metodologická (stejně jako jakákoli jiná) zavilost, je potenciálně nebezpečná, nevidím nic kontroverzního a nikam konkrétně jsem tím necílil. (Pokud by v nějakém paralelním vesmíru ovládla filmovědné akademické instituce fanatická grupa cinefilních neurovědců, nic pozitivního bych v tom neviděl.) Ale jen tak mimochodem – Iluminace za posledních osm let opravdu odmítla jen jediný nabídnutý text? To zní skoro neuvěřitelně.
(A ještě závěrečné povzdechnutí: s Jiřím Kolářem mám ke své lítosti společná jen lehce načatá játra. Jinak nic.)
Pavel Skopal (26.10.2009 01:26)
Paja: Seznam absolvetnských prací je zde:
http://www.phil.muni.cz/wufv/home/studium/absolventske-prace
O filmové hudbě přednášel na podzim 2007 Martin Dohnal.
Zdravím všechny,
četl jsem výměnu názorů mezi pány Sczepanikem, Holým a vůbec reakce všech okolo. Rád bych věděl několik věcí.
Předně by mě zajímala ta adresa, kde se mohu podívat co se dělá v Brně za bakalářské, diplomové, případně doktorské práce, protože mám podezření, že ten široký rozptyl témat, je jen slibovaný, takže přesný odkaz bych prosil.
Hlavně minimálně v Brně se chce, aby člověk postupoval podle nové filmové historie při předkládání svého projektu, já té knížce ppřiznávám kladné body. Ale osobně dám při psaní práce větší prostor zaměřením se na analýzu díla, estetiku, tvůrce, herce, než že budu rozebírat ekonomické aspekty, trh, distribuci, praktiky studií, politickou stránku díla apod. Byť nebráním se aspoň něco z toho uvést, ale není to primární pro mě v oboru o umění. Nezastávám a přímo nesnáším doktrínu materialismu, která na mě vyskakuje ve filmových studiích nečekaně často. Na lidech nezáleží jsou jen hlína formuje je doba, dějiny podmínky, stejně jako, to co vytvoří.
Požadavek, aby absolventi filmových studií běhali někde jako asisteni filmových společností apod. Mi přijde poněkud zvláštní, nicméně určitě by bylo přínosné, pokud by se studenti učili tomu, jak zorganizovat festival, jak si to ekonomicky spočítat, jak propagovat, kde žádat o podporu atd.
Jinak házet neuorobiologiia jiné věci do studia audiovizuální kultury a filmové vědy mi přijde poněkud mimo. Je to je módní vlna, dle mého bůh ví , co za společnesky závažného a populárního se objeví příště. Přísně vědecké disciplíny a předměty přírodních věd + jejich metodologie pro humanitní studia?
To asi ne. Ale nebráním se tomu, aby se učili třeba některé přírodovědné i humanitní předměty pro ten daný obor, aby studenti měli aspoň povědomí, tím myslím, že to bude psychologie, sociologie, fyzika nebo biologie pro humanitní studia a vedoucí předmětu se bude snažit podat aktuální stav poznání a nějaké novinky, čí případně nejvlivnější, nejzajímavější směry.
Co se týče uplatnitelnosti absolventa filmových studií na trhu práce, no v rámci oboru to má vážně pekelně těžké. A nevím zda je to mizerným stavem v tomto odvětví v naší republice, či úrovní absolventů (to určitě ne, při čtení některých externích recenzích z odkazů na csfd, tak u těchto "neprofesionálů" si říkám, on/ona píše lépe, než drtivá většina lidí v kulturních přílohách apod.) V zásadě psát může každý, ale aby to mělo infomační hodnotu, bylo to srozumitelné, autor se nenechal někdy zbytečně unést, to už bývá těžší.
Co se týče nových médií, no já jsem pro, aby se rozebírala estetika pc her a úroveň filmových animací v nich, která tvoří už dlouho jejich součást. Nebo případně, to jak se proměnila vizuální stránka internetu, ale viděl bych to jako pouhé doplňující předměty. Případně mě, ještě napadá předmět, kde by se rozebrala historie reklamy, ale jak píšu tyto věci by měly být spíše čistě volitelné, tedy céčka, než že se z toho učinní předměty kategorie a či b. A ještě by mě zajímalo, proč není nějaký předmět v Brně zabývající se filmovou hudbou? Protože ve studijních plánech jsem ho neviděl, pokud sem ho přehlédl, omlouvám se.
Myslím, že tohle jste mohl trochu rozvést (proto, aby to bylo ještě dobré k diskusi). Skutečné nebo konkrétní příklady by tu možná stačily. Jinak Vám i všem ostatním díky za jejich příspěvky a že se jim takto věnují o víkendu! Váš Laik
David Čeněk (25.10.2009 18:21)
Právě proto jsem uvedl takovýto absurdní příklad. To já také vím, že v té době ještě neexistovaly.
Jan Hanzlík (25.10.2009 11:58)
to David Čeněk: Pokud by se vám podařilo prokázat, že kvalita vody na záchodcích v brněnských multiplexech, z nichž první vznikl v roce 1999, měla nějaký vliv na dětské diváky v době normalizace, tak by to byla dokonce nejobjevnější práce v oboru film studies všech dob.
David Čeněk (25.10.2009 11:07)
Omlouvám se, ale už mi nezbývá čas systematicky reagovat na tak velké množství příspěvků. Chci jen dodat několik poznámek, aby to nevypadalo, že nechci reagovat.
Ohledně neurovědy plně souhlasím s tím, co napsal Pavel Skopal 24.10. 19:38 a nepřipadá mi to nijak nosné pro další debatu.
A k jeho reakcím na můj příspěvek:
ad1) také plně souhlasím.
ad2)taková debata by byla přínosná. na druhou stranu nechci rozvádět argumentaci, kde pracuje víc studentů a odkud, ale kromě Mezipater těch brněnských nikde jinde víc není (nevím, kdo pracuje na Finále Plzeň nebo na Novoměstském hrnci smíchu). já jsem tím ale nechtěl naznačit, že by byli horší než jiní, ale možná jsou prostě orientovaní jiným směrem (Iluminace - tady jsou jistě v převaze, výzkum...).
ad3)bohužel tady vás neuspokojím. já si už nevzpomínám na názvy těch časopisů a samozřejmě nešlo o to, že bych neměl vůbec přístup k pramenům. Jednou to měl být časopis typu CiNéMAS - nabídka byla od vedoucí mé diplomové práci v Mexiku, kde jsem ji připravoval; jednou to bylo z Caen ohledně afrického filmu a šlo o zařazení do výzkumného projektu a tak podobně. Bylo mi jenom řečeno, že jednou z podmínek je publikování v impaktovaném časopise, jehož tematické číslo se mělo týkat Vizuální antropologie. Samozřejmě se nabídky nehrnou a tak jednoduché to není, jak to ironizujete. A navíc nikdy k ničemu nedošlo, protože jsem musel pracovat a dotažení takovýchto projektů v té době pro mne nemělo žádný finanční ani pracovní efekt, což bylo tehdy z mého pohledu důležitější. A já bych v tomto případě mohl ironicky nadhodit, že stačí vzít dostatečně uznávanou vědeckou metodu a zkoumat kvalitu vody na záchodcích v brněnském multiplexu a její vliv na dětské diváky v době normalizace a mám objevenou práci jak vyšitou. Nejsem příznivce ani impresionistického pořvávání nad úžasným filmem ani jeho přílišným pitváním na základě "osvědčených" vědeckých metod. Možná jsem v oboru skončil právě kvůli tomu, že mne zajímá a fascinuje sledovat to hledání bodu někde mezi oběma přístupy a kdyby se někdy někomu podařilo ho najít, tak by se film stal pro mne možná nezáživnou vědeckou disciplínou. A ostatně co když někdo ze současných guru film studies zjistí, že ani současný přístup není ten správný, jak se už řadě teoretických přístupů stalo? Myslím, že ukázkovým příkladem pro to je poslední číslo CiNéMAS o filmologii a jejím strpém vzestupu i pádu.
A to se vlastně týká i způsobu financování. Já znám lepší způsob - navýšit rozpočet pro VŠ. Náš americký kolega na katedře se tuhle divil, že můžeme mít uzavřené pracovní smlouvy i s jinými subjekty, když vyučujeme na VŠ na plný úvazek. Prý v USA je to zakázané, aby se mohli věnovat vědecké práci. Ve Francii je VŠ pedagog slušně placeným státním zaměstnancem s trvalou pracovní smlouvou a vědeckou činnost má v popisu práce. Totéž jsem viděl právě i v Mexiku. Netvrdím, že jsou platy radikálně vyšší, ale určitě tam neživoří jako u nás a nemají tolik administrativních povinností. Jenže my máme v popisu práce to samé, ale už nikoho nezajímá, zda jsou k takové práci odpovídající podmínky.
V některém z příspěvků zde se narazilo na strukturu oboru, nabídku předmětů... Dle mé zkušenosti z Prahy nevidím v tuto chvíli východisko. Není problém sepsat projekt široce rozkročeného studia (právě na Paris III mají skupiny přednášek týkající se pouze TV, filmového průmyslu, metodologie, filmové historie, analýzy, ale také jich tam je několik desítek vyučujících), ale když nemáme prostředky ani zajištění vyučujících, kteří by pokryli alespoň základní část přednášek z dějin kinematografie a filmových teorií, tak pak lze těžko promýšlet nějaký další "rozptyl". Neurověda může být zajímavá, ale studenti musí mít možnost získat alespoň základy oboru...
Závěrem: myslím si, že v podstatě se našeho pohledy na věc příliš neliší a např. s příspěvky P. Skopala a P. Szczepanika (ostatně jeho seminář jsem kdysi na pražské katedře absolvoval a připadal jsem si jak na přednášce na Paris III a nechápal jsem, proč se u nás už dávno takto neučí/nepracuje) z 24.10. z 21:19 a 22:25 se můžu plně ztotožnit.
Aleš Borovan odešel z Hospodářských novin vydavatelství Economia do deníku E15 vydavatelství Mladá fronta, kde má na starosti rubriku kultura. O ekonomickém fungování kinematografie nepíše tak často jako dřív.
Chtěli jsme někoho, kdo by o těchto věcech psal do Cinepuru, ale nikoho jsme nesehnali. I prostředky bychom možná našli, tak kdyby někdo o někom věděl, ať se, prosím, ozve.
V neoznačeném příspěvku se píše, proč mají studenti z přírodních věd úvod do humanitních věd a není to naopak. Také ho zpětně velmi postrádám. Myslím, že znalosti principů fungování přírodních věd (metodologie, vědecké práce, hodnocení výzkumu) by mi velmi pomohly v mnoha oblastech.
Navrhovaný projekt. Když čtete obecné neurobiologické publikace (pochybuji, že má smysl začít rovnou u zrcadlový neuronů, pokud si nechcete problematiku kontaminovat zavádějícím kontextem), napadá vás spousta možností výzkumu filmu či pohyblivého obrazu. Samozřejmě, že by se z nich většina ukázala hned zkraje absurdní, ale často nepřípadné tázání přinese nečekané výsledky, nebo alespoň slouží jako skvělá motivace.
Já bych např. začal tam, kde se materiál přímo nabízí, jak už jsem několikrát psal, u experimentálního filmu. Viz odstavec ve Věži ze slonoviny. Sice jsem nepoložil výzkumné otázky, ale kdo pozorně čte, může si otázky po interferenci rychlosti "čtení" obrazu a "anorganické rapid montáže" položit sám.
Pavel Skopal (24.10.2009 22:25)
Zdeňku: zřejmě jsem neoprávněně propojil dva vaše argumenty, nechci nad nimi rozvádět další úvahy.
Kultivace schopnosti psaní o filmu, a především analýzy, se nevzdáváme – máme semináře filmové kritiky, kromě toho struktura kurzů pro bakalářské studium se zaměřuje mj. na schopnost studentů analyzovat filmový styl a naraci, tedy nabídnout základní penzum dovedností specifických pro obor – ty, společně s kurzy dějin, dávají absolventům jistě konkurenční výhodu oproti studentům žurnalistiky. Nejde tedy o rezignaci na tuto část vzdělávání, ale o preference, kapacitní možnosti a specifické zaměření oboru, které se projevuje především na magisterském stupni studia: to samozřejmě není zaměřeno na publicistiku.
Naznačování, že v osobní badatelské orientaci řídím také tím, co je "v kurzu", je možné formulovat jinak – jako snaha držet krok s vývojem v oboru a nevěnovat se tomu, co už několik desetiletí nepředstavuje jeho jádro (estetický přístup k filmu). Snaha provádět empirický historický výzkum, samozřejmě s adekvátním teoretickým východiskem, je jednak práce, která mi přináší mnohem větší pocit uspokojení a smysluplnosti – kromě toho ale chci záměrně zdůraznit, že stejně jako v jiných oborech, i práce ve film studies není žádná zájmová činnost a poměřuje z hlediska konkurenceschopnosti, inspirativnosti, uplatnitelnosti na mezinárodních konferencích a recenzovaných časopisech. Stejně samozřejmou součástí práce je udržování kontaktů a spolupráce s kvalitními zahraničními pracovišti. To považuji za základní rys odpovědné práce a jakékoli zaštiťování se solitérskou originalitou, spřízněností s druhořadými pracovišti nebo snahou vytvořit nějakou "českou verzi" film studies je krokem zpět.
Mám zato, že typ práce, kterou prezentuji na semináři komentovaném Janem Kolářem, je v tomto smyslu konkurenceschopný, koresponduje se současným vývojem HISTORICKÉHO bádání v oboru (tj. JEDNÉ Z možných linií film studies), je interdisciplinární nikoli v banálním smyslu slova (dotýká se, alespoň ve své "plné", ne seminární cvičné verzi, abych nevyvolával přehnané představy) podnětů kulturní geografie, sociologie či etnohistorie, využívá metodu orální historie – a přitom jeho jádro jsou dějiny filmové distribuce a recepce, kterými by se na katedře současných českých dějin pravděpodobně nezabývali - ne z principu, ale díky zaměření na jiná témata a tomu, že takový výzkum vyžaduje specifický filmověhistorický kontext. Takže jedna z možných odpovědí na to, co JE předmětem film studies, je podle mě právě provádění originálního, interdisciplinárně založeného historického výzkumu.
Petr Szczepanik (24.10.2009 21:19)
Svůj minulý příspěvek jsem psal předtím, než jsem si přečetl nové reakce Zdeňka a Pavla, takže až teď reaguju na otázku o schopnosti psát a nových médií. K filmové kritice se už vyjádřil Pavel: je to užitečná dovednost, kterou by měl řešit dílčí seminář, nikoli hlavní program oboru (cvičně si to porovnejme s literární vědou nebo kunsthistorií). Mimochodem, s radostí bych uvítal seminář o publicistice z hlediska show businessu, která u nás chybí možná ještě více než kritika umělecká. Rád jsem čítával například články Aleše Borovana a je škoda, že u nás neexistuje alespoň kvalitní novinová rubrika, když už ne časopis typu Variety. Schopnost "psát", tj. jasně, přehledně a přesvědčivě formulovat argumenty, se ale v nemenší míře týká odborných studií. Opakovaně jsem se setkal s tím, že zběhlý autor internetových recenzí nebyl schopen kompozičně zvládnout delší text.
S "novými médii" je to složitější. Přemýšlím o tom dlouhou dobu a pár přednášek či seminářů jsme na katedře udělali (některé díky zahraničním hostům). Pořád ale chybí program systematické výuky a výzkumu. Boom technodeterministických teorií z 90. let je nenávratně pryč, některá klíčová témata dostatečně pokrývají sociologické teorie komunikace, myslím, že mnohem užitečnější je například studium televizního průmyslu a jeho proměn vlivem konvergence a synergie. Zde je možné se inspirovat podobory jako politická ekonomie kultury, teorie kulturního průmyslu a produkční studia. Je třeba na tom v příštích letech intenzivně pracovat.
Petr Szczepanik (24.10.2009 20:36)
Zdeňkovy návrhy na aplikaci neurobiologie jsem odmítnul jakožto vzor pro "radikální paradigmatickou změnu" oboru. Honzo: Estetické teorie, které pracují s pojmy neurovědy, mi připadají docela zajímavé, ať už jde o Torbena Grodala a Lászla Tarnaye, které jsem před časem pozval do Brna (nevím, jestli tehdy někdo z diskutujících projevil zájem), nebo o Vlastimila Zusku, který o zrcadlových neuronech a empatii publikoval v Iluminaci. Zdeněk měl ale na mysli asi jiný typ výzkumů, o kterém se doufám dočteme více v jeho slíbeném příspěvku. Abychom neuroestetiku filmové zkušenosti na katedře mohli učit, čemuž bych se vůbec nebránil, nebo aby vznikl nějaký interdisciplinární doktorandský seminář, museli bychom sem především dostat odborníka, který by tento směr garantoval. Druhá možnost, kterou si dokážu představit, je výzkumné pracoviště psychiatrie, kam by byl filmový teoretik přizván jako hostující člen. Dobře, ale je to opravdu reálný model reformy výuky a původního výzkumu (zase: jde hlavně o psaní bakalářských+magisterských prací a odborných studií), nebo jen rozšíření hlavního předmětu studia, a sice filmu jako kultury a průmyslu?
Široce tematicky rozkročená pracoviště zabývající se vizuální kulturou nebo médii ve světě samozřejmě prosperují a s časem k nim nejspíš dospějeme i my. Na základě vlastní zkušenosti s jednou takovou mezinárodní skupinou, kde jsem 2 roky působil jako postdoc, bych si ale troufal tvrdit, že takovéto syntézy fungují dobře jako brainstorming a trénink v akademické diskusi, nicméně novátorský výzkum a hlubší spolupráce vznikají až uvnitř oněch zúčastněných disciplín.
Jiřího Koláře bych se rád zeptal, jestli může uvést příklad textu, kde metodologická pečlivost vedla k "pojmovým vířením", a upřesnit, který filmový teoretik u nás provádí "průzkum konceptuálních schémat" (pokud takový průzkum už provedl, rád ho budu publikovat v Iluminaci). Úlohou společenských věd skutečně není sběr dat, ten je jen jedním z prvních kroků výzkumné práce. Pana či paní HP prosím, aby uvedl/a, ve kterých českých studiích o filmu nachází "rigidní metodologické vyjadřování se", respektive co tím vlastně myslí.
Ať už je to jakkoli, důležité jsou výsledky. Když zde vznikne nová "škola" filmové teorie s kvalitní produkcí a mezinárodním ohlasem, můžu ubezpečit Jiřího Koláře, kterému asi naše činnost připadá "pořádně nebezpečná", že já ani Pavel Skopal ji nebudeme škodit, ať už v habilitačních komisích (kde jsme zatím nezasedali) nebo v Iluminaci (kde jsem za 8 let v redakci odmítnul jediný návrh na teoretický text, který ovšem nebyl o neuroestetice).
A ještě drobnost k příspěvku Davida Čeňka: grantové projekty jsou často plné prázdných floskulí o interdisciplinaritě, jak vím ze zkušenosti recenzenta, ale samotný systém grantového financování vědy je pořád asi ten nejlepší, který máme k dispozici, aspoň já o lepším nevím.
Pavle, kdybyste se podíval, co jsem psal ("Druhou možností, jak uhájit svůj význam a svoji hodnotu pro společnost, je těsně se přimknout k přírodním vědám a stát se vědeckou disciplínou v užším slova smyslu."), věděl byste, že jsem nijak otázky po zkoumání společensky závažných témat a neurobiologie k sobě nevztahoval, tedy vaše otázky jsou zbytečně položené.
To, jak by vypadal vztah neurobiologie k filmovým studiím, bych nechal na praxi, myslím, že vaše předběžné uvažování je opravdu jen předběžné a nedovedu si představit, že by zavazovalo budoucnost.
Dobře, nechme neurobiologii spát (samozřejmě jen ve vztahu k vám), některé jiné podněty nebyly zodpovězeny. Nejprve se vrátím k dovednosti psát. Chápu, že to není primární cíl vzdělávacího procesu v oboru. Ale kdo jiný by měl dělat filmové kritiky než ti, co znají filmovou historii, rozumějí estetice filmu a jsou schopní díky filmové teorii nad filmem přemýšlet? Je škoda těchto schopností nevyužít a navíc nechat profesi čistým žurnalistům, kteří k filmu mají méně fundovaný vztah. Nevzdáváte se této aspirace také proto, že estetická hodnota filmu je pro vás nyní druhotná a teorie také není dnes v kurzu?
Za druhé nikdo z reprezentantů akademických institucí neodpověděl, proč tak malý zájem věnují novým médiím, když předmět filmu je dnes tak rozptýlen. Kromě toho, že by to jistě zvýšilo možnosti uplatnitelnosti absolventů, pomohlo by to oboru posunout se do dalších desetiletí, kdy lze předpokládat, že význam úzce pojatého filmu a kinematografie bude dále marginalizován.
Pavel Skopal (24.10.2009 19:38)
k Janu Kolářovi: I když si myslím, že tu už argumenty prezentující některé cíle a možnosti oboru padly, je to téma, o kterém má jistě smysl diskutovat – ale v první řadě je nutné zbavit se toho, aby se do debaty neustále vracela neurobiologie a náznaky, že lidé z oboru (minimálně my tři, kteří jsme se ohradili v diskuzi) jsme zaslepení demagogové. A zároveň nechci, aby debata směřovala směrem, který je docela typický a zhoubný pro internetové diskuze: totiž jakási metadiskuze, kdy se neustále přetřásá, kdo co JAK řekl, takže nebudu zpětně citovat článek Zdeňka Holého a kritizovat ho. Ano, jde mi skutečně o to, zbavit se neurobiologie – V TÉTO DEBATĚ. Ne proto, že by nemohla být přínosná pro film studies, ale proto, že nemůže představovat žádné nové paradigma film studies, pokud se nemají stát pobočným pracovištěm medicíny nebo psychologie. SAMOZŘEJMĚ, že filmový vědec může přínosně používat poznatky neurobiologie; SAMOZŘEJMĚ, že bude skvělé, když naopak nějaký neurobiolog bude experimentálně zkoumat otázky, dotýkající se recepce filmu. Na katedře mám seminář, kterým prochází všichni studenti a který je postavený na Bordwellově kognitivisticky založené teorii narace, protože ji považuji za skvělé cvičení v konzistentní argumentaci a možnost osvojit si schopnost analytického uvažování o filmu. Na katedře jsme před pár lety měli ostatně i "hard-core" filmového kognitivistu Torbena Grodala, jednoho z účastníků konference, na kterou upozornil Jan Hanzlík.
V čem je tedy podle mě problém: 1. filmový vědec může po náležitě pečlivém studiu využívat poznatky neurobiologie, může poukazovat na provedené výzkumy a analogicky je uplatňovat na sledování filmu – nemůže provádět sám původní výzkum, pokud nemá příslušné vzdělání (jak by tedy měl vypadat studijní program studenta film studies??? a jak by fungovala badatelská aktivita oboru? zřejmě by stačil jeden filmový vědec, který by formulovat výzkumné úkoly pro specialisty, zbytek můžeme rozpustit); to přece není interdisciplinarita; podobným směrem se může orientovat jeden badatelský tým složený z odborníků, ne film studies jako celek. Pokud se někdo v individuální badatelské práci pustí takovým směrem, přeji mu hodně štěstí a jistě může uspět – stavět na tom obor je nesmysl. 2. Nerozumím, proč si Zdeněk Holý myslí, že aplikace neurob. ve film studies povede k řešení témat, považovaných za společensky významná?? jak by film studies dosáhly svého celospolečenského uznání? Tím, že vysvětlí, jak reaguje lidský mozek na zobrazování násilí nebo jak funguje podprahová reklama? Tyto výzkumy budou probíhat zřejmě bez jakékoli zásluhy film studies, některé navíc s komerčním využitím – a studium recepce avantgardního filmu společnost asi moc neohromí. Obzvlášť by mě pak zajímalo, jakou specializaci si odnesou studenti oboru takto postaveného - budou umět popsat rozdíl lidského a opičího mozku nebo fungování neuronových vláken, ale operovat se od nich asi nikdo nenechá, že?
Debatovat o potenciálu NB pro film studies tedy osobně už odmítám – reaguji v tuto chvíli jen proto, aby čtenáři nezískali dojem, že se bezdůvodně a z nějaké zatvrzelosti bráníme geniální myšlence, jak v ČR iniciovat zcela novou tvář film studies. Mnohem podnětnějším směrem jdou poznámky Jana Koláře (tedy kromě těch, které nabízí rozpuštění film studies v přírodních vědách - mimochodem, dějiny kinematografie tedy uzavřeme?). K těm poznámkám JK se zřejmě ještě vrátím, ovšem pokud se debata nezacyklí nad neschopností "opustit myšlenku".
Hledím, že diskuze zbytněla do dílčích pojednání, takže si dovolím jen stručně pár komentářů.
Směr, který naznačil Zdeněk Holý, chápu principiálně jako dobrý nápad pro osvěžení nejen filmové vědy, která je pro to jak dělaná (jelikož máloco do sebe absorbuje svět v takové míře jako film), ale i humanitních věd obecně. Otázka tudíž není po tom, zda neurovědy na kfs ano, či ne, ale o zmenšení propasti (někdy až propastně propastné), která humanitní a přírodní vědy odděluje, a to právě kvůli novým perspektivám (úhlům pohledu), které tím mohou vzniknout.
V tomto směru se mj. pokoušel hodit "slovo do pranice" zakladatel sociobiologie E.O.Wilson svou knihou Konsilience: "Jednota vědění (o nezbytnosti sjednocení přírodních a humanitních věd)"; doporučuju k přečtení. (Podobně inspirativní je i Příroda a kultura od Stanislava Komárka).
Pohled na kulturní fenomény prizmatem kulturní antropologie až behaviorálních věd tak mohou vrhnout např. na filmové umění nové světlo a být přinejmenším inspirativní. Nejde o nějakou revoluci v paradigmatu, nýbrž o odhalení dosud neosvětlených ploch.
Na závěr jen tak pro zajímavost, studenti přírodních věd (např. na PřF) mají ve svých osnovách také možnost humanitních základů (filosofie apod.). Oproti tomu studenti humanitních fakult (snad s výjimkou FHS) o přírodní vědy (o ty humanitnější z přírodních) nezavadí. Není to zbytečně ochuzující?
Musím přiznat, že si připadám trochu nepatřičně, když vidím, jaká jména se do téhle diskuze zapojila. Na věcnosti jí to ale zatím moc nepřidalo, což je trochu škoda – čekal bych, že diskutující, kteří na rozdíl od nás v redakci nemají jen povrchní znalosti o univerzitním provozu a situaci na jednotlivých katedrách filmových studií, přijdou s něčím víc než s uštěpačnými poznámkami. (Třeba s nějakou zevrubnější analýzou studijních programů, které jednotlivé katedry nabízejí a na základě kterých se chtějí profilovat – myslím, že nejen pro mě, ale i pro ostatní čtenáře Cinepuru, jejichž velkou část studenti filmových studií tvoří, by to bylo podnětné čtení.) Na druhou stranu je třeba přiznat, že Zdeněk si za ten podrážděný tón opravdu může sám – jeho glosa byla hodně kousavá. Ale jestli jsem ji správně pochopil, narážela na to, že problém, který musí humanitní obory řešit v daleko větší míře než disciplíny přírodních věd (tedy v čem spočívá význam a role daného oboru), filmová studia (alespoň v českém kontextu) vyřešený nemají – a pokud ano, pak jejich zástupci zatím nedokázali zainteresovaným laikům vyzářit, v čem svou úlohu spatřují. Moc přesvědčivě to zatím podle mně nedělají ani v rámci téhle debaty.
Já rozhodně nesdílím Zdeňkova nadšení pro neurovědu a jeho mesiášskou víru, že právě ona spasí chřadnoucí Geisteswissenschaften, ale na druhou stranu úplně nerozumím odpovědím, které tak suverénně tvrdí, že snahy propojovat přírodní vědy s humanitními disciplínami jsou nerealizovatelné a totálně zcestné. Pokud vím, dochází k nim i v českém prostředí – třeba katedra antropologie na pražské Fakultě humanitních studií je i personálně propojena s přírodovědeckou fakultou a ve svém výzkumu pracuje s klinickými sexuologickými daty. To samozřejmě neznamená, že by měla pražská KFS začít urychleně sestavovat expedici a vyrazit na lov makaků, ale třeba to, že by mohla zauvažovat nad tím, zda se by nebylo výhodnější a perspektivnější spojit se s jinými, příbuznými obory, vytvořit pestřejší a méně úzce zaměřený studijní program (věnující se nejen kinematografii, ale audiovizi jako takové), a dosáhnout tak vedle větší interdisciplinarity a širšího personálního obsazení třeba i lepší vyjednávací pozice v rámci molochu zvaného FFUK.
Možná jsou předchozí úvahy čirá fantasmagorie, a právě proto by se do nich měl pouštět někdo kompetentnější než já. Pokud se ovšem současná debata točí kolem sveřepé obhajoby vlastního stylu výzkumu a výuky, je to trochu mimo mísu. Nikdo z nás nepochybuje o tom, že se pedagogové v Brně i kdekoli jinde snaží, seč můžou, a že svou práci (přesto, jak mizerný peníze za ni berou) dělají dobře – otázka ale zněla, k čemu je to dobré. Pokud třeba Pavel Skopal tvrdí, že úkolem filmových studií NENÍ vychovávat univerzální autory (protože o filmové cenzuře a násilí ve filmu je schopný napsat každý průměrně vzdělaný žurnalista), obrázek o tom, co úkolem filmových studií JE, si z toho neudělám. Tím spíš, když pak na druhou misku vah autor přihodí informaci o svém semináři, který by měl podle všeho na výbornou absolvovat každý průměrně vzdělaný student dějepisu, jenž má zkušenosti s orální historií a umí používat magnetofon. Tím nechci říct, že by Skopalův seminář o brněnských kinech nebyl zajímavý (bezpochyby takový je a já bych se ho jako student – bez ironie – rád zúčastnil). Jen není jasné, proč má být takový seminář veden na katedře filmové vědy a ne na katedře současných českých dějin.
Nechtěl bych být ale zbytečně jízlivý. Hlavní argument, který zazníval v odpovědích Petra Szczepanika i Pavla Skopala, je jasný – místo vágně definovaných témat (jakkoli společensky závažných) bychom se měli v zájmu "vědeckosti" držet úzce specifikovaných a tudíž i empiricky ověřitelných projektů. Zní to rozumně, ale neodpustím si dvě poznámky. I když ponechám stranou blud, ve kterém žiju od doby, kdy se mi zalíbila Weberova myšlenka, že úlohou společenských věd není ani tak sběr dat, jako průzkum konceptuálních schémat, jimiž svět kolem sebe uchopujeme, nepřipadá mi důraz na empirická fakta nijak samospasitelný. Když si představím, jak rozptýlené informace by musel potenciální badatel řešící Szczepanikův úkol "Sociologická analýzu zkušenosti dětských diváků za protektorátu v Praze" ve své práci využívat, pochybuji, zda by při jejich interpretaci neupadal do fabulace srovnatelné s pojmovým vířením bájného Gillese D. (Zase tím nechci říct, že je takový výzkumný projekt nesmyslný. Jen to, že se od projektu "vliv filmu na společnost" principiálně nijak zvlášť neliší.) A druhá věc: bít se za vědecké standardy svého oboru je jistě chválihodná činnost. Pokud je ovšem spojena s přílišnou zaťatostí a neochotou respektovat i ty metodologické přístupy, které mi právě nevoní, může to být také činnost pořádně nebezpečná. Zvlášť v Česku, kde bude filmových vědců vždycky pět a půl – tedy právě tak akorát na to, aby obsadili místa v habilitačních komisích.
Na závěr bych ještě jako jeden ze zoufalých redaktorů Cinepuru, který zápasí se stylistickými chybami a krkolomnými konstrukcemi, rád poděkoval za projevenou účast, ale Zdeňkovo bědování nad otřesnou úrovní příspěvků, které k nám do redakce chodí, bylo stejnou nadsázkou jako oni bankéři vybavení kamerou, tužkou a perem, jež ve své odpovědi zmiňoval Petr Szczepanik. Měl jsem za poslední rok možnost pracovat se několika desítkami textů a podle mých měřítek šlo téměř vždy o články s vysokou hodnotou. A to, že velkou část z nich napsali bývalí či současní brněnští studenti, jistě není náhoda.
Zastavil bych se u neurobiologie, která je, jak už poznamenal přispěvatel PH, ve Vašich očích diskvalifikována nějak primárně, předsudečně. Nejsme vystudovaný neurobiolog, přečetl jsem o oboru pár knih. Nicméně jsem viděl, jak jednotlivé mentální procesy jsou dnes adresovány konkrétním buňkám a bylo mi jasné, že se zde otevírá nesmírně účinný nástroj zkoumání subjektivity. Porozumění vnímání filmu, o nějž se dlouho snažila filmová teorie, by tento obor byl určitě nápomocen. To, že si v Čechách nepořídíme takto specializovanou laboratoř je asi jasné, ale proč zájemce odrazovat? Mohou jít studovat do zahraničí, mohou hledat patřičné partnery, odborníky z neurobiologie zde. To, že se tomu zdejší reprezentanti oboru nechtějí věnovat, předpokládám neznamená, že není legitimní, aby se tomu věnovali jiní.
Navíc neurobiologie otevírá zajímavý most mezi přírodními vědami a humanitními. Když člověk uváží, kolik různých soupeřících teorií se nachází v jednotlivých oborech humanitních věd a uvědomí si, že hodnotou teorií není jejich demokratická různorodost, ale jejich pravdivost měřená schopností co nejefektivnějšího vysvětlení daného jevu, může ho stav humanitních věd od nich zbytečně odrazovat. Sic se paradigmata přírodních věd také mění, ale rozhodně to není tak bláznivý kolotoč jako v oblasti humanitních věd.
Jan Hanzlík (24.10.2009 11:07)
to HP. Škoda, že se s tou debatou o neurovědě nezačalo o pár týdnů dřív. Mohli jsme se sejít na konferenci v Kodani a podebatovat o tom třeba i bez ironie a sarkasmu. http://naconference.ikk.ku.dk/keynote/
@Zajímá mě jedno: Proč tu takřka každý z principu (bez ohledu na finance) brojí proti neurovědě a jejím eventuálním zařazení po bok orální historie a dalších výzkumných projektů? Může mi někdo poskytnout nějaké věcné argumenty bez ironických průpovídek, zatím jsem se jich tu nedočetl. Mám za tím vidět hendikep "filozofů" vůči jim nevonícím disciplínám v čele s chemií, genetikou ap., nebo za tím vězí krátkozrakost a tetelení si ve status quo chodu katedry? Neurověda, která může mnohé říct o interakci diváka s filmem, je něco, co celý filmový rámec výrazně rozšiřuje. Nemusí doufám každý výzkum končit u stati v Iluminaci nebo na konferenci, když se nabízí i jinačejší, praktičtější výstupy.
Ukázalo se např., že expozice pavouků pacientům s arachnofobií u nich vyvolávají vegetativní reakci (mění kožní odpor) při délce záběru kratším než 100 milisec., kdy nedojde k sémantickému uvědomění a dotyčný vůbec neví, že nějakého pavouka viděl. Znamená to, že v našem mozku probíhají rozsáhlé a komplexní děje, které nezávisí na našem sémantickém uvědomění a mohou být částečně "fylogeneticky předprogramovány". V reklamě je takovéto podvědomé ovlivňování zakázáno, ne však ve filmu. Podobný výzkum by nejenže dodal film studies nepopiratelné vážnosti, eventuálně by je mohl zviditelnit v zahraničí, bavíme-li se o českých film studies, ale i ony peníze, nad jejichž nedostatkem pláčete. V této souvislosti nezbývá než zmínit nástup zvuku a technologickou připravenost jistých produkčních společností, z které těží mnohé dodnes. Výzkum diváckých procesů odehrávající se v mozku nabízí podobný skok, který se možná jednou odehraje. Proč se na tom nepodílet?
Je třeba si mimo to uvědomit, že 21. století bude patřit game studies, která mají k neurovědě ještě mnohem blíže, a že řada badatelů ke game studies z film studies přejde.
Závěrem bych se zeptal Petry Hanákové, co myslela tou "negramotností" a úpadku "psacích" dovednost" studentů, přece jen kolem obou pojmů krouží soubor konativních významů, čili zda se tím míní neznalost české gramatiky (a), české stylistiky (b), sekundární gramotnost (c), jazyková vybavenost (d), něco jiného (e), nebo vše dohromady. Abych se přiznal za sebe, ale to už se bavíme o doktorandech a vyšších, psaní v českém filmovědním provozu degeneruje předně díky nutnosti rigidního metodologického vyjadřování se, které mj. vyhubilo esejistické psaní a uvažování o filmech. Souhlasím tady s Davidem Čeňkem v tom, že směřování každé katedry trochu jinam by mohlo být užitečné všem.
Rád bych tady vymezil kompetenci svoji a Cinepuru. Mám totiž pocit, že se neustále počítá s tím, že jsem nějak činný v oboru, že s vámi vedu vnitroodborovou polemiku. Cinepur děláme ve volném čase, protože ho považujeme za prospěšnou činnost. Jednak reprezentujeme alternativu oproti běžné deníkové a magazínové kritice, jednak se snažíme reflektovat aktuální dění v kinematografii jako celku. Do tohoto celku samozřejmě patří i institucionalizované myšlení o filmu, jaké reprezentují obory filmových studií v Praze, Brně a Olomouci. Nabízíme tak reflexi filmových festivalů, způsobu financování kinematografie, digitalizace kin atd. Úloha je to často nevděčná, málokdo tady totiž chápe smysl zvenku prováděné kritiky. Existují dvě typické reakce: hlava v písku nebo zatvrzelá sebeobhajoba. Nyní se tady děje něco, v co jsem ani nedoufal. Protože se nepovažuji za insidera, nečekám a ani nechci, aby moje názory byly brány se vším všudy.
Příště něco málo o neurovědě, psaní o filmu a nových médiích.
Pavel Skopal (23.10.2009 20:52)
Ke komentáři Davida Čeňka:
1/ Jestliže Zdeněk předkládá nějaké normativní teze pro prostředí, o kterém má "povrchní pojetí a nedostatečné povědomí", nemůže se divit, že se setká se sarkasmem.
2/ do jaké míry se studenti uplatňují v oblasti filmové distribuce, dramaturgie, v televizi apod., by mě taky zajímalo; vím o absolventech brněnské katedry, kteří pracují v distribuční firmě, v brněnské tv, řada se jich podílí na filmových festivalech (především Mezipatra). Bylo by zajímavé otevřít diskuzní forum na Cinepuru, kde by mohli svoji zkušenost z praxe a vazbu na studium popsat.
3/ Vaši poznámku o poptávce po textech o africkém aj. filmu bez ohledu dostupnost pramenů bych si rád nechal objasnit - dotýká se to totiž standardů výzkumné práce, které se snažíme vštípit studentům, a také standardů práce v oboru. Časopisů s impact faktorem bude v oblasti film studies velmi málo, takže by mě zajímalo, který po vás žádal STUDII (ne např. recenzi), zda studii přijal k publikování a zda by skutečně nevadilo, že nemáte přístup k primárním materiálům (včetně místního tisku). Ne že by taková studie pro impaktovaný časopis nebyla přijatelná, pokud vychází z precizně zvládnuté teoretické pozice, ale takto to vypadá, že stačí mít atraktivní téma, nakoukané filmy, načtenou sekundární literaturu a nabídky se pohrnou. O co se jednalo?
David Čeněk (23.10.2009 18:56)
Doufám, že se nikdy nedožiju otevření neurovědného pracoviště na KFS FF UK. Zároveň si myslím, že Petra chápe Zdeňkův postoj zbytečně vyhroceně a je třeba vzít v úvahu, že Zdeněk má velmi povrchní pojetí a nedostatečné povědomí o možnostech fungování katedry na vysoké škole. Což tvrdím z vlastní zkušenosti z mnoha rozhovorů s ním. Je třeba nahlížet na jeho text v tomto smyslu shovívavě. Jelikož ho znám osobně, jsem přesvědčen, že nejde o žádný útok na bandu lenochů na VŠ. Já mám spíše zkušenosti z pracovišť našeho oboru z Francie (Paris III, Caen), Španělska (Granada) nebo Mexika či Argentiny. Jsem více příznivce jejich stylu bádání, kdy "společensky závažná témata" jsou v jakési rovnováze k těm úzce regionálním, na nichž si studenti cvičí např. tu metodologii nebo správnou formulaci problému. V žádném případě nechci zpochybňovat odbornost pedagogů v Brně, kteří bezpochyby patří mezi naši špičku v oboru, ale jelikož přes deset let pracuji hodně v praxi (festivalová dramaturgie, nákup filmů, televize aj.), setkávám se zde v převážné většině s absolventy z Prahy a Olomouce. Nevím, zda to o něčem svědčí. Asi těžko z toho vyvozovat nějaké závěry. ČR je tak malý prostor, že možná nebude od věci, když se každá katedra zaměří na trochu odlišný směr/styl bádání, k čemuž možná směřujeme. A ostatně pokud jsem vůbec dostal nabídku na publikování textu v zahraničí v impaktovaném periodiku, byl zájem o témata týkající se afrického, latinskoamerického nebo francouzského filmu a nikomu nevadilo, že jsem z Čech a pravděpodobně daleko od primárních zdrojů. Takže mi nepřišlo nikdy omezující věnovat se něčemu, co by asi neobstálo před zrakem přísně vědecké oborové metodologie. Mnohem více mne (než současný stav oboru, který z hlediska mezinárodního nepovažuji za nijak katastrofický) trápí neuvěřitelně ponižující a destruktivní situace vysokoškolského systému, ale to je samozřejmě jiné téma. A pan Szczepanik na to trochu naráží svou poznámkou o éře grantů a výzkumných projektů, což v tom našem českém podáním je skutečně spíše zhouba.
pozn.: Obě otázky, které p. Szczepanik formuloval, jsou určitě zajímavou výzvou.
Petře, jsem rád, že se jedná o nedorozumění. Brzy se ozvu se zevrubnějším příspěvkem.
Jan Hanzlík (22.10.2009 19:45)
Nemusíte se nutně omezovat na ty opice. V rámci neurologických výzkumů estetické zkušenosti se provádějí experimenty na lidech a je to, podle mne, velmi zajímavý směr bádání, viz např. Ethan Weed, Looking for Beauty in the Brain. Estetika, 45, 1, s. 5-23 + reakce Vlastimila Zusky v následujícím čísle. Problémem ale nakonec stejně bude, jak položit výzkumnou otázku, co je zodpověditelné a zejména co má vůbec smysl zkoumat - aby nakonec nebyl Zdeněk z neuroestetiky stejně otrávený jako z nové filmové historie. Zatím se každopádně nezdá, že by neuroestetika přinesla "radikální paradigmatickou změnu".
Petr Szczepanik (22.10.2009 19:33)
Zdeňku: Když to teď po sobě znovu čtu, tak se mi zdá, že jediná pasáž, která Ti snad mohla připadat "velmi osobní", je ta o "krkolomných spekulacích". Tím jsem ale myslel příspěvky do časopisu, na jejichž kvalitu si prý v redakci dlouhodobě stěžujete.
Jinak po Pavlově příspěvku se podle mě zřetelněji ukázalo, že debata se větví do dvou důležitých otázek, o kterých stojí za to dále diskutovat: Jak rozpoznat původní, realizovatelný a konkurenceschopný badatelský projekt na úrovni magisterské práce nebo odborné studie? Jakými pedagogickými nástroji lze studenty vtáhnout do pokud možno interdisciplinárního výzkumu a k jakým obecným kompetencím je můžeme reálně vychovávat? V pozadí se rýsují i obecnější problémy, které zde asi nevyřešíme, například jestli je univerzita primárně místem svobodného bádání.
Pavel Skopal (22.10.2009 17:31)
Zdeňku, vyvolal jste debatu, která by mohla být užitečná – především pro formulování možností a záměrů oboru navenek, směrem k laikům a zájemcům o studium, ale také pro naši vlastní sebereflexi. To, že ji teď chcete uzavřít s podivným argumentem (nevidím v Petrově reakci ani jediný moment, kdy se přesunuje na "velmi osobní rovinu"), je škoda. Je přeci možné uložit tu utopickou tezi o neurobiologii k ledu a nechat debatu otevřenou nad jinými body. Obecně jsou asi nejdůležitější i z pohledu zevnitř oboru, a nejcitlivější pro laické publikum a pro vytváření "image" film studies, témata dvě: kvalita a konkurenceschopnost výzkumu na jedné straně a kvalita a efektivita pedagogické práce na straně druhé. Tím můžeme např. napomoci důležitému vymezení se vůči roli filmové kritiky a žurnalistiky. Z badatelského hlediska je to jasné a už o tom zčásti psal Petr. Filmová kritika může jistě být "vedlejšák" pro badatele nebo i hlavní náplň práce pro někoho, kdo se věnuje pedagogické práci se studenty, "učí je psát". Nicméně s výzkumnou profilací oboru a jeho konkurenceschopností nemá vůbec nic společného. Z hlediska výuky se můžeme na katedrách filmových studií snažit – a děláme to – nabízet studentům kurzy filmové kritiky. Nabízíme tak jednu z více, nikoli jedinou a vůbec ne hlavní, kompetenci a můžeme debatovat o tom, jak jsme (ne)úspěšní a jaké jsou důvody. Ovšem HLAVNÍM cílem CELÉHO oboru není vychovávat "univerzální" autory, schopné psát o jakémkoli zadaném tématu: o tématech, které zmiňujete v prvním textu (cenzura, vliv násilí na diváky, význam filmového umění), by měl být schopen napsat prakticky stejně kvalitně např. absolvent žurnalistiky. Když totiž pomineme absurdní obecnost uvedených témat, tak stvořit publikovatelnou reflexi na téma násilí ve filmu po náležité přípravě a studiu materiálů není záležitost specifické kompetence studenta filmových studií. Ten totiž jistě neprováděl během studia objevný výzkum na téma "cenzura" a je tedy odkázán na sekundární literaturu a svoje argumentační schopnosti (mohl ovšem provádět objevným výzkum na téma "fungování filmové cenzury v období protektorátu v brněnských kinech" - což by se vám zřejmě nezdálo dostatečně společensky naléhavé, ale byl by to objevný výzkum - tady opakuji argumenty Petra Szczepanika, ale nezdá se mi, že by jste je jakkoli reflektoval). Jistě, i student film studies by měl být schopen takový text napsat – a myslím si, že část absolventů bakalářského studia a naprostá většina absolventů studia magisterského toho schopna je; proč ty texty nepíší a proč jejich schopnost psaného projevu není v průměru oslňující, je jiná otázka (nepochybně související taky s radikálním nárůstem studentů, se kterým obecně vzato souhlasím, ale který probíhá v neodpovídajících podmínkách). Zvyšující se procento studentů nutně mění "profil" absolventa, jestliže máme čtyřnásobně vyšší počet studentů, než před pár lety, je jasné, že jejich průměrné studijní schopnosti nebudou stejné, jako u té nejlepší čtvrtiny. Osobně si myslím, že studentů, kteří jsou SCHOPNI napsat publikovatelný text, je více než dříve, ale nabízí se jim širší škála aktivit a zájmů: vždyť externí psaní pro Cinepur nabízí jistě pocit seberealizace, ale je to činnost velmi nepraktická, kterou se téměř nikdo z autorů nebude živit (čili není z hlediska uplatnitelnosti absolventů tento pokles zájmu nakonec pozitivní signál?:).
Ve srovnání s koncem 90. let je studium oboru výrazně náročnější samo o sobě, k tomu nabízí nejaktivnějším studentům taky možnost zapojení se do badatelské práce na pracovišti (konkrétně tedy mluvím o pracovišti na FF MU v Brně a o třech výzkumných projektech, do kterých se zapojují studenti, další pracují jako pomocné vědecké síly – jsou za to finančně odměňováni a jsem přesvědčený, že taková zkušenost pro ně může být v budoucnu užitečnější, než psaní recenzí).
Na Petrův příspěvek k debatě jsem zatím nereagoval, protože s ním z 90% souhlasím. Měl jsem trochu problém s příliš obecnou a optimistickou vizí získávání nějakých univerzálních dovedností, které působí, jakoby obor měl – a především vůbec mohl – fungovat jako nějaké cvičiště, závislé jen na pedagogické vynalézavosti učitelů. Na katedře se snažíme samozřejmě naplnit určité elementární curriculum oboru (je samostatné téma, co by ho mělo tvořit) a vedle toho nechat prostor pro získávání dalších zkušeností, nutně (jestliže chceme být katedrou zaměřenou na výzkum) spjatých s badatelskými aktivitami členů katedry – ale to neznamená, že zkušeností neužitečných. Uvedu příklad svého současného semináře (samozřejmě nemohu předstírat, že to je jeden z mnoha příkladů a že bych vytáhnout kdykoli řadu dalších): jedná se o výzkumný seminář "Orální historie a dějiny kinematografie", kde studenti prování "cvičný" výzkum, zaměřený na roli, kterou mělo kino pro určitou generaci diváků (resp. úžeji definovanou skupinu pamětníků) v 60. letech. V ideálním případě (realita je samozřejmě závislá na schopnostech pedagoga a studentů) by si měli osvojit aspoň v základech: historii a metodologii výzkumů orální historie ve film studies, metodu orální historie, její využitelnost a praktickou stránku – kontaktování respondentů, nahrávání a přepis rozhovoru, pravidla pro přepis rozhovoru; řešení metodologických problémů výběru vzorku respondentů; formulace struktury otázek pro rozhovor; osvojení základů práce se softwarem, který umožňuje indexování, analýzu a interpretaci rozhovorů; dějiny filmové distribuce v českých zemích a dějiny brněnských kin; dějiny Brna, demografické charakteristiky, statické údaje o trávení volného času – schopnost je vyhledat a interpretovat, atd. Řada těch úkolů má výrazně "akademický" a zdánlivě nepraktický charakter, ale je to seminář, který je jistě "interdisciplinární" (i když pamětníky nebudeme připojovat na EEG a zjišťovat, jak funguje jejich mozek při vzpomínání na to, co se odehrálo před 40 lety:). Osobně považuji za nejcennější dvě věci: to, že nebudou "ve věži ze slonoviny" a budou testovat svoji sociální dovednost v kontaktu s lidmi jiné generace a konfrontovat se s jejich životní zkušeností; a že mají možnost v této nebo obdobné práci pokračovat i po skončení semináře v rámci výzkumného projektu, tj. že aktivity na pracovišti jsou nějak provázané a vytváří síť, která sice nenabízí od každého něco (což by nemělo stejně téměř žádný efekt), ale nabízí nejen místo ke studiu, ale i pracovní prostředí a možnost realizace.
to PETRA: Milá Petro, byl bych pro dva bonoby. Jednak se stále vede polemika, zda lidský mozek je jen extrémně nafouklý savčí mozek, nebo zda za jeho specifikami jsou i drobné fyziognomické rozdíly, pro jistotu tedy raději zvolme naše nejbližší příbuzné, jednak takové pozorování bonobů by pro mnohé filmové vědce mohlo představovat i vítanou inspiraci, jak se vyrovnat s vlastní agresivitou, jaké výhody může samcům nabídnout matriarchát apod.
Co se týče zrcadlových neuronů, je to trochu nešťastně neustále uváděný jediný příklad. Pole zkoumání je mnohem neomezenější, třeba percepce experimentálního filmu si o podobné výzkumy přímo říká. Neurobilogie má perspektivně jistě na to, aby přinesla radikální paradigmatickou změnu do mnoha humanitních věd.
to PETR: Je velmi potěšující jistě nejen pro mě číst, jak Petr ustoupil ze svých vyhrocených pozic. Bohužel se zároveň přesunul na velmi osobní rovinu. Protože se nechci nechat vyprovokovat, raději nebudu v této diskusi pokračovat.
Petr Szczepanik (21.10.2009 20:21)
@ Myslím, že nesmyslnost direktivního zadávání společensky "závažných" témat (které známe z historie), stejně jako aplikací neurobiologie na filmologických katedrách (které doufám v navržené podobě nepoznáme) je celkem zřejmá. Až zpětně jsem si ale uvědomil, že moje tvrzení o otázkách, na které může obor odpovědět, mohlo být pochopeno jako brojení proti interdisciplinaritě. Pod tímto pojmem se sice často skrývají nejrůznější hlouposti, hlavně dnes, v éře grantových projektů a výzkumných "záměrů", ale zároveň je třeba říct, že interdisciplinární je i to nejlepší, co bylo o filmu napsáno. Bez interdisciplinarity by nakonec náš obor neexistoval. Já jsem měl na mysli především praxi formulování badatelských problémů v současném pedagogickém provozu a výzkumu. Přijali bychom – jako vedoucí magisterské práce nebo jako redaktoři odborného časopisu – návrh na stať o vlivu filmu na lidský mozek nebo na společnost? Bez další specifikace nejspíš jen tehdy, kdybychom byli přesvědčeni o výjimečných filozofických a vědeckých schopnostech autora. Pokud by šlo o žánr eseje? Bez problému. Sociologickou analýzu zkušenosti dětských diváků za protektorátu v Praze? Všemi deseti. Musím ale upřesnit ještě jednu věc: kdyby mou práci kritizoval neurovědec, odpovídal bych mu jinak než kolegovi, který v přibližně stejné době absolvoval totéž vzdělání jako já, v oboru stále působí, a z této pozice pojmenovává stav věcí a "úkoly".
Další nedorozumění mohlo vzniknout ohledně uplatnitelnosti absolventů. Samozřejmě není jedno, co se naučí a co budou dělat (ten bankéř je poněkud cynická nadsázka). V humanitněvědných oborech se ale bohužel (nebo bohudík) jen zlomek studentů může stát filozofem, teoretikem či publicistou. Pokud bude většina pracovat v reklamní agentuře, grafickém studiu, provinční redakci nebo na střední škole, bude to úplně v pořádku. Rád bych o tom řekl více, ale dostupná empirická šetření odpovídají jen na otázky typu "bylo studium příliš teoretické?" (jistě že bylo), "byli učitelé kompetentní?" (jistěže byli), navíc jednotlivé obory jsou pokryté jednotkovými vzorky (viz stránky MU). S redaktorem Cinepuru, který zápasí se stylistickými chybami a krkolomnými spekulacemi, sice soucítím, ale můžu ho uklidnit jen sdělením, že podobné zkušenosti jsou i se studenty nebo absolventy sociologie, filozofie a dalších oborů. Záleží na redaktorovi, co s tím dokáže udělat. Na fakultě se s tím snažíme bojovat například pomocí kurzů "tvůrčího psaní" (které si ovšem "vypůjčujeme").
To nejdůležitější nakonec. Nerad bych, aby má glosa vyzněla tak, že je všechno v pořádku. Studenti mě a mé kolegy kritizují v anonymních anketách, které pozorně čteme. Zároveň se zkoušíme inspirovat jinde. Jako největší problémy dnes vidím: stále nedostatečně propracovanou dělbu práce a sil mezi pedagogickým servisem a výzkumem, zahraniční stáže, nedostatečně interaktivní semináře a vzdělávání doktorandů. Tento semestr pracuju na UCLA, jejíž filmová a televizní fakulta je známá propojením praxe s vědou. Studenti a pedagogové těchto dvou větví na sebe hledí spatra, přesto je úžasná zkušenost poslouchat přednášky televizních "executives", reklamních expertů nebo "heads of development", a myslet přitom nikoli na pomyslnou hollywoodskou kariéru, ale na výzkum "produkční kultury". Vůbec nejimpozantnější je zdejší program "internships", byť v reálu stážisté často dělají na úkolech, které s tvůrčí prací nijak nesouvisejí. Tak si říkám: jaké pozice ve filmové praxi vyžadují nejvíc kritické reflexe, nebo spíše jak by studentům prospělo semestrální pobíhání na place či zvedání telefonů v kanceláři producenta? Filmové studio si na katedře asi nezřídíme, ale třeba bychom se mohli domluvit s několika firmami na neplacených místech asistentů...? A úplně na konec: nedávno jsem v LAT narazil na americkou obdobu této debaty, je to zdrcující čtení, ale argumentačně mají naštěstí společného snad jen to, že autory jsou absolventi kritizovaného oboru:
http://articles.latimes.com/2003/jul/13/magazine/tm-filmschool28 .
Petra Hanakova (21.10.2009 15:57)
Ano, Petr tomu opravdu po deseti letech práce, během nichž obor u nás postavil právě on s několika kolegy s neuvěřitelným osobním nasazením na nohy, vůbec nerozumí.
Jak říká Zdeněk, neurověda nás zachrání. Je to vlastně geniálně prostý plán. FF UK uvolní pár desítek milionů. KFS nakoupí EEG, magnetickou resonanci, cétéčko, nějaký neuroimaginační software, pár elektrod implantovatelných do mozku a dva makaky. Přeplatíme jednoho člověka z harvardské skupiny pro výzkum mozku a někoho z Parmy, kde právě na makacích zkoumají tzv. zrcadlové neurony, což je asi stále ještě největší neurovědná naděje pro pochopení jak empatie, tak možná i estetického prožitku. V naší nové neurofilmovědné laboratoři se jasně definuje, co film vyvádí s naším mozkem. Zároveň tím vyřešíme nejpalčivější společenské otázky oboru. Už se na to opravdu těším, jen je škoda, že je to prostě z mnoha důvodů, nejen finančních, naprosto nereálné...
Ale i kdybychom tu laboratoř měli, studenti stejně pořád nebudou umět psát, mimo jiné i proto, že na studia teď přicházejí téměř negramotní a při jejich současném počtu se jim prostě nelze osobně věnovat nad rámec nejnutnějších dovedností. V tom není žádné tajemství a tahle situace se navíc reší po celém světě, viz nedávné rozsáhlé debaty o úpadku "psacích" dovedností u amerických studentů. Tu diskuzi o stavu oboru vítám, ale prosím operujme s fakty a reálnými možnostmi českých a moravských pracovišť.
p.s. A pokud si Zdenek chce na KFS otevrit za stavajicich financnich podminek otevrit ten jeden seminar, co vse vyresi, budeme moc radi.
To SE v nadpisu je překlep nebo záměr?
POSLEDNÍ ČÍSLO
#148
srpen 2023
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY glosa
KVIFF: Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu, ale báli se to natočit
Cannes: Západ, Východ i Asie by potřebovaly vyšetřit
Cannes: Trojúhelník ambicí bývalého vítěze
Cannes: Ženy spoutané korzety a šílenstvím
Rizika pod povrchem / Rok 2017 v české filmové distribuci 2
FAMU jako zážitková agentura. A co dál? I. část
FAMU jako zážitková agentura. A co dál? II. část
Zamést si před vlastním prahem
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Zamést si před vlastním prahem
Panství Downton / Jak si užít nostalgii a neurazit liberální cítění /
Top of the Lake / Režisérská pečeť v seriálu
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #65, září 2009
Z obsahu tištěného čísla:
Henry: Portrét masového vraha (Jiří Flígl, mimo kino)
Douglas Gordon / Prosté věci, jež vidíte, jsou složité (Sylva Poláková, mimo kino)
Pravý český film / "Národní" charakter čs. kinematografie ve filmové publicistice před rokem 1945 (Ines Koeltzsch, téma)
MFF Karlovy Vary 2009 / Dortíček (Jakub Felcman, glosa)
Hranice ovládání / Míra (sebe)vykrádání (Jan Kolář, kritika)
Immortal (Kamila Boháčková, web)